Voda se musí točit, její recyklace sníží poptávku po nových zdrojích, navrhuje WWDR

Globální spotřeba vody se za posledních 100 let zvýšila o šestinásobek, a v současnosti narůstá tempem 1 % ročně. Že to lze vcelku intuitivně i logicky odvodit z růstu světové populace, se tak nějak nabízí. Čeho se ale naopak nedostává, jsou řešení situací, které z takového dlouhodobě neudržitelného nárůstu spotřeby plynou.

Přitom prakticky vše, co teď tak úporně řešíme – cíle rozvoje, ekonomický růst, krizi biodiverzity, změnu klimatu - vždy ve svých důsledcích stojí právě na vodě. Ať už její regionální přemíře, kvalitě a čistotě, stresu z omezeného přístupu k vodním zdrojům nebo jejich chronické nedostupnosti. „Proto je přinejmenším podivné, že v Pařížské dohodě z roku 2015 není termín voda ani jednou zmíněný,“ dodává Richard Connor. Connor, který v současnosti v OSN odpovídá za redakční produkci bilančních zpráv WWDR (World Water Development Report) a je považován za expertní kapacitu v oblasti managementu vodních zdrojů, adaptací na klimatické změny a vyhodnocení rizik záplav/povodní, připouští, že sám nechápe, proč je téma vody globálně tak silně neřešeno a přecházeno nezájmem.

„V roce 2016 bylo například z balíku financí na klimatická opatření, celkem v hodnotě 455 miliard dolarů, uvolněno na investice do správy vodních zdrojů jen 2,6 %. Což ani vzdáleně neodpovídá jejich významu,“ říká Connor. Proč by to měl být problém?

Všechno stojí na vodě

Údajně proto, že kdykoliv zahájíte nějakou fundovanou environmentální debatu, spojenou s hledáním řešení, skončíte vždycky nakonec u vody. Bez vody totiž nevytvoříte fungující produkční zemědělství ani průmysl. Právě v těchto segmentech lidské činnosti skončí 2/3 veškeré globálně spotřebovávané vody. Sami lidé sice ke svému přežití teoreticky potřebují v minimu jen 4-6 litrů na osobu a den, ale hned 55 % světové populace nemá tady jistotu toho, že při tomto minimálním odběru budou pít vodu hygienicky čistou. Což se promítá do zdraví lidské populace. Kvalitě dostupných vodních zdrojů přitom rozhodně nepomáhá, že 80 % veškerých vyprodukovaných odpadních vod je volně vypouštěno do řek bez jakéhokoliv přečištění.

Nepřečištěná odpadní voda je přitom globálně jedním z nejvýraznějších zdrojů metanu, silného skleníkového plynu umocňujícího klimatické změny. A čističky odpadních vod (přesněji tedy ucelený proces čištění vod) jsou globálně odpovědné za 3-7 % všech produkovaných emisí, ať už kvůli vlastní spotřebě bio-chemikálií nebo energie. „Adaptační strategie a mitigační opatření jsou přitom o snižování rizik klimatických změn o vodě zcela. Voda je totiž médiem, skrze které dopadají na lidstvo klimatické změny nejvíce,“ doplňuje Connor. Otázky blahobytu, ekonomického růstu, fungujícího průmyslu, zajištění výživy lidstva a zdraví lidské populace, řešení klimatických změn, biodiverzity, jsou tedy velmi těsně ve svých obrysech navázány na vodu.

Neudržitelná systém v časech udržitelnosti

K vodě se v současném pojetí termínů udržitelnosti a soběstačnosti chováme opravdu velmi neudržitelně a závisle. Velmi obecně a zjednodušeně: načerpáme ji ze zvodnělých vrstev podloží, přečistíme a proženeme infrastrukturou vodovodního řadu. Po použití se z ní stane voda znečištěná, dislokovaná do kanalizace. Na jejímž konci, v lepším případě, čeká čistírna odpadních vod. Aby tato voda, po několikastupňovém přečištění, byla vypuštěna do povrchových vodních toků, a snad se někdy a někde, přes vodní cykly, stala opět součástí zvodnělých vrstev. Je to ale víceméně pořád jednosměrná extrakce. Jde to i jinak? Jde.

„Když šetříte vodu, šetříte tím energii a snižujete množství skleníkových plynů, které byly zapotřebí na výrobu energie k čištění vody,“ vysvětluje Connor. „A nejvíc vody i energie by se v takovém systému dalo ušetřit její přímou recyklací.“ Co tedy konkrétně navrhuje? Aby již použitá a náležitě upravená voda z čistíren odpadních vod nemířila do výpustí, ale zpět do vodovodního řadu. Ať už k lidské spotřebě (což je trochu konfliktní oblast), anebo do zemědělství a průmyslu. To, co bylo už jednou načerpáno, by se ve víceméně uzavřeném systému s postupným přečišťováním používalo dál. A dost razantně by to snižovalo poptávku po dalším čerpání.

Není to nejlevnější řešení

Zatím se přitom stále soustředíme na navýšení vodních zdrojů, vytváření rezerv a jejich efektivnímu využívání. Škrcení nebo pootevírání kohoutu na jedné straně ale základní obrysy problému s omezenou dostupností vodních zdrojů pro lidstvo neřeší, zatímco Connorův návrh na jejich recyklaci ano. Řeší toho o víc. Connor zmiňuje, že čerpání vody z řek je sice (po stránce energetické spotřeby a výdaje financí) zhruba 5x levnější než jejich čerpání a úprava ze zvodnělých vrstev, ale že sekundární úprava již načerpané a znečištěné odpadní vody je jen 2x dražší, než její získávání ze zvodnělých vrstev a úprava před distribucí. A taky, že recyklace odpadní vody vyjde 2x levněji než technické metody desalinace, odsolování.

Nebo ještě jinak, energeticky a technicky nejnákladnější je odsolování, po něm recyklace a zpětné použití vody (které se v ceně může lišit podle toho, zda plánujeme udržet standard vody pitné nebo užitkové), následované úpravou a čerpáním vody ze zvodnělých vrstev a nejlevněji pak čerpáním vody z řek (bez úprav a čištění). Tahle poslední varianta je ale nejméně udržitelná a představuje pro lidské zdraví největší rizika. Recyklace by si přitom na sebe mohla vydělat: tím, že by současnou produkcí bioplynu generovala energii pro vlastní provoz (čímž by i blokovala část produkovaných skleníkových plynů), a zároveň by mohla zajistit 20-30 % poptávky po hnojivech v zemědělství (dusík, a zvláště nedostatkový fosfor). Přitom by pracovala s komoditou, která by se v systému „točila“, aniž by bylo zapotřebí zvyšovat podíl extrakce. Což by celý proces zlevnilo.

Recyklovaná voda je cestou z nedostatku

Recyklovaná voda, používaná v zemědělství a průmyslu, je už dnes realitou v Jordánsku, Mexiku, Peru a Thajsku. A pokud jde o vodu recyklovanou pitnou? Průkopníkem této cesty je například Windhoek, hlavní město Namibie, nebo Singapur. Tady vodu z kanalizace „točí“ nazpět už do 60. let minulého století. Nově pak s recyklací vody experimentuje Francie. „Ona to není tak úplně volitelná možnost, ale spíš nezbytnost, k níž budeme muset brzy přistoupit všichni,“ dodává Connor. „Znovupoužití, recyklace vody bude ve světě narůstat, protože se žádné jiné varianty ani nenabízejí.“

Zapojení recyklované vody sníží tlak na odběr, omezí poptávku na straně extrakce. A tím sníží i palčivost klimatických změn, které skrze vodu můžeme pociťovat.

---

reklama

---