Jak to, že je ve 21. století možné objevit šestého nosorožce světa?

Prestižní odborný časopis PLoS One zveřejnil v dubnu vědeckou studii, podle níž na světě nežije pouze pět druhů nosorožců, ale celkem šest. Jedním ze spoluautorů práce, která podstatně změnila pohled na taxonomii nosorožců, je Jan Robovský z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Jak vlastně k prokázání existence nového druhu došlo? A jak je vůbec možné, že se tak stalo až na začátku 21. století? Celý příběh pro Ekolist.cz popisuje přímo Jan Robovský.

Vraťme se nejprve pomyslně do roku 1897. Světem hýbe všeobecná víra ve vědu a pokrok, ale protože velcí cestovatelé odhalili i zapadlé kouty světa a lidstvu už byla představena i zvířata z těchto končin – třeba zebra Grévyho, kůň Převalského, panda velká, jelen milu či orel opičí –, mnozí zoologové podléhají přesvědčení, že už nebude objeveno žádné velké zvíře. V tomto roce zoologové znají tři druhy asijských nosorožců a také dva druhy afrických – nosorožce dvourohého a nosorožce tuponosého. Nosorožec tuponosý je tehdy znám pouze z jižní Afriky na jih od řeky Zambezi. O rok později ovšem major A. Gibbons pozoruje tuponosé nosorožce i v jižním Súdánu. Formálně byl tento severní tuponosý nosorožec popsán v roce 1908 britským zoologem R. Lydekkerem na základě několika jedinců, které ulovil major P. H. G. Powell-Cotton. Severní tuponosý nosorožec byl tak pro vědu objeven až 91 let po svém jižním protějšku. Protože systematik Lydekker nenašel mezi oběma tuponosými nosorožci žádné výrazné rozdíly, byli považováni pouze za poddruhy, které se liší jen svým rozšířením.

Samec nosorožce Cottonova (dříve bílého severního) Súdán v zoo Dvůr Králové. Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Tuto představu letos v časopise PLoS One revidoval australsko-srílansko-český tým vědců zahrnující prof. Colina Grovese, dr. Prithiviraja Fernanda a mě. Na základě výrazných morfologických a molekulárních rozdílů mezi oběma nosorožci jsme došli k závěru, že by oba poddruhy měly být povýšeny na úroveň druhů – Ceratotherium simum a Ceratotherium cottoni, česky nosorožec tuponosý a nosorožec Cottonův. Detailní přiblížení rozdílů čtenář najde v letošním červnovém číslu časopisu Vesmír, přesto jen krátce zmíním, že genetická data naznačují jejich vzájemnou izolaci na jeden milion let a rozdílů v morfologii je celá řada (vnější vzhled, ochlupení boků, velikost těla a lebky či zubů nebo třeba tvar lebky a zubů).

Tuto logickou otázku mi oprávněně pokládali kolegové a často také novináři. Pokud bychom ji chtěli bagatelizovat, mohli bychom nepřesně uvést, že „se všichni před námi na ně špatně koukali, když si rozdílů nevšimli“ anebo „že jsme oproti předchůdcům neúměrně povýšili drobné odchylky a udělali jsme z toho ještě senzaci“. Pravda je však složitější. Na povýšení obou bývalých poddruhů na druhy má totiž vliv několik výrazných okolností:

- 1. Části zoologů a ochranářům bylo vcelku jedno, jak moc odlišní jsou oba tuponosí nosorožci, a přednostně se věnovali jejich ochraně. Oba to ostatně potřebovali. Nosorožec tuponosý stál na samé hranici vymření na přelomu 19. a 20. století, počty nosorožce Cottonova dramaticky klesaly především od 60. let 20. století a v současnosti s jistotou víme jen o osmi žijících zvířatech patřících Zoo Dvůr Králové (6 jedinců) a Wild Animal Parku v San Diegu (2 zvířata)! Objevily se také názory, že by se stavy nosorožců Cottonových měly zvednout dovozem nosorožců tuponosých, ovšem jinými zoology/ochranáři byly odmítnuty i díky jejich spíše intuitivnímu přesvědčení, že oba nosorožci jsou v určitém (neznámém) rozsahu jiní, když žijí v tak odlehlých a klimaticky odlišných končinách.

- 2. Ačkoli se všeobecně předpokládá, že se zoologové systematicky věnují všem zvířatům rovnocenně, není to pravda. Některým zvířatům se prostě dostává větší pozornosti, na jiná se v různém rozsahu zapomíná. Nosorožci si na nedostatek zájmu nemohou stěžovat, ovšem značná část zájmu se logicky točí kolem jejich ohrožení. Na morfologické rozdíly mezi oběma tuponosými nosorožci se tak detailně za celou dobu od jejich objevení podívali pouze tři (!) badatelé – Američan Edmund Heller, jenž s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem ulovil 22 severních tuponosých nosorožců, v roce 1913, dále australský špičkový systematik savců Colin P. Groves v roce 1975 a francouzský paleontolog Claude Guérin v roce 1980. Připadá vám tento počet malý? Zoologové nejsou roboti, jsou to lidé, kteří mají své „favority“, a tak je míra poznání některých skupin/druhů zvířat odrazem toho, jestli se v lidské populaci vyštěpí vážní zájemci o nějakou skupinu. Nadšenců o nosorožce není úplně málo, ovšem jen část z nich považuje za zajímavé navštěvovat muzea a měřit oprášené nosorožčí lebky. Takovými nadšenci byli tedy tito tři badatelé.

- 3. Ze zmíněných tří studií byla revize prof. Grovese nejkompletnější, protože jako první prokázala či naznačila veškeré možné rozdíly obou tuponosých nosorožců. Přesto i tato revize přes všechny rozdíly trvá na poddruhovém statutu. Proč ta změna o víc než 30 let později? Od té doby se totiž podařila nashromáždit nová data, hlavní důvod však souvisí s nástupem molekulárně-genetických metod do zoologického výzkumu v 90. letech 20. století. Díky těmto metodám a novým statistickým analýzám lebečních rozdílů se odlišnost obou nosorožců jasně prokázala. Velice důležitý pro povýšení obou tuponosých nosorožců na druhy byl také posun v konceptu (definici) druhu (víc viz časopis Vesmír 86, 568–571, 2007/9). V roce 1975 vedl biologický koncept, který od příbuzných druhů vyžadoval, aby žily ve stejné oblasti a nekřížily se. Pokud se ve volné přírodě přirozeně nepotkávaly, tak o nich podle tohoto konceptu nešlo říct, zda druhy jsou, či nikoli. Protože u valné části zvířat nemáme žádnou představu o jejich schopnostech se plodně křížit a protože nám „hybridizační pokusy“ v zajetí vlastně nic nemusejí říkat, byl tento koncept nahrazen tzv. fylogenetickým konceptem druhu. Ten nezkoumá křížení potencionálních druhů, ale jejich unikátní znaky. Pokud jsem schopen oba druhy od sebe jednoznačně odlišit (se stoprocentní jistotou) třeba na základě zbarvení, velikosti těla, tvaru lebky atd., pak je mohu prohlásit za odlišné druhy. Námi nalezené rozdíly druhový status obou nosorožců potvrzují hned několikrát (na základě řady znaků). Povýšení obou nosorožců se tedy nedalo uspěchat, je výsledkem protnutí několika nezávislých okolností – spojení podobně zaměřených zoologů do týmu, rozkvět molekulárních a statistických metod, nové poznatky a posun druhového konceptu.

- 4. Poslední důvod bych pracovně označil za „profesní slepotu“. Pokud zoologovi či jakémukoliv zájemci o přírodní krásy jeho objekty zájmu nezevšední, pak je vyšší šance, že ho jeho fascinace přivede k nějakému objevu. Bez pečlivého pozorování a neustálé potřeby srovnávání můžeme snadno podlehnout chybnému dojmu, že vše známe, všemu rozumíme nebo že jsou zvířata „obyčejná“ a „neobyčejná“. Někdy je to také tak, že kurátor či ošetřovatel v zoo je natolik vytížen provozem, že zvíře pro něj sice není „obyčejné“, ale provozně otupí svoji zvídavost a potřebu si klást teoreticko-zoologické otázky. I proto asi zůstala většina chovaných tuponosých nosorožců v historii zoologických zahrad neproměřena a nestudována z hlediska ochlupení boků, což je jeden z diagnostických rozdílů mezi nosorožcem tuponosým a nosorožcem Cottonovým. Podobně ochranář ve střední Africe prioritně řeší boj s pytláctvím a načítání vědeckých studií po večerech není „na programu dne“.

Přestože podle některých kolegů revize přišla pozdě, myslím, že pokud nepomůže přímo nosorožci Cottonovu, snad přispěje aspoň k záchraně ostatních. Nosorožec Cottonův může být výmluvným a tragickým příkladem, kam může nosorožec sumaterský a jávský dospět za pár let/desetiletí.

Přestože bych mohl popsat, jak byl můj výzkum nosorožců dlouho plánovaný záměr, skutečná situace byla trochu jiná a v mnoha směrech ji ovlivnily šťastné náhody. Přestože se mi nosorožci líbili od dětství, detailní zájem se ve mně probudil až poměrně nedávno při návštěvě královedvorské zoo, kdy mě do zákulisí chovu zavedla kamarádka Petra Bémová, bývalá spolužačka z Biologické fakulty Jihočeské univerzity (dnes Přírodovědecké fakulty JU). Měl jsem možnost si pohladit nosorožce, vidět zblízka mláďata a poznat skvělé královedvorské ošetřovatele nosorožců i dalších kopytníků. Od té doby mi nosorožci prostě přirostli k srdci. Začal jsem o nich číst veškerou odbornou literaturu a zjistil jsem, že o nich ještě celou řadu skutečností nevíme. Konkrétně třeba chlupatost boků u severních a jižních tuponosých nosorožců a jejich velikost, vnější vzhled apod. Říkal jsem si, že bych se mohl pokusit tyto údaje zjistit u jediné chovné a nejpočetnější skupiny nosorožců Cottonových v lidské péči, tedy právě v Zoo Dvůr Králové. V době, kdy jsem si s touto úvahou pohrával, jsem přijel na konzultaci kvůli žirafám a zebrám za zoologem Luďkem Čulíkem a od něj jsem zjistil, že se za týden budou uspávat tři zvířata kvůli pokusu o umělou inseminaci. Během čtrnácti dnů jsem měl informace o třech jedincích ze šesti a v dokumentování jsem dále pokračoval. Už první údaje mířily k prof. Colinu Grovesovi, jehož revize mě ke sběru dat přiměla, a ten byl nadšený. Zmínil, že zrovna připravuje revizi tuponosých nosorožců a že bychom mohli se srílanským kolegou vytvořit tým. Spojili jsme tak síly a výsledkem je naše studie. Díky klidné povaze šestice královédvorských nosorožců Cottonových a trojice ústeckých nosorožců tuponosých a úžasné pomoci tamějších kurátorů, ošetřovatelů a veterinářů patří tito nosorožci k nejdetailněji prozkoumaným tuponosým nosorožcům světa. Jsem opravdu rád, že jsem mohl přispět k poznání tuponosých nosorožců, ve stejné míře si ale vážím toho, že jsem mohl poznat nejenom několik svérázných nosorožčích osobností, ale také úžasný personál kolem nich. Proto bych tady chtěl pomyslně smeknout a poděkovat Pavlu Královi z ústecké zoo a Luďku Čulíkovi, Jiřímu Hrubému, Janu Ždárkovi, Romanovi Lárovi a Jiřímu Váhalovi z královedvorské zoo. Bez jejich ochoty, pomoci a zkušeností by totiž nebylo možné získat nikdy tolik údajů, kolik jich v současnosti máme.

	Samice nosorožce Cottonova Fatu ze zoo Dvůr Králové - pro celý druh je právě ona asi největší nadějí. Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o nosorožcích Cottonových.
	Foto: Jan Robovský

Jednoznačně ano. Je zajímavé, že v historii několikrát zavládlo skálopevné přesvědčení, že už nebudou objevena žádná nápadná/velká zvířata. Je paradoxní, že většina těchto výroků z úst autoritativních přírodovědců byla během několika let naprosto zpochybněna objevy právě takových zvířat. Takto byl například zesměšněn věhlasný francouzský paleontolog Georges Cuvier na začátku 19. století, podobné skeptické hlasy na konci 19. století byly rozptýleny především objevy v Africe (okapi, nosorožec Cottonův, šimpanz bonobo, gorila východní, gorila horská, slon a prase pralesní, páv konžský apod.), ty z konce 20. století objevy několika bizarních kopytníků, zajíců a primátů ve Vietnamu či Laosu v 90. letech 20. století či dokonce přímo v posledních letech.

Chcete-li popsat třeba nového savce, pak stále máte příležitost. Nabízejí se vám dvě základní možnosti – buď je možné pátrat v depozitářích muzeí, nebo vyrazit do přírody. Dobrodružně založeným čtenářům lze doporučit návštěvu nějaké neprobádané oblasti, i když objevy nových primátů z Tanzanie (mangabej/pavián kipundži) a Indie (makak) ukazují, že není nutné se za každou cenu vyhýbat známějším končinám. V dotyčné oblasti je třeba zvířata stopovat, vyhlížet a lákat, den za dnem a noc za nocí klást pasti, instalovat automatické fotoaparáty a natahovat sítě. Nezbytné jsou návštěvy domorodých příbytků a trhů. Na trzích se dělají opravdu velké objevy – třeba latimérie, asijská „antilopa“ saola nebo nedávno objevená nesmírně zajímavá „živá fosilie“ z řad hlodavců – laoš (r. Laonastes) – z Laosu.

Muzejní práce není tolik dobrodružná, přesto můžete objevit vskutku neznámá zvířata nebo u některých savců můžete dospět k přesvědčení, že některá dříve podceňovaná zvířata (považovaná za poddruhy či anomálie) jsou ve skutečnosti značně vyhraněná, a tak si jako v případě tuponosých nosorožců zaslouží být povýšena na samostatné druhy. Ačkoli takové povyšování poddruhů na druhy může být považováno za určitý způsob módy, puntičkářství, rád bych upozornil, že jsme nikdy neměli tak jasnou představu, co má druh splňovat, a také na to, že takovým výzkumem poznáváme skutečné druhové bohatství naší planety. Často nás takový objev upozorní na skutečnost, že se o druhové bohatství nestaráme zrovna správně a že určitým druhům musíme přednostně pomoci, pokud o ně za pár let nechceme navždy přijít. Blíže o objevování nových druhů píšeme s prof. Janem Zrzavým v časopise Vesmír (85, 43–45, 2006/1 a Vesmír 86, 568–571, 2007/9).

Pokud se na závěr vrátíme k původní otázce, pak čtenáři věz, že v příštích letech budou pravděpodobně popisovány nové druhy, včetně savců. V mnoha případech půjde ovšem o druhy vzácné a není vyloučeno, že některé nově objevené druhy budou prakticky vyhubené – tak jako nosorožec Cottonův. Doufejme proto, že ve většině případů budeme mít možnost novým vzácným druhům nějakým účinným způsobem pomoci. Snad budeme mít také dost sil, času, prostředků a štěstí na pomoc i těm „starým známým“ ohroženým druhům a posledním zbytkům původní přírody. Svět bez tygrů sumaterských, velryb biskajských, prasátek zakrslých a nosorožců sumaterských by totiž byl hrozně fádní …

---

reklama

---