The Last Rhinos – strhující příběh o pokusu zachránit příbuzné „dvorských“ nosorožců

Nosorožci bílí severní jsou snad nejvzácnější savci, kteří se kdy ocitli v České republice. Přesun posledních čtyř jedinců schopných reprodukce ze zoo Dvůr Králové do keňské rezervace Ol Pejeta je jedním z velmi diskutovaných ochranářských počinů posledních let. Jak to ale bylo s posledními nosorožci ve volné přírodě? Pokus o jejich záchranu popisuje v mimořádně napínavé knize The Last Rhinos Lawrence Anthony, jihoafrický ochranář a majitel soukromé rezervace.

Kniha nese podtitul The Powerful Story of One Man's Battle to Save a Species (volně přeloženo Silný příběh o boji jednoho muže za záchranu živočišného druhu), a ten obsah knihy docela věrně vystihuje. Lawrence Anthony byl opravdu motorem a hlavním vůdcem pokusu o záchranu severních bílých nosorožců, který měl naději na úspěch. V cestě mu ale nakonec stály nejen bezcitní pytláci a ozbrojené hordy v džungli na hranicich Konga, Ugandy a Jižního Súdánu, ale také byrokratický přístup velkých ochranářských organizací a části konžské státní správy.

Kniha přitom není jen neobyčejným osobním příběhem mimořádně odvážného muže. Lawrence Anthony byl sice v Jihoafrické republice vlastníkem rezervace Thula Thula, takže knihou se prolíná vyprávění o životě v jeho domovské rezervaci, kvůli záchraně severních bílých nosorožců se ovšem musel zapojit i do vyjednávání míru mezi ugandskou vládou a nechvalně známou Armádou Božího odporu Josepha Konyho. Na stránkách knihy se však tato organizace ukazuje v poněkud jiném světle, než jak ji prezentují oficiální ugandské a většinou i západní zdroje a média.

Do nitra temnoty

Hned od začátku knihy se ocitáme v mnohem nebezpečnějším světě, než na jaký jsme zvyklí ze současné střední Evropy. Stránky otevírá přestřelka s pytláky, kteří právě zabili jednoho z Anthonyho nosorožců. Posléze se autor dozvídá o posledních několika jedincích severních bílých nosorožců, jež ještě žijí ve střední Africe. Jde o mimořádně vzácná zvířata, kterých tenkrát bylo ve volné přírodě jen pár a v zoologických zahradách méně než deset, většina z nich ve Dvoře Králové.

Lawrence Anthony, tou dobou už proslulý svým úsilím obnovit zoologickou zahradu ve zničeném Bagdádu a rovněž svou knihou o přátelství se stádem slonů, se rozhoduje nosorožce zachránit, tedy v ideálním případě najít poslední zvířata v přírodě, odchytit je a odvézt je na nějaké bezpečné místo. Zřejmě do Keni, kde je pro jejich převzetí připravená rezervace Ol Pejeta. To je ta, do které byli později, v roce 2009, převezeni poslední čtyři reprodukce schopní severní bílí nosorožci ze Dvora Králové.

Anthonyho příběh se ovšem odehrává o pár let dříve. Po značných peripetiích se mu podaří dát dohromady finance a tým lidí, včetně expertů na bezpečnost, kterému by se záchrana mohla povést. Naváže kontakt s hlavními představiteli Demokratické republiky Kongo a odlétá do Kinshasy, kde přesvědčí ministra životního prostředí, aby záchranu nosorožců podpořil. Nadšený, že je vše na dobré cestě, se vydává do Konžského institutu národní ochrany přírody (v originále Institut Congolais pour la Conservation de la Nature - ICCN), kde ho ovšem řádně zchladí, protože mu nedají povolení k návštěvě národního parku Garamba, v němž poslední severní bílí nosorožci přebývají.

Po dalším diplomatickém úsilí nakonec povolení k návštěvě parku získá, znovu letí do DR Kongo a následuje dobrodružná cesta přímo do Garamby. Lawrence Anthony se snaží přesvědčit správce Garamby, tedy ochranářskou organizaci African Parks, a rovněž ICCN, že okamžitá akce na záchranu posledních nosorožců je nanejvýš nutná a že je schopen ji zjistit. To se mu nedaří, stále víc si ale uvědomuje, že park vlastně neovládají jeho správci, ale spíš bojovníci Armády Božího odporu.

Tato povstalecká armáda, která bojuje proti současnému vládci Ugandy, je známá obrovskou krutostí, především při verbování vojáků. Podle svědectví její bojovníci mimo jiné podpalovali vesnice, dospělé pozabíjeli, děti donutili vzít veškerý upotřebitelný majetek a odtáhnout s nimi do džungle. Kdo by se vzpíral, toho na místě zastřelili. Některé děti dokonce donutili zabít vlastní rodiče. Z unesených dětí se pak stávají vojáci Armády. Za hrůzy jsou odpovědní především Joseph Kony a Vincent Otti, dva hlavní vůdci Armády, kteří byli společně s dalšími třemi souputníky obviněni Mezinárodním trestním soudem v Haagu z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ugandský prezident Museveni, proti němuž Armáda bojuje, však podle dalších svědectví není o mnoho lepší a k moci se dostal státním převratem, rovněž za pomoci dětských bojovníků.

Anthonymu tak dochází skutečný rozměr situace, do níž se vrhnul, nicméně vytrvává a přijíždí do Kinshasy znovu, tentokrát na ochranářský kongres CoCoCongo. Ještě před kongresem získává ujištění od mírových sil OSN v Kongu, že by při případném přesunu nosorožců, logisticky značně náročném, pomohly se svými vojenskými letadly. Všechno do sebe zapadá a Anthony je přesvědčen, že záchraně nosorožců už nebude stát nic v cestě. Kdo by přece mohl odmítnout profesionální, vládou posvěcenou pomoc? Kdo by se postavil proti tomu, když vám někdo nabízí, že zcela zadarmo odletí do extrémně nebezpečné oblasti a na vlastní riziko se pokusí zachránit jedny z nejvzácnějších zvířat planety?

Zklámání nemohlo být větší. Konžský úřad na ochranu přírody ruku v ruce s African Parks a také se Světovým fondem na ochranu přírody (IUCN) pomoc odmítly. V průběhu kongresu pak vyhlásily, že do Garamby pošlou letadlo, aby se pokusilo zjistit, zda-li tam nosorožci ještě jsou. Lawrence Anthony okamžitě vstoupil do diskuse s tím, že za tím účelem může poskytnout helikoptéru, a to hned. Byl odmítnut.

„Proč byste měli dát přednost letadlu před helikoptérou?“ ptá se nevěřícně Anthony delegátů. „Situace je kritická. Okamžitě, jak bude nosorožec zahlédnut, musí být zaměřen a musí se mu implantovat sledovací zařízení, abychom ho mohli snadno najít pro pozdější převoz. Tohle se nedá udělat z letadla, pouze z helikoptéry,“ argumentuje Lawrence Anthony, který při předchozí návštěvě Garamby zjistil, že se nosorožci zdržují mezi rozvodněnými řekami Dungu a Garamba. „Až sezóna dešťů skončí, řeky opadnou, pytláci je budou moci překročit a dostat se k nosorožcům. A to bude jejich konec,“ varuje Anthony delegáty znovu.

Nepomohlo to. Znechucen přístupem velkých ochranářských organizací, které z neprůhledných byrokratických důvodů stojí záchraně nosorožců v cestě, začíná Lawrence Anthony přemítat nad hodně odvážnou myšlenkou – přesvědčit o nutnosti ochránit nosorožce Armádu Božího odporu. Zatímco jeho příbuzní dospěli k názoru, že definitivně zešílel, Anthony to opravdu zkusí a vydá se do jihosúdánské Juby, kde právě probíhají mírová jednání mezi Armádou Božího odporu a ugandskou vládou.

Následuje téměř neuvěřitelný sled událostí, kdy Lawrence Anthony přesvědčí Armádu Božího odporu, aby chránila nosorožce a stáhla se od hlavního sídla ochranářů v Garambě, a stane se vůbec prvním člověkem zvnějšku, s kterým Armáda přistoupila na nějakou dohodu. Lawrence Anthony se tak postupně stává důležitý prostředníkem v mírovém procesu, přičemž si úzkostlivě dává pozor, aby pouze pomáhal při mírových rozhovorech, nikoli aby Armádu Božího odporu jakkoli podporoval.

Jak se později ukáže, Armáda Anthonymu natolik důvěřuje, že ho dokonce pozve do svého ležení v džungli na setkání s tolik obávaným Vincentem Ottim i s dalšími generály Armády. Anthony se tedy vydává do nitra džungle mezi jedny z nejobávanějších zabijáků světa. Odváží si odtud přesvědčení, že Armáda Božího odporu chce opravdu ukončit boje a že konec občanské války by nemusel vyhovovat spíš stávajícímu ugandskému prezidentovi Musevenimu, protože by jinak přišel o rozsáhlou materiální podporu ze západních zemí. Necelý týden po odjezdu Anthonyho je však generál Vincent Otti popraven vůdcem Armády Josephem Konym. Nikdo neví přesně proč, generálové však drží slovo a neútočí na tábory civilistů v severní Ugandě. Mír je však nadále jen velmi křehký.

S nosorožci je to ještě horší. Ochranáři z ICCN a African Parks sice při průzkumu letadlem zaznamenali čtyři zvířata, když se ale konečně uvolili vzít si helikoptéru, mnoho měsíců poté, co jim to zdarma nabízel Lawrence Anthony, už je nenašli.

Ani mírové rozhovory dlouho nevydrží a poté, co je Armáda Božího odporu napadena jihosúdánskými vojáky, rozpoutá se zase kolotoč krvavého násilí a vzájemných odvet.

Skvělé vyprávění

Výše uvedený „děj“ knihy ovšem není na textu tím hlavním. Celý příběh je sice sám o sobě hodně zajímavý, kniha je ale skvělá především způsobem vyprávění. Peripetie s pokusem o záchranu nosorožců tvoří jen jednu linii knihy, zatímco ta druhá se soustředí na Anthonyho návraty do jihoafrické rezervace Thula Thula. Dramatické události ve středoafrické džungli se tak střídají s vyprávěním o přátelství se slonicí Nanou nebo o sloním samci Gobisovi, který do rezervace přichází umravnit sloní výrostky. Na vlastních, jihoafrických zkušenostech však Anthony rovněž ukazuje, jak strašným problémem je v současnosti pytláctví – vždyť nosorožci jsou vražděni tempem víc než jeden za den, často velice krutým způsobem, kdy jsou jim rohy uřezávány zaživa. Proto taky autor hned za poděkováním zatracuje vlády Vietnamu, Číny, Barmy, Indonésie, Thajska, Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Malajsie za to, že nedokázaly přijmout jakákoli opatření, která by ukončila nesmyslné používání nosorožčích rohů v tzv. tradiční medicíně.

Lawrence Anthony s Grahamem Spencem napsali mimořádně čtivou knihu. Značnou zásluhu na tom má samozřejmě Lawrence Anthony, spoluzakladatel několika rezervací, jenž skvěle rozuměl zvířatům a svým pohledem na svět se na hony vymykal jak politickému, tak ochranářskému byrokratismu. Bohužel, on sám se vydání knihy nedočkal. Zemřel letos v březnu, necelý měsíc předtím, než se jeho vyprávění dostalo do rukou prvních čtenářů. Říká se, že sloni v jeho rezervaci Thula Thula nějak vycítili jeho smrt a přišli se s ním rozloučit. Lawrence Anthony prožil tolik neobyčejných příhod, že tahle se zdá patřit ještě k těm uvěřitelnějším.

---

reklama

---