Jan Zrzavý: Případ úhoře říčního aneb Věda a ochrana přírody, část druhá

Je vcelku obecně známo, že ohrožené druhy české fauny a flóry jsou z velké části “ohrožené” proto, že žijí někde jinde a na území ČR zasahují jen okrajem svého areálu. Na území malého státu se vejde málo organismů, a leží-li malý stát na hranici biogeografických regionů, tím hůř. Nahlédneme-li do globálních seznamů ohrožených druhů, našim českým vzácnostem zbudou leda oči pro pláč. Orel skalní je zařazen do kategorie “least concern” (tedy “bez starosti”), sokol stěhovavý, losos a vlk taktéž, opravdu globálně ohroženo je máloco, například perlorodka. Proto člověka překvapí, když v nóbl kategorii “CR” (“kriticky ohrožený”) najde zvíře tak obyčejné a v podstatě hojné, jako je evropský úhoř.

To pochopitelně poukazuje na fakt, že i hojný tvor může být ohrožený, když ubývá, což se úhoři říčnímu v posledních letech dramaticky děje (o 95-99 % od roku 1980), ale zajímavost celého případu je v něčem jiném. Úhoři žijí ve sladkých vodách, ale množí se v Sargasovém moři v Atlantském oceánu. Pouze úhoř, který se vypraví do Sargasového moře a tam se úspěšně rozmnoží, reálně biologicky existuje. Úhoří mládě ("monté"), které někdo polapí u evropských břehů, když se vrací domů, odveze je v sudu do vnitrozemí a tam vypustí do řeky, je reálně existujícím jedincem pouze v případě, že má šanci se rozmnožit. Prostý pohled na mapu ČR nám jasně řekne, že reální úhoři žijí pouze v té části severních Čech, odkud lze bez problémů odplout Labem do moře – všichni ostatní jedinci jsou jaksi virtuální a rybáři by “záchraně úhoře v našich vodách” pomohli úplně stejně, kdyby monté nevypouštěli do jihočeských či moravských vod, ale rovnou do hrnce s úhoří polívkou. Odtud pokračuje argumentace o zločinnosti jezů na Labi, kterou čtenáři Ekolistu jistě ovládají, a opakovat ji tedy netřeba.

Z biologického hlediska nás ale úhoř upozorňuje na zcela zásadní problém: jak velká je reálná, biologická, genetická, takzvaná efektivní populace nějakého druhu, nezjistíme tak, že spočítáme jedince. Efektivní populace bývá podstatně menší, obvykle proto, že se značná část jedinců nerozmnožuje. To může být – jako v případě úhoře – důsledek bizarní situace, do níž druh uvedl člověk, ale také a častěji důsledek přirozené sociální struktury druhu. U harémových zvířat, jako jsou třeba gorily nebo lachtani, jsou efektivní velikosti populací extrémně nízké: rozmnožuje se jeden samec na několik samic, zatímco zbývající, neúspěšní samci (poměr pohlaví bývá 1:1) se potloukají někde po lese či po moři a sní, že si jednou nějakou samici taky urvou. Taková populace, i když třeba obrovská, se pak chová, jako by byla maličká: nové mutace se překvapivě snadno a rychle fixují nebo naopak mizí, a to vesměs náhodně, a to se týká i mutací škodlivých.

Vzniká pak situace poněkud připomínající habsburský pysk či romanovskou hemofilii. Marno počítat, jak dlouho nám vydrží dejme tomu 300 východních goril, když efektivní velikost jejich populace je mnohem menší, totiž počet harémů krát čtyři (možno matematicky dokázat). Totéž se týká mnoha druhů zachraňovaných v zajetí – rozesílání tzv. nepříbuzných jedinců v rámci zachranných programů, ne nepodobné kongresové turistice, je pěkná věc, ale nízkým efektivním velikostem populace to příliš nepomůže.

Příroda je zkrátka ohroženější, než si myslíme, a může si za to do značné míry sama – odklon od genetické rovnováhy (kterou charakterizuje mimo jiné malá variabilita v individuální plodnosti, velkoryse lhostejný poměr k volbě partnera, malý překryv generací, malé kolísání velikosti populace v čase či poměr pohlaví 1:1) mívá dobré evoluční důvody, ale ocitne-li se druh z nějakých důvodů v úzkých, různé jeho evoluční vymoženosti ho spolehlivě dorazí.

Kdyby úhoř říční rezignoval na svůj exotický životní cyklus a množil se v tom rybníce, kde v dospělosti žije, tak by se mu to nestalo ...

---

reklama

---