Osud Kjóta je v rukou ruské Dumy
Již poosmé se v závěru letošního října sešli zástupci států, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (UNFCCC). Na 170 ministrů jednalo na konferenci v indickém Dillí označené jako COP8 (Conference of Parties) o způsobech, jakými by bylo možné zabránit globálnímu oteplování.
Indický ministerský předseda Atal Bihárí Vádžpéjí slavnostně zahajuje ministerskou část jednání COP8. Foto: IISD
Základním tématem všech těchto konferencí je již řadu let tzv. Kjótský protokol (přijatý v roce 1997 na COP3 v japonském Kjótu), podle kterého by měly rozvinuté země snížit do roku 2012 své emise skleníkových plynů o 5,2 procent. Dosud ale není jasné, zda tato dohoda vůbec kdy vstoupí v platnost a emise budou skutečně sníženy. Vše je nyní v rukou ruské Dumy - pokud ta protokol ratifikuje, bude splněna poněkud komplikovaná podmínka pro vstup protokolu v platnost (jde o 55 procent emisí skleníkových plynů z celkového množství těchto emisí z rozvinutých zemí v roce 1990 - podrobněji viz EkoList 7/2002, str. 4 a 5).
K dosažení potřebných 55 procent totiž chybí - poté, co Polsko (3 procenta) v Dillí oznámilo svoji ratifikaci protokolu - ještě 14,6 procenta a Rusko v roce 1990 produkovalo 17,4 procenta těchto emisí. Ruští představitelé opakovaně přislíbili, že Duma protokol skutečně ratifikuje do konce roku 2002. OSN původně doufala, že Kjótský protokol bude symbolicky uveden v život již před zářijovým Summitem o trvale udržitelném rozvoji v Johannesburgu, nyní se však hovoří až o počátku roku 2003.
Jedním z účastníků konference v Dillí byly také USA, ve světovém měřítku největší producent skleníkových plynů, které ale ratifikaci Kjóta v červnu 2001 odmítly. Na svém postoji trvali američtí zástupci i v Dillí. Spojené státy tak vidí cestu spíše v adaptaci na změny klimatu a v obecně formulovaném právu států rozvíjet se trvale udržitelným způsobem.
Podle řady ekologických organizací se USA v Dillí nesnažily o konstruktivní vyřešení problému a celý proces jednání pouze zdržovaly a komplikovaly. "Spojené státy se nestarají o klimatické změny, ale ani o chudé státy, které budou postiženy nejvíce a jako první. Starají se pouze a jedině o své ekonomické zájmy," tvrdí zástupci Greenpeace.
Odmítavý postoj USA vyvolal reakce na opačné straně tábora, a to především u rozvojových zemí. Tyto státy, jako například Indie, vycházejí z jednoduché úvahy. Pokud Spojené státy nejsou ochotny udělat nic proti globálnímu oteplování, proč by potom měly do této oblasti investovat chudé rozvojové státy, které v přepočtu na obyvatele produkují emisí nesrovnatelně méně (viz graf). Indie také požaduje, aby limity pro znečišťování byly stanovovány ne podle výkonnosti ekonomiky (hrubého domácího produktu), jak navrhují Spojené státy, ale podle počtu obyvatel.
Graf ukazuje emise CO2 na obyvatele v několika vybraných zemích. Údaje o emisích se vztahují k roku 1994 (zdroj: http://ghg.unfccc.int), údaje o počtu obyvatel k roku 1994 nebo 1995.
Rozvojové státy také žádají od vyspělých zemí finanční i technickou pomoc - jak na nápravu škod způsobených změnou klimatu, jako jsou sucha či povodně, tak i na opatření pro snižování emisí. Podle jejich názoru nesou jen velmi malou odpovědnost za tyto změny, ale důsledky se jich dotýkají nejbolestněji. Některé nejchudší země světa poukazují i na to, že pro jejich rozpočet je tíživé i vypracovávání pravidelných zpráv o množství emisí skleníkových plynů, což patří k povinnostem členských zemí UNFCCC.
V takové atmosféře požadavek Evropské unie, Kanady a Japonska, aby se i rozvojové země zavázaly ke snížení emisí, narazil na zásadní nesouhlas ze strany Třetího světa. "Bohatí" nakonec kapitulovali, protože se obávali, že se nepodaří přijmout žádnou závěrečnou deklaraci z konference v Dillí, což by ohrozilo očekávanou ratifikaci Kjótského protokolu Ruskem. "Neustoupili jsme ze své pozice ani o píď," prohlásil pak hrdě indický ministr životního prostředí Baalu, coby zástupce "chudých".
Evropská unie v Dillí naopak nabídla, že své emise omezí o 30 místo o 8 procent, které jí ukládá Kjótský protokol, ale pouze v tom případě, kdy na stejné podmínky přistoupí i některé další státy. Tato iniciativa ale nenalezla žádnou odezvu.
Závěrečný dokument COP8 přijatý 1. listopadu tak neobsahuje žádné nové závazky, pouze výzvu k urychlené ratifikaci Kjótského protokolu (v původním návrhu, předloženém Indií, dokonce nebyla o Kjótu vůbec zmínka). Prioritami deklarace se nakonec stala především adaptace na změny klimatu. Byl také dohodnut systém měření a evidence emisí a "zprovozněn" tzv. mechanismus čistého rozvoje. V jeho rámci budou vyspělým zemím do plnění závazků z Kjótského protokolu započítány investice do snižování emisí v rozvojových zemích.
Součástí deklarace je i výzva, aby bohaté státy finančně a technicky podporovaly chudé země a pomohly jim tak zmírnit dopady klimatických změn a omezit růst jejich emisí. OSN i Evropská unie výsledky konference uvítaly, ale ekologické organizace jsou k jejím výsledkům krajně skeptické.
Ekologičtí aktivisté i velká část klimatologů totiž upozorňují na to, že zatímco se politici nemohou shodnout na snížení emisí o 5 procent, a to navíc jen u vyspělých zemí, pro odvrácení klimatické katastrofy je potřebné rychlé snížení emisí o desítky procent. Pokud mají počítačové modely klimatu pravdu, bude mít naše počínání vážné následky ještě za mnoho desítek let.
Tento názor zastává například Jason Lowe z britského Meteorologického úřadu, podle kterého "emise produkované dnes způsobí oteplení a zvednutí hladiny oceánů i za stovky let v budoucnosti". Tou dobou ale většina současných politiků již ve funkcích nebude.
S výkyvy klimatu má však svět problémy již nyní - velká sucha panují v jižní a východní Africe a Indii a nezvyklé bouře postihly Evropu. Jen pro ilustraci, pojišťovna MunichRe odhaduje, že za rok 2002 dosáhnou škody způsobené extrémním počasím rekordu - 70 miliard amerických dolarů.
reklama
