Před pěti lety vstoupila v platnost pařížská dohoda o klimatu

Smlouvu dosud podepsalo 197 zemí včetně ČR a k říjnu 2016 se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa. Dohoda pak do 30 dní mohla vstoupit v platnost.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | MŽP ČR

Pařížská úmluva OSN o změně klimatu, která byla uzavřena 12. prosince 2015, vstoupila v platnost v listopadu 2016. Podle dokumentu, který nahradil Kjótský protokol, má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím.

Smlouva ukládá všem smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky a plnit je. Na základě Dohody se ČR společně s ostatními členskými státy EU zavázala ke společnému cíli snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 procent ve srovnání s rokem 1990.

Letos v červenci EK představila dosud největší soubor klimatických návrhů, které mají země EU nasměrovat ke splnění přísnějších emisních cílů v roce 2030 (návrh bývá označován jako Zelená dohoda nebo Green Deal). Unijní exekutiva chce v zájmu boje proti oteplování planety mimo jiné skoncovat s výrobou benzínových a dieselových aut, zpoplatnit emise z dopravy či vytápění budov nebo zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie. EK také potvrdila cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů nejméně o 55 procent ve srovnání s rokem 1990. Komise původně usilovala až o 60 procent, po tlaku některých států včetně České republiky ale svůj cíl mírně snížila.

Pařížský smlouva vymezuje okruhy spolupráce při řešení ztrát a škod způsobených negativními dopady změny klimatu mezi smluvními stranami a potvrzuje povinnost rozvinutých států poskytovat finanční podporu rozvojovým zemím. Na finanční podpoře se mohou dobrovolně podílet i ostatní státy. Poprvé se tak jasně připouští, že hospodářská situace v rozvojových státech se vyvíjí a že některé z nich jsou již samy schopné podílet se na financování ochrany klimatu.

Smlouvu dosud podepsalo 197 zemí včetně ČR a k říjnu 2016 se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa. Dohoda pak do 30 dní mohla vstoupit v platnost.

Smlouvu dosud ratifikovalo 192 zemí (ČR v roce 2017). Spojené státy, které jsou po Číně druhým největším producentem CO2, od smlouvy v červnu 2017 odstoupily. Americký prezident Donald Trump uvedl, že dohoda by stála Američany biliony dolarů, zrušila pracovní místa a brzdila ropný, plynárenský, uhelný a zpracovatelský průmysl. Uvedl ale také, že je otevřený novému projednání podmínek dohody. Nově zvolený americký prezident Joe ale Biden hned po letošním lednovém nástupu do úřadu Trumpovo rozhodnutí zvrátil.

Smlouva je jedním z hlavních bodů, které projednává klimatická konferenci OSN (COP26), která se nyní koná v Glasgow.

Kritici dohodě vyčítají, že nestanoví pevné a závazné termíny pro omezování emisí. Další ekologické konference (COP24 v Katovicích a COP25 v Madridu) sice apelovaly na zúčastněné země na zpřísnění vlastních závazků a některé země je i slíbily, pokud je nebudou plnit, nehrozí jim ale žádný postih.

Pařížská úmluva nahradila Kjótský protokol o snížení emisí skleníkových plynů, na kterém se dohodli zástupci 159 zemí v prosinci 1997 v japonském Kjótu a který vstoupil v platnost v únoru 2005. Podle dokumentu měly být v letech 2008 až 2012 sníženy celkové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Platnost protokolu byla nakonec prodloužena do letošního roku.

Kjótský protokol o snížení emisí skleníkových plynů byl protokolem k Rámcové konvenci OSN o změnách klimatu (UNFCCC), která byla přijata v červnu 1992 v Riu de Janeiro a vstoupila v platnost v březnu 1994. Zlomem se stala konference o změnách klimatu v Dauhá, kde byla platnost Kjótského protokolu prodloužena do roku 2020. Cílem takzvaného Kjótského protokolu II bylo do letošního roku snížit celosvětové emise skleníkových plynů nejméně o 18 procent v porovnání s rokem 1990.

Dokument měl od počátku řadu kritiků. Jedni mu vyčítali, že je vzhledem k vynaloženým nákladů neefektivní, jiní jej zase kritizovali jako málo ambiciózní. Evropa například své cíle splnila, celkově se ale podle zprávy Programu OSN pro životní prostředí koncentrace skleníkových plynů od roku 2000 zvýšila asi o 20 procent.

USA Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly jej ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství, a protože se ke konkrétnímu závazku snižování emisí nepřipojily Čína a Indie.