Jan Zrzavý: Případ bornejského slona aneb Věda a ochrana přírody, část šestá

Na Borneu žádní sloni nežijí, to každý ví. Slon indický se dnes vyskytuje v Přední a Zadní Indii, v jižní Číně, na Cejlonu a na Sumatře; až do historické doby přežil i na Středním východě, na Jávě a v severní Číně. Kromě toho ovšem žije slon coby zvíře polodomácí i leckde jinde – původnost výskytu se pozná podle kombinace fosilního záznamu a genetických informací: slon, který obývá území, kde chybějí (sub)fosilní kosti, a je geneticky příbuzný slonům žijícím někde v dálce, tam byl pravděpodobně dopraven lodí. Na Borneu chybějí i sloní fosilie.

Přesto ovšem na Borneu sloni žijí. Celý příběh prý začal roku 1750, kdy Východoindická společnost věnovala slony vládci sultanátu Sulu, který ovládal severní Borneo, jižní Filipíny a moře a ostrůvky mezi nimi. Jsou to tedy sloni „trofejní“, „oboroví“ a druhotně zdivočelí, analogie českých muflonů, daňků, kamzíků v Lužických horách a v Jeseníkách a podobné bezcenné pakáže. Jiné zprávy sledují původ bornejských slonů až do roku 1395, kdy suluský sultán dostal dvé slonů od jávského rádži. Nedbaje na tuto zjevnou nepřirozenost bornejských slonů, srílanský učenec Dr. P. E. P. Deraniyagala je popsal pod názvem Elephas maximus borneensis – učinil tak na základě obrázku v National Geographic, takže popis je pochopitelně neplatný (Deraniyagala, který vědecky popsal mimo jiné i afrického tygra, je vůbec hezkou ukázkou pološíleného polovědce-pološarlatána, dokazující, že některé kulturní jevy v cizorodém prostředí špatně zakořeňují – tropický přírodovědec je něco jako český jogín: jde to, ale ztuha a nikdy to není úplně ono).

Proto poněkud překvapilo zjištění, že bornejští sloni představují populaci geneticky izolovanou od všech ostatních slonů, i malajských a sumaterských, po nějakých 300 tisíc let (to je skoro dvakrát víc než stáří lidské “mitochondriální Evy”). Během čtvrtohor byla hladina moře různě vysoko a na Borneo jste se občas mohli dostat z Indie nebo z Číny suchou nohou – proč různá zvířata obývají některé z ostrovů Velkých Sund a jiné nikoliv, je obecně těžko soudit (levhart na Jávě, tygr na Sumatře, Jávě a Bali, tapír na Sumatře, nosorožec sumaterský na Sumatře a Borneu, zato nosorožec jávský na Sumatře a Jávě ...). S pochopením evolučněgenetické struktury slona indického je ovšem dlouhodobě potíž. Zdá se, že máme co činit s dvěma původními populacemi, oddělenými před téměř dvěma miliony let (to zhruba odpovídá době, kdy naším předkem byl africký Homo ergaster) – jedna linie je nejasného původu a převládá v Indonésii, Malajsii a v jižní Indii a směrem k severu jí ubývá, druhá je především kontinentální (plus cejlonská) a pochází z Barmy, severovýchodní Indie, Indočíny a možná i Cejlonu; bornejští sloni patří jasně do linie jižní. Tak či onak, celé to naznačuje velmi rozsáhlé migrace a mísení různých populací během čtvrtohor, což posléze ještě zkomplikovaly antropogenní vlivy: sloni byli dlouhodobě chytáni, chováni, transportováni a zase vypouštěni.

Pořád tedy nebylo jasné, kde se sloni na Borneu vzali, když tam nezanechali žádnou fosilní kost, až to pak někomu došlo: na Borneu nežijí „bornejští“ sloni, ti opravdu neexistují a nikdy neexistovali, nýbrž sloni z jiné dávné, jinak už vymřelé populace, na Borneo nedávno dovezení. Na Borneu přežívá vymřelý jávský slon.

Tento příběh je zvláštní, ale ne úplně ojedinělý. Že občas najdeme vymřelé zvíře na nečekaném místě, kam bylo dovezeno či zavlečeno člověkem z jiných než ochranářských důvodů, se občas stává – příkladem budiž klokan parma na Novém Zélandu (dodatečně znovuobjevený i v Austrálii). Do podobné kategorie patří i zvířata zachovaná pouze v zajetí, ale dávno před převládnutím ochranářské ideologie moderních zoo – jelen milu neznámého východoasijského původu v čínských císařských oborách nebo severoafrický lev v soukromém zvěřinci marockého krále.

A když se nad tím člověk zamyslí, ani pratur nebo tarpan vlastně nevyhynuli a byli zachráněni v našich chlívech a maštalích.

---

reklama

---