V následujících 50 letech zasadíme Zemi ránu, ze které se bude 3 miliony let vzpamatovávat

V posledních 450 milionech let si Země prošla nejméně pěti cykly hromadného vymírání. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | NASA's Marshall Space Flight Center' / Flickr

Alarmující tempo, jakým snižujeme velikost populací živočišných druhů a jiné rovnou hubíme, přidává celému tématu na naléhavosti. Jak smutně konstatuje paleontolog Matt Davis z aarhuského Výzkumného centra pro biodiverzitu: „V následujících sto letech přijdeme o 99,9 % všech druhů kriticky ohrožených a 67 % všech ohrožených. Tedy pokud s tím něco neuděláme.“ Nejednotný pohled na to, zda stojíme na prahu šestého hromadného vymírání (nebo jej už proděláváme), případně zda se nejedná o hromadné vymírání v pořadí už jednadvacáté, přitom v hledání řešení moc nepomáhá. Proč?

Chraňme organismy s unikátní evoluční historií

Nenáhodné obměny ve složení zemské biosféry se prostě tu a tam dějí, ať už chceme nebo nikoliv. Čistě teoreticky: snažit se před 65 miliony let zachránit vymírající dinosaury by bylo zbytečné. Éru jejich dominance na povrchu Země ukončil velmi pravděpodobně dopadnuvší asteroid, který dost definitivně proměnil podmínky života. Sebelepší záchranný program nebo síť rezervací by jim už nepomohla. Nezažíváme tedy teď náhodou něco podobného? „Planetární klima se naším přispěním mění takovým tempem, že evoluční mechanismy živočichů a rostlin nejsou s to zabránit vyhynutí,“ říká Davis.

To, že nějaký živočišný nebo rostlinný druh z planety Země zmizí, není v zásadě „konečná“. Záleží tedy, jakou optikou a z jakého časového měřítka se na to díváte. Roli toho kterého zvířete nebo kytky v neméně proměnlivém ekosystému totiž nahradí druh nový. Takový, který se přizpůsobí, evolučně vyvine nebo teprve vznikne. Vzniklé mezery se zaplní. Jenže tenhle proces trvá miliony let, mnohem déle, než kolik času jim dáváme. Z tohoto hlediska pak dává smysl ochrany biodiverzity, konkrétních živočichů a rostlin, které za sebou mají velmi dlouhou evoluční linii a jsou svým způsobem unikátní. Například?

Velcí savci mají cenu, malí hlodavci ne

„Řekněme, že je z tohoto hlediska třeba zbytečné chránit rejsky,“ říká Davis. „Jsou jich stovky druhů, takže jestli jeden nebo dva druhy vyhynou, neznamená konec rejsků na Zemi. Jejich evoluční historie s dvěma druhy nezmizí.“ Když se ale zbavíme slonů indických? Je to jeden ze dvou druhů vysoce specializované skupiny velkých savců, která se velmi dávno vyvinula z mastodontů a mamutů. „Přijdeme tím o miliony let evoluční historie, prakticky odsekneme celou jednu větev stromu evolučního vývoje. A už ji nic nikdy nenahradí.“

Obecně to platí pro všechny velké savce, jejichž postavení je v rámci ekosystémů i procesu evoluce unikátní. Navíc jsme je v posledních tisících letech zredukovali na minimum. Přesněji, za posledních 130 000 let jsme vyhubením většiny velkých savců přišli o 2,5 miliardy let předchozího vývoje. Současní tygři jsou vzdálení příbuzní už dávno vyhynulé čtveřice druhů šavlozubých tygrů. Pokud necháme vyhynout tyto kočkovité šelmy, přicházíme tím o sta tisíce let historie, která tu byla před nimi.

Stanovme si priority

Davis spolu s kolegy soudí, že jeho myšlenkový přístup ke stávající ochraně přírody je poněkud radikální, ale dává jasnější představu o tom, co je opravdu hodné maximálního úsilí. I když to neříká přímo, záchrana jednoho druhu vymírajícího havajského pěvce (který ale spadá mezi desítky jiných příbuzných druhů na okolních ostrovech) není určitě tak prioritní, jako záchrana druhu velkého savce, který už ekvivalentní příbuzné nemá.

„Některé ztráty jsou nevyhnutelné,“ dodává Davis. „Pokud by teď lidé kompletně zabránili svému ničivému chování a míra vymírání by poklesla na normální, přirozenou míru, trvalo by to nyní 3 až 5 milionů let, než by se planetární biodiverzita dostala na úroveň, na jaké se nacházela před objevením moderního člověka. Samozřejmě, že bude určitě lepší, když zachráníme mizející biodiverzitu teď, než abychom miliony let čekali na to, až se znovu vytvoří.“