https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-zrzavy-pripad-sudanskeho-nosorozce-aneb-veda-a-ochrana-prirody-cast-treti
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jan Zrzavý: Případ súdánského nosorožce aneb Věda a ochrana přírody, část třetí

24.6.2011
Druhů stále přibývá nejen proto, že jsou objevovány nové, ale také proto, že se změnila teoretická koncepce druhu. Na snímku samec nosorožce Cottonova (dříve nosorožce bílého severního) v zoo Dvůr Králové.
Druhů stále přibývá nejen proto, že jsou objevovány nové, ale také proto, že se změnila teoretická koncepce druhu. Na snímku samec nosorožce Cottonova (dříve nosorožce bílého severního) v zoo Dvůr Králové.
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Česká média jsou v posledním roce plná bílých nosorožců – kromě kauzy skomírajícího umělého chovu severní (súdánsko-konžské) formy ve Dvoře Králové nad Labem a pokusu o její záchranu transferem posledních kusů do Keni je to především nevídaně zpopularizovaná práce dokazující, že severní forma je zcela samostatný druh, tedy šestý recentní nosorožec (viz Jak to, že je ve 21. století možné objevit šestého nosorožce světa?). Škrtnutím pera (na němž se podílel i český zoolog Jan Robovský) tedy vznikl kriticky ohrožený a v dohledné době pravděpodobně vymřelý druh savce.
 

Tento fenomén stojí za pozornost – druhů totiž stále přibývá, nejen proto, že jsou objevovány nové, dosud nevídané, ale také proto, že se změnila teoretická koncepce druhu. Koncepcí druhu je asi dvacet, ale můžeme je pro zjednodušení shrnout takto: Klasický učebnicový druh (tzv. biologický druh neboli BSC) je jednotka populační, založená na vzájemné křížitelnosti jedinců v rámci druhu a na reprodukční izolaci mezi takto definovanými druhy. Nedostatky tohoto pojetí jsou zjevné – spousta organismů se nekříží vůbec a o ostatních to obvykle nevíme. Populace, které se nikdy nesetkají (třeba blízce příbuzné formy na ostrovech jednoho souostroví), do této koncepce nezapadají vůbec. Alternativou je tzv. fylogenetický druh (PSC), tedy soubor populací spojených univerzálně rozšířeným znakem (jakýmkoliv: morfologickým, etologickým, molekulárním), který se ovšem nevyskytuje nikde jinde. Druh je tedy především diagnostikovatelný svými vlastnostmi – co patří a nepatří do jednoho druhu, poznáte pohledem na příslušné jedince (byť často pohledem velmi sofistikovaným), nikoliv pomocí populačních studií, pro většinu druhů nedostupných.

Věda a ochrana přírody

Biolog Jan Zrzavý píše pro Ekolist volnou řadu článků o snaze ochrany přírody legitimizovat svoje záměry přírodovědou. Jednotlivé "díly" je možné očekávat s přibližně dvouměsíčním odstupem. Všechny přitom spojuje stejné motto:

Ochraně přírody se kdysi přihodila věc s dalekosáhlými následky: rozhodla se legitimizovat samu sebe přírodovědou. Vůbec to tak nemuselo být, ochrana přírody začínala jako záležitost estetická, možná etická, ale rozhodně ne vědecká, spontánně se chránily „přírodní památky“ (termín, který kupodivu přežívá dodnes), všeliké malebnosti a pozoruhodnosti, zkrátka jeskyně, Panská skála nebo orel. Jenže argumentace ve stylu „máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá“ se mohla zdát slabá; proto byla nahrazena jakoby odborným povídáním o ekosystémech a biodiverzitě. Nic proti tomu, cosi jako „ekosystémy“ snad na Zemi opravdu vidět lze, když se chce, a jakousi „biodiverzitu“ opravdu můžeme nějak hodnotit a měřit, když si usmyslíme, že taková činnost má nějaký smysl, ale ochrana přírody tím na sebe vzala těžké břímě. Nejen že sleduje výkyvy v celospolečenské prestiži vědy (je to sinusoida, nahoru i dolů, ale v posledním půlstoletí nesporně jako celek nahnutá směrem dolů), ale především se objekt i metody ochrany přírody nutně mění s vývojem přírodních věd. A ty se vyvíjejí neustále.

V praxi to vypadá tak, že tam, kde BSC vidí velký (třeba kontinentální) druh s několika poddruhy, vyjadřujícími vnitřní klinální variabilitu (třeba na severu jsou větší, na jihu menší), plus několik dalších izolovaných (třeba ostrovních) poddruhů na periférii, tam je dle PSC několik rovnocenných druhů, kontinentální plus ostrovní, přičemž vnitrodruhová variabilita tu nemá žádný taxonomický význam, neboli žádné poddruhy nejsou. Molekulární analýzy posledního desetiletí ukazují jasně, že právě „poddruhová“ taxonomie je skoro vždycky špatně – u ptáků odpovídá jednomu klasickému druhu průměrně 1,9 druhů skutečných, ale druhové hranice vůbec neodpovídají klasickým poddruhům.

Takový tygr je dle BSC jeden druh s devíti poddruhy (indický, indočínský, malajský, jihočínský, sibiřský, perský, sumaterský, jávský, balijský), dle PSC nejspíš tři druhy (kontinentální, sumaterský a jávsko-balijský) bez poddruhů. Právě toto se stalo i bílým nosorožcům: severní a jižní forma jsou rozlišitelné na první pohled, žijí od sebe oddělené nějakými pěti tisíci kilometrů a oddělily se od sebe před milionem let (což je něco mezi dobou oddělení západní a východní gorily a dobou oddělení šimpanze a bonoba). Tedy jasné dva druhy, nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) a nosorožec Cottonův (Ceratotherium cottoni). Stojí za zmínku, jak se k tomuto fenoménu postavil Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), který sestavuje Červené seznamy ohrožených druhů: súdánského nosorožce (Ceratotherium cottoni) za samostatný druh neuznají, protože prý vycházejí z BSC. Právě tenhle příklad jasně ukazuje praktickou nepoužitelnost a zároveň pohodlnou „nevědeckost“ BSC: jakpak IUCN ví, že oba bílí nosorožci „tvoří jednu volně křížitelnou populaci“? – Pochopitelně ji netvoří, ale jsou si takoví jako dost podobní ... tak co?

Vzrůstající počet druhů s sebou nutně nese vzrůstající počet ohrožených druhů – nové druhy vzniklé rozdělením starých mají zákonitě menší populace a menší areály, a jsou tedy ohroženější než druhy staré. Ukazuje se zkrátka, že biodiverzita je ohroženější, než jsme si mysleli, protože naše znalosti biodiverzity byly zcela nedostatečné. Že nově vymezené druhy jsou z definice málo odlišné, mladé a evolučně relativně málo významné (viz Případ turecké myši), je jiná věc.


reklama

 
Další informace |
Minulé díly "Vědy a ochrany přírody" najdete tady (Případ úhoře říčního) a tady (Případ turecké myši).
foto - Zrzavý Jan
Jan Zrzavý
Autor je profesorem zoologie. Tento obor a rovněž evoluční biologii přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist