Jarmila Šťastná: Sanaci starých ekologických zátěží nechme volné soutěži a výběrovým řízením
„Vláda vítěze ekotendru nevybere a tento projekt končí, oznámil premiér Petr Nečas. Jak by se podle vás měl stát postavit ke starým ekologickým zátěžím?“
Kromě Jarmily Šťastné nám své odpovědi poslali Jakub Haas z ministerstva financí a Ivo Hlaváč z ministerstva životního prostředí. Jejich názory zveřejníme v průběhu tohoto týdne.
Po celou dobu, co se o ekotendru diskutovalo, jsem se nesetkala s nikým, kdo by toto řešení považoval do dobré. Každý si byl vědom, jak nesmírná korupční rizika takto pojatý projekt má. Zdá se, že jediní, koho možnost korupce vůbec nenapadla, byli členové vlády, který projekt odsouhlasili a prosazovali dlouhé tři roky. Jenže tomu se člověk zdráhá uvěřit.
Možná, že jejich prvním impulsem bylo: „Předáme to jedné firmě, ta ať se stará a my to budeme jenom kontrolovat.” To jde udělat u zakázky na úklid kanceláří, ale ne u zakázky za miliardy.
Je jasné, že jedna firma rozhodně nemůže vládnout dostatečným potenciálem k tomu, aby mohla všechny sanace zvládla sama. Musela by mít desítky subdodavatelů – tedy v podstatě všech ostatních sanačních firem na trhu. Trh sanačních prací by se tak změnil v jeden propachtovaný rybník, kde by neomezeně vládl jeden subjekt – vítěz soutěže. Nehledě na to, že většina sanačních prací v naší republice se týká právě starých zátěží v privatizovaných podnicích a jinde příliš „kšeftů” není.
Pro mne neobstojí ani tvrzení, které nedávno prošlo tiskem, že díky ekotendru teď aspoň víme, kolik by ty sanace doopravdy stály. Nepodceňovala bych konkurenční prostředí a boj o zakázky. Možná bychom se divili, jak nízko mohou náklady na sanace klesnout.
Tříleté zdržení při odstraňování zátěží je velmi nepříjemné. Některé z nich už mohly být vyčištěny. Na druhou stranu (aniž bych chtěla věc podceňovat) – mnoho zátěží je v podzemí desítky let a tři roky už zas takovou škodu nedělají.
Nicméně sanovat se musí a není důvod to odkládat. Jak by se měl stát k tomuto problému nyní postavit? Podle mého názoru by se měla myšlenka ekotendru zcela a hned opustit. Rozdělit ho na několik menších „ekotendříků” jen vyvolá stejně obtížné řízení, jakým jsem už prošli.
Nechme to volné soutěži a výběrovým řízením, pokud možno transparentním (jakkoliv je to v Česku v poslední době idealistická představa).
Také bych rozhodování o tendrech posunula z úrovně ministerstev na krajské úřady. Ještě lepší by byly okresní úřady, kdyby byly. Nevím, do jaké míry je to legislativně možné. Z hlediska zdravého rozumu mi však připadá jako jediné možné řešení, aby o sanaci rozhodovaly úřady v místě, kde se sanuje.
Vzhledem k nehezkým konotacím ekotendru bych zkusila i jakousi verzi veřejné kontroly, například jako ve Spolaně: když se tam sanovaly dioxinové budovy, kraj zorganizoval nezávislou kontrolu ve spolupráci s VŠCHT.
Jen kdyby se už konečně opravdu sanovaly staré zátěže, místo aby sanační firmy trávily měsíce a roky soukromými výzkumy, kolik by ty sanace dohromady mohly stát, a někdy velmi drsným bojem s úředníky i mezi sebou.
reklama
