Soumrak indonéských pralesů
V roce 1950 měla Indonésie ještě dvojnásobek současné rozlohy pralesů, což bylo 85 % z celkové rozlohy této obrovské země ležící na více než 15 000 ostrovů. Ty největší z nich - Sumatra, Borneo, Celebes, Nová Guinea byly téměř celé porostlé nížinnými i horskými přirozenými deštnými pralesy. Nejrychlejších úbytků lesní rozlohy přesahujících 3 % ročně země dosáhla počátkem 80. let, v roce 1985 se pak trend poněkud zpomalil, protože indonéská vláda tehdejšího autokratického prezidenta Suharta zakázala ze země vyvážet surové dřevo.
Tlak na pralesy ale pokračoval. V Indonésii se při odlesňování totiž uplatňují prakticky všechny negativní vlivy, které mají globálně významný dopad. Kromě licencované komerční těžby, kterou lze do jisté míry ovlivnit právě například regulací způsobu zpracování dřeva, je to růst populace přinášející větší tlak na vypalování lesů pro střídavé zemědělství, zřizování plantáží, rozsáhlé požáry, těžba nerostů či stavba silnic.
Do pěti let pryč
Po pádu Suhartova režimu na konci 90. let se v Indonésii zdvojnásobila rychlost ničení pralesů, protože v zemi díky rozšířené korupci a oslabení právního povědomí došlo k velmi výraznému nárůstu ilegálního kácení. Indonéská vláda má sice v současnosti velmi podrobně vypracované plány využití jednotlivých lesních území včetně jejich rozčlenění na lesy určené k plošnému vykácení, k selektivní těžbě cenných stromů i na lesy ochranné. Ve skutečnosti ale dnes v Indonésii tato členění málokdo respektuje.
Ekologové odhadují, že více než dvě třetiny dřeva těženého v současnosti v Indonésii pochází z ilegální těžby. Indonéské ministerstvo životního prostředí odhaduje, že při zachování současného trendu budou možná už do pěti let pralesní komplexy v zemi prakticky zničeny. "Půjde-li to takhle dál, nebudeme mít do pěti let žádné rozsáhlejší lesy, které by stály za zmínku," řekl v srpnu 2002 listu The Jakarta Post indonéský ministr životního prostředí Nabiel Makarim.
Korupce se hodí
Ilegální těžbu provádějí často místní obyvatelé jednotlivých pralesních oblastí s využitím minimální infrastruktury, ale bohužel také těžařské firmy využívající korupčního prostředí v zemi. Vlna ilegální těžby se v nejmenším nevyhýbá ani oficiálně vyhlášeným národním parkům. Nešťastným příkladem může být Národní park Gunung Palung na jihozápadě Kalimantanu - indonéské části Bornea. NP Gunung Palung s přirozeným nížinným i horským pralesem je považován za jedno z nejvýznamnějších území pro ochranu kriticky ohrožených orangutanů. Park o rozloze 900 kilometrů čtverečních byl dlouho považován také za vzor spolupráce ochránců přírody s místními obyvateli, kteří se měli podílet na kontrole ochrany území s tím, že jim bylo umožněno udržitelné komerční využívání pralesních zdrojů, jako je například ratan.
Počátkem roku 2002 však výzkumný tým Harvardské univerzity publikoval zprávu, která ukazuje, že ve skutečnosti byly dvě třetiny parku během posledních let zničeny rozsáhlou ilegální těžbou. Dřevo je z parku pašováno především do Singapuru, odkud pak směřuje do celého světa. Kathy MacKinnon, jedna z největších odbornic na ekologii Kalimantanu, odhaduje, že životnost i těch nejodlehlejších pralesních rezervací a národních parků na ostrově nepřesáhne při zachování současného stavu 10-15 let.
 |
|
| Vyhořelý prales. Rezervace Tangkoko je požáry silně ohrožena. | |
| Foto: Jiří Neustupa/EkoList
|
Podobná je situace i na Sumatře. Sumatránský pralesní komplex NP Gunung Leuser, který se rozkládá na severu ostrova a který má rozlohu 8 500 kilometrů čtverečních, je ilegální těžbou ohrožen zejména díky oslabení kontroly nad parkem kvůli vleklé válce mezi ačežskými separatisty z hnutí Svobodný Ačeh (GAM) a indonéskou armádou a policií. Na správě tohoto parku se přitom od roku 1995 společně s indonéskými úřady podílela i Evropská unie, která do společného projektu ochrany území investovala 50 milionů eur. V současnosti se odhaduje, že těžbou již bylo zničeno asi 20 % území parku. V Indonésii zároveň sílí snahy ukončit spolupráci s EU při ochraně území, za kterými údajně stojí zájmy místních těžařských společností. Navenek se ovšem protestní hlasy proti podílu EU na správě parku zaštiťují bojem proti neokolonialismu, popřípadě islamistickými sentimenty.
O mnoho lepší není ani situace v největším pralesním území na střední Sumatře v NP Kerinci-Seblat. Do území parku je zaříznuto horské údolí Kerinci, ve kterém žije více než 300 000 lidí. Zabránit za takové situace masivní ilegální těžbě je prakticky nemožné. Při návštěvě parku v roce 2001 jsme na dřevorubce ilegálně kácející stromy s nejcennějším dřevem narazili dokonce i cca 50 km uvnitř parku, u hranic chráněného území jsme nalezli i čerstvě založené kávovníkové plantáže.
Dřevo končí v Evropě
Indonéská vláda se nicméně snaží ilegálnímu kácení zabránit. Na světové konferenci o životním prostředí loni v Johannesburgu oznámil indonéský ministr životního prostředí Nabiel uzavření tzv. paktů porozumění s vládami Británie, Norska a Finska, které se zavázaly, že zamezí dovozu jakéhokoli indonéského neoznačeného dřeva. Evropská unie zároveň oznámila, že připraví návrh podobné smlouvy, která by se vztahovala na všechny členské země. Indonéská ekologická organizace Telapak však varovala, že většina ilegálně vytěženého dřeva se pašuje do Malajsie a Singapuru, odkud je pak už legálně vyvážena dále. Indonéští aktivisté v této souvislosti obvinili vlády těchto dvou zemí z faktického podílu na výdělcích z indonéských ilegálních těžařských aktivit. Předpokládá se, že většina ilegálně vytěženého dřeva končí na trzích v Japonsku, Austrálii, Číně a EU.
Levná káva ničí prales
Velkým problémem ve vztahu k pralesům je také zakládání nových plantáží. Například na jihu Sumatry v provincii Lampung bylo v posledních sedmi letech 28 % nové zemědělské půdy využito pro plantáže kávovníku. Většina z nich přitom leží na území NP Bukit Barisan Selatan, který je považován za jedno z posledních míst výskytu sumaterských nosorožců a tygrů. K ničení parku přispívá také zakládání jednodruhových stejnověkých plantáží na dřevo, které nahrazují přirozený porost podobně jako naše smrkové pseudolesy.
 |
|
| Tropické horské lesy jihovýchodní Asie. | |
| Foto: Jiří Neustupa/EkoList
|
V současné době v Indonésii zároveň sílí tlak na plošné povolení těžby nerostných surovin v chráněných územích. Indonéské ministerstvo energie a přírodních zdrojů, které s návrhem přišlo, argumentuje tím, že firmy vložily miliony dolarů do průzkumných prací a bylo by údajně neférové jim teď těžbu neumožnit. (V této souvislosti není možné nevzpomenout na naši českou kauzu se zlatem v Kašperských Horách.) V Indonésii se jedna z největších kauz týká také těžby zlata. Indonéská firma Citra Palu, která je ovšem z 90 % vlastněna anglo-australským nadnárodním koncernem Rio Tinto, usiluje o těžbu na středním Celebesu v NP Lore Lindu, který je proslulý svými unikátními horskými pralesy. Jiná firma s australskou účastí zase chce otevřít rozsáhlý niklový důl na ostrově Gag poblíž západního pobřeží Nové Guineje. Důl by měl být tak obrovský, že by pokryl dvě třetiny rozlohy cca 60 kilometrů čtverečních velkého pralesního ostrova.
Blíží se konec
"Nerostné bohatství je Boží dar lidem. Když důl má potenciál, musíme se rozhodnout, zda ho otevřít, a přinést tím bohatství k lidem," argumentoval pro těžbu v chráněných územích v listu The Jakarta Post poslanec strany Golkar Husni Thamrin. Bude-li návrh zákona přijat, lze v Indonésii očekávat další výrazné zvýšení tlaku na zbývající pralesní území. Doly s sebou nesou budování infrastruktury, příliv obyvatelstva - a tedy další ničení pralesa.
Indonéská situace je komplikovaná; země je stále ještě postižena důsledky asijské ekonomické krize, dvě třetiny obyvatelstva žijí pod hranicí bídy a populace stále roste. Zřejmě nezbývá než se smířit s tím, že většina indonéských přirozených pralesů je či v blízké budoucnosti bude ztracena.
| Tropické lesy se na Zemi vyskytují okolo rovníku, většinou do 10o severní i jižní šířky. Tvoří tři veliké, od sebe oddělené oblasti: jižní a střední Ameriku - zhruba od severní Paraguaye po Yucatán, střední Afriku - hlavně v její západní části od jižního Senegalu po Kongo a region jihovýchodní Asie - od jižní Indie až po Novou Guineu a severní Austrálii. Na rozdíl od Evropy jsou ve všech těchto částech světa dodnes poměrně velké oblasti přirozených lesů. Důvody jsou zejména dva. V tropických zemích se vyvinulo jen velmi malé množství tradičních civilizací. Nepočetnými příklady tropických civilizačních oblastí jsou třeba Indie, jižní Čína, Jáva či Bali. Na posledních dvou jmenovaných ostrovech také dlouhým vývojem vzniklo cosi jako tropická kulturní krajina, ve které hraje vliv člověka dlouhodobě klíčovou roli - podobně jako v Evropě. Obrovské rozlohy v tropických zemích však obývali lidé, pro které pravěk či venkovský středověk přešel ve 20. století rovnou do modernity. Druhým důvodem je pak to, co bychom mohli nazvat obecně daleko větší přívětivostí tropických oblastí pro rostlinstvo. Naprostá většina rostlinných čeledí, jejichž zástupce známe od nás jako drobné byliny, má v tropech také dřevinné typy a daleko větší druhovou rozmanitost. (Předpokládá se, že v tropických pralesích se vyskytuje 60-80 % všech druhů nejen rostlin, ale i živočichů a mikroorganismů.) Zatímco u nás i ty nejrychleji rostoucí dřeviny potřebují ke svému vzrůstu alespoň několik let, v tropech se jakákoli volná plocha pokryje stromovitou vegetací prvního sukcesního stádia během několika měsíců. Jakkoli lidé žijí v tropických pralesních oblastech po tisíce let, les s nimi zůstává - či lépe řečeno zůstával zhruba do poloviny 20. století. |
Tento text byl převzat z tištěného EkoListu červen 2003.
reklama
