Jan Zrzavý: Případ zebry kvagy aneb Věda a ochrana přírody, část čtvrtá

Kapsko, jižní cíp Afriky, patří k těm místům na Zemi, kde příchod člověka způsobil výrazný úbytek velkých zvířat (zde jde opravdu o „příchod bílého muže“, ale to je náhoda – v jiných částech světa megafauna reagovala rychlým vymřením i na příchod Maorů, Malgašů, a dokonce i – proboha! – hodných indiánů žijících, jak známo, v harmonii s prostředím a omlouvajícím se ulovené zvěři, že ji ulovili). V nejjižnější Africe zmizeli lvi, antilopy modré, zebry kvagy i zebry Burchellovy, namále měli nosorožci, pakoně běloocasí i buvolci. V jednom případě se blíží náprava: The Quagga Project už po čtvrt století usiluje o vzkříšení kvagy, podivné hnědé zebry s bílýma nohama a s pruhovaným krkem a hlavou, která vymřela kolem roku 1880.

V rámci projektu se kříží zebry co nejmíň pruhované, a podíváte-li se na obrázky narozených hříbat, je vidět, že už to skoro mají. „Neokvagy“ sice pořád mají pruhy nejmíň v celé přední polovině trupu a nepruhované části jsou spíš žlutavé a bělavé než hnědé, ale nebuďme neskromní. Otázka je, zda má takovéto činění vůbec nějaký smysl. Jistě bychom mohli z lidské populace vybírat jedince robustní, tlustonosé a rudovlasé, s bílou pletí a mohutným nadočnicovým valem a postupně vyšlechtit lidské plemeno co nejpodobnější neandertálci (ze studia neandertálské DNA opravdu víme, že aspoň někteří z nich měli „keltskou“ pigmentaci, jako Aňa Geislerová), ale neandertálec to nebude. Bude neokvaga kvagou? Kupodivu asi ano.

V Africe žijí tři odlišné typy (druhy) zeber a jednou z nich je tzv. zebra stepní. Jde o složitý komplex nějakých deseti forem krátkouchých („koňovitých“) zeber, rozšířený od jižního Súdánu a jižní Etiopie až po jižní Angolu, severní Namibii a JAR. Na tomto obrovském areálu jim od severu k jihu nápadně ubývá kresby – severní zebry jsou kompletně černobíle pruhované od nosu až ke kopytům, někde na úrovni Zimbabwe ubývá pruhování na nohách a některé černé pruhy na zadku přecházejí v hnědavé, v JAR už jsou nohy víceméně bílé.

Už od pohledu je zjevné, že kvaga pruhovaná toliko v přední půlce těla, představuje jenom extrém normální pozvolné (tzv. klinální) variability stepních zeber, nikoliv zvláštní druh. Tento závěr ještě posílily molekulární analýzy: stepní zebry sice vytvářejí několik odlišitelných forem (proto jim v zoologických zahradách říkají různými jmény – zebra „bezhřívá“, „Böhmova“, „Chapmanova“, „damarská“ ...), ale geneticky se neliší vůbec, je to jedna homogenní populace od Súdánu až do Kapska a kvaga do ní patří taky: kvagu podle její DNA (tedy, přesněji, podle toho úseku, který známe) prostě nelze odlišit. Vyšlechtit z jihoafrických málo pruhovaných zeber zebru úplně stejnou, ale ještě míň pruhovanou, je tedy úkol zcela realizovatelný. (Aby toho nebylo málo, ani další slavná jihoafrická vymřelá zebra, zebra Burchellova, neexistuje, ale navíc ani nevymřela. Zebry úplně stejné, geneticky, ale i morfologicky, totiž dosud normálně žijí v jižní Africe, akorát jim tradičně říkáme „zebra damarská“.)

Případů, kdy želíme vymření zvířete, které jsme si vymysleli, je jistě víc. Nedávno to prasklo na kaspického čili turanského tygra, který kdysi žil od Kavkazu po Sin-ťiang a byl vyhuben v šedesátých či sedmdesátých letech. Studie DNA ukázaly, že šlo vlastně o západní populaci tygra sibiřského čili ussurijského. Před necelými deseti tisíci let (to už lidé začínali se zemědělstvím a schylovalo se k budování prvních měst) přešli tygři z Číny na severozápad, osídlili Střední Asii a pak se pustili přes Sibiř na východ k Amuru; středoasijskou a amurskou populaci pak oddělila na pár století lidská činnost. Kaspický tygr tedy dosud žije, a to na Ussuri, ovšem i tam už to má za pár.

Analogicky můžeme předpokládat, že tu a tam investujeme do ochrany zvířete, které jsme si vymysleli. Moderní systematika totiž tradiční taxony nejen drobí, a tedy vytváří (viz Případ súdánského nosorožce), ale taky spojuje, a tedy ruší.

---

reklama

---