Eliška Chomátová: Spor o Šumavu není zdaleka jenom sporem o kůrovce aneb Jak rozhodovat o přírodě
Až sem se mapa sporu zdá být přehledná. A právě tuto přehlednost bych ráda zpochybnila. Budu přitom vycházet ze své diplomové práce, v rámci které jsem na Šumavě provedla sociologický výzkum formou diskuzních skupin.
Zaprvé, na situaci na Šumavě mají zájem různé skupiny lidí: místní obyvatelé, chataři a chalupáři, turisté, Správa národního parku, kdy navíc postoj vedení Správy se nemusí shodovat s přesvědčením pracovníků Parku, jejichž úkolem je každodenní hospodaření v lesích, různé ekologické organizace, atd. Všechny tyto skupiny se profilují jako zastánci nebo odpůrci zasahování. Je přitom srozumitelné, že chataři a chalupáři a také turisté stojí na straně nezasahování, protože přísná regulace turismu i veškerého dalšího rozvoje ekonomických aktivit jim zajišťuje klid v okolí jejich chat a chalup, případně to, že i napřesrok budou moci přijet strávit dovolenou do hlubokých lesů a projít se romantickými rašeliništi. Ale i argumenty místních jsou založeny na hodnotách, které jsou v České republice dnes uznávané: proč by se právě obyvatelé Šumavy neměli podílet na ekonomickém rozvoji, jehož přínosy užívají obyvatelé nechráněných území ČR? Proč by v demokratické společnosti měli mít menší vliv na správu veřejných záležitostí, než mají lidé žijící v obcích mimo chráněná území?
Podpora nezasahování ze strany chatařů, chalupářů a turistů zavání v tomto kontextu trochu pokrytectvím: Tam, kde celoročně žijeme, užíváme výhod ekonomického rozvoje, jako jsou pracovní příležitosti a dostupné služby, tam, kde trávíme dovolenou, chceme nedotčenou přírodu.
Na druhou stranu, abychom se vrátili k problematizování: vliv existence národního parku na ekonomický rozvoj regionu je velmi složitý jev. Pokud by na Šumavě národní park s jeho omezeními ekonomických aktivit lidí neexistoval, nebyla by Šumava prostě jen další venkovskou oblastí, postrádající jak ekonomický rozvoj, tak přitažlivost pro turismus? Není tedy existence národního parku pro region spíše přínosem?
Zadruhé, praxe nezasahování není jediný přístup založený na odborných/vědeckých argumentech. Pro zasahování, neboli lesnictví, existují dobré argumenty, které vyslovují kvalifikovaní odborníci. Šumavské lesy jsou výsledkem nejméně dvě stě let trvajícího lesního hospodaření a o tezi, že k divoké přírodě, k člověkem neregulovaným přírodním procesům lze dospět prostě tak, že přerušíme veškeré lesnické zásahy, lze přinejmenším diskutovat.
Místní obyvatelé stojí na straně lesníků a zasahování. Mají k tomu několik důvodů. Shoduje se to s jejich zájmem většího povolení lidských činností v chráněném území. Navíc se jedná o praxi přinejmenším posledního půlstoletí, kterou mají všichni místní zažitou a považují ji za osvědčenou. A konečně, jestliže jediné argumenty přípustné pro účast v diskuzi o přírodě/o Šumavě jsou argumenty odborníků, pak si místní obyvatelé najdou a budou podporovat takové odborné argumenty, které jejich zájmy podporují, nebo je alespoň nekříží. Stejně tak platí, jak již uvedeno výše, že chataři, chalupáři a turisté budou spíše podporovat regulaci lidských aktivit na Šumavě a zastánce praxe nezasahování.
Za třetí, ve sporu o Šumavu nejde o nic více a o nic méně než o soužití lidí a přírody, lidských a mimolidských bytostí v jednom společném světě. Stejně jako ve všech ostatních ekologických kauzách, i tady můžeme pozorovat klíčový moment tohoto soužití, kterým je role odborných argumentů v rozhodovacích procesech.
Jestliže definujeme politiku jako postupné uspořádávání společného světa lidí a ostatních přírodních bytostí, má věda v tomto uspořádávání zásadní roli: přináší nám poznatky o fungování přírodních procesů, potřebách rostlin a živočichů. Autorita vědeckých poznatků o přírodě je určitým vyjádřením našeho respektu vůči přírodě, která nás přesahuje. Lze to popsat i tak, že přírodní, mimolidské bytosti vstupují do lidských rozhodovacích procesů vždy prostřednictvím svých lidských mluvčích a vědci jsou považováni za legitimní mluvčí přírody, nejpovolanější z povolaných.
Je zajímavé si povšimnout, že v rámci ochrany přírody má věda jiné postavení než v ostatních společenských kontextech. Zatímco vědecké poznatky lidem jinak pomáhají naplňovat jejich potřeby, usnadňují i prodlužují lidský život, v kontextu ochrany přírody jsou na jejich základě formulovány požadavky na omezení lidských činností a přehodnocení lidských potřeb. Věda zde není uschopňující, ale omezující. Další pozoruhodný detail vyplyne ze srovnání sporu o Šumavu s jinými ekologickými kauzami: zatímco v případě obchvatu Plzně nebo dálnice přes České středohoří jsou argumenty ochrany přírody využívány na podporu zapojení dalších aktérů – místních občanů, ekologických aktivistů – do rozhodovacích procesů, na Šumavě je na jejich základě účast místních obyvatel na rozhodování omezena.
Jak silné postavení v rozhodovacích procesech mají mít vědecké poznatky o potřebách přírodních bytostí, na Šumavě třeba perlorodky nebo tetřeva? Přírodní bytosti potřebují své silné mluvčí a zastánce v rozhodovacích procesech, v nichž se lidé bezpochyby projevují jako pohodlní, sobečtí a lokálně a okamžitě mocní. Na druhou stranu přisoudíme-li vědeckým argumentům příliš silnou váhu, upřednostňujeme tyto argumenty před jinými legitimními argumenty, jako je právo na účast na rozhodování nebo potřeba pracovních příležitostí.
Zároveň se dostáváme do situace, kterou tak dobře známe ze Šumavy: pokud jedinými přípustnými argumenty v rozhodovacích procesech o území jsou vědecké argumenty a pokud v území existuje skupina lidí, jejíž zájmy jsou na základě těchto argumentů omezovány, pak tato skupina najde a bude mobilizovat vědecké protiargumenty. Věda tak vůbec nemusí fungovat jako rozhodčí autorita, která zajistí kontinuitu při správě území, a navíc spor odborníků zastírá podstatu věci: jak sladit potřeby lidí a přírodních bytostí, jak najít kompromis mezi zájmy místního provozovatele půjčovny lodí, který podporuje své děti na studiích, a zájmy turisty, který považuje za hodnotnou populaci perlorodky a přeje si její udržení, jak omezit dopady činností, které lidé považují za nezbytné pro realizaci svých potřeb, na přírodní prostředí.
Spor o Šumavu je typickým sporem o území, které všichni aktéři pokládají za přírodně cenné a zároveň vůči tomuto území mají různé zájmy. Podobné spory o území se zvláštním režimem ochrany přírody lze nalézt v mnohých zemích Evropy. Přinášejí otázky, na které není snadné odpovědět: Jak nastavit rozhodovací procesy, aby odpovídali lokálnímu, regionálnímu a globálnímu rozměru přírodních jevů? Z rozhodování o Šumavě by neměli být vyloučeni ani místní obyvatelé, ale ani turisté nebo chalupáři, protože Šumava je důležitou součástí přinejmenším národního přírodního bohatství. Jak spravedlivě zohlednit rozdílné nároky lidí na veřejný prostor v závislosti na tom, zda v něm chtějí bydlet, pracovat nebo trávit dovolenou?
Tzv. ekologické kauzy, v nichž se řeší zájmy přírodních bytostí, a v rámci nich spory o správu zvláště chráněných území, odrážejí problematiku vztahu lidí a přírody v situaci, kdy lidé rozhodují o veřejném prostoru, přírodní bytosti a jevy vstupují do tohoto rozhodování výhradně prostřednictvím lidí a způsob života západních společností má takové dopady na přírodní prostředí, že ohrožuje jak mnohé přírodní bytosti, tak schopnost přírodního prostředí poskytovat životní podmínky lidem samotným. Vědecké poznatky o přírodních bytostech a jevech hrají v rozhodování zásadní roli, pozornost vůči nim by však neměla přebít pozornost vůči všem ostatním souvislostem, legitimním argumentům a podstatám sporů o nakládání s přírodním prostředím.
reklama
