http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/po-zvirecich-stopach
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Po zvířecích stopách

6.10.2016 01:41 | PRAHA (Naše příroda)
Nejčastější zvířecí vizitkou, se kterou se v naší přírodě můžeme setkat, je trus zajíce polního (Lepus europaeus). I když zajíců u nás rapidně ubylo, stále patří mezi nejhojnější drobnou zvěř a s jejich pobytovými stopami (mezi které patří i trus) se můžeme setkat prakticky všude. Úbytek zajíců dobře dokumentují statistiky jejich úlovků – zatímco v roce 1973 jich bylo uloveno 1 214 000, v roce 1997 to bylo jen něco málo přes 37 000. Zaječí „bobky“ mají téměř kulovitý tvar, průměr okolo 15 mm a vypadají, jako by byly slaměné. Zajíci je odkládají jednotlivě (pak je ovšem těžko nalezneme), nebo na malé hromádky.
Nejčastější zvířecí vizitkou, se kterou se v naší přírodě můžeme setkat, je trus zajíce polního (Lepus europaeus). I když zajíců u nás rapidně ubylo, stále patří mezi nejhojnější drobnou zvěř a s jejich pobytovými stopami (mezi které patří i trus) se můžeme setkat prakticky všude. Úbytek zajíců dobře dokumentují statistiky jejich úlovků – zatímco v roce 1973 jich bylo uloveno 1 214 000, v roce 1997 to bylo jen něco málo přes 37 000. Zaječí „bobky“ mají téměř kulovitý tvar, průměr okolo 15 mm a vypadají, jako by byly slaměné. Zajíci je odkládají jednotlivě (pak je ovšem těžko nalezneme), nebo na malé hromádky.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
Kromě otisků nohou, tedy stop, jaké si pod pojmem stopa představí většina lidí, zanechávají zvířata i stopy jiné, které lze souhrnně označit jako stopy pobytové. Patří sem vlastně vše, co nějakým způsobem prozrazuje přítomnost určitého druhu živočicha – nory, hnízda, ochozy, chlupy a peří, které savcům či ptákům vypadne při přirozené výměně nebo zachytí-li se o větev, kmen stromu či o kámen, místa, kam se chodí zvířata podrbat, okousané větvičky, byliny či oloupaná kůra dřevin, požerky na listech nebo houbách, zbytky ulovené kořisti, skvrny od moči nebo exkrementy. A právě těmi posledními skupinami stop se chceme dnes zabývat poněkud blíže.
 

Pravda představa, že se při stopování zvířat bude člověk přehrabovat v trusu mnoho lidí asi příliš neláká, ale nedá se nic dělat, zvířecí trus je často to jediné, co po přítomnosti zvířete zbude. Představte si kamenitou stráň, na které není vidět ani když se po ní projdete v okovaných botách, natož abyste na ní našli stopy srnčích kopýtek nebo dokonce otisky měkkých kuních tlapek. V takovém případě bude nápadný balvan s nepříliš libě zavánějící kuní vizitkou nebo několik oválných bobků, které srnčí utrousila za chůze, jedinou známkou jejich přítomnosti. A to nemluvíme o tom, že bližší pohled na nalezené exkrementy může prozradit leccos o potravě, kterou sledovaná zvířata v poslední době pozřela. V létě bývá kuní trus zbarvený do modra od borůvek, na jaře je často zase nažloutlý od ptačích vajec z hnízd, která kuna vyplenila. Při důkladnější prohlídce bychom nalezli i drobné nestrávené chloupky hlodavců (i ty se dají pod mikroskopem určit) a čas od času nějakou tu kůstku. Také srnčí trus při důkladném rozboru prozradí, čím se zvíře živilo, ale nám postačí, když zjistíme podle konzistence bobků, zda se srnčí pásla spíše na trávě nebo okusovala větvičky.



Bobky zajíce polního najdeme obvykle v blízkosti nějakého zdroje potravy, třeba mladého stromku v sadu, jehož kůra poskytne zajícům v zimním období alespoň chudou stravu. Sadaři z takovéhoto „přikrmování“ zajíců ovšem žádnou radost nemají, protože při vysokém sněhu, kdy se zajíci dostanou nad ochrany proti ohryzu, mohou v krátké době zcela zničit celou výsadbu mladých stromů. Od „loupání“ spárkaté zvěře se ohryz zajíců rozezná podle toho, že na poškozených stromcích nejsou žádné třásně odtržené kůry, ale zato na dřevě při bližším pohledu často nalezneme rýhy po dlátovitých hlodácích zajíce.
Bobky zajíce polního najdeme obvykle v blízkosti nějakého zdroje potravy, třeba mladého stromku v sadu, jehož kůra poskytne zajícům v zimním období alespoň chudou stravu. Sadaři z takovéhoto „přikrmování“ zajíců ovšem žádnou radost nemají, protože při vysokém sněhu, kdy se zajíci dostanou nad ochrany proti ohryzu, mohou v krátké době zcela zničit celou výsadbu mladých stromů. Od „loupání“ spárkaté zvěře se ohryz zajíců rozezná podle toho, že na poškozených stromcích nejsou žádné třásně odtržené kůry, ale zato na dřevě při bližším pohledu často nalezneme rýhy po dlátovitých hlodácích zajíce.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda

Exkrementy mají obvykle charakteristický tvar, velikost a složení (a někdy i pach) umožňující většinou celkem přesně určit původce. Proto je dobré věnovat jim při procházkách přírodou pozornost (pokud nejsou přikryté papírem, pak obvykle nepocházejí od zvířat!). I tyto nepříliš vábné svědky přítomnosti zvířat je třeba nějak zdokumentovat – kreslení je pro tyto případy dosti zdlouhavé, a pokud nejsme opravdovými mistry i málo výstižné, takže přichází v úvahu fotoaparát nebo mobilní telefon. V obou případech je však dobré položit vedle exkrementu něco pro srovnání velikosti. Ideální je papírové měřítko s kontrastně vytištěnou stupnicí, ale postačí jakýkoli předmět o známé velikosti – mince, krabička zápalek apod.

Studium zvířecích exkrementů nás zcela nutně dovede k zamyšlení, čím se který druh živočicha živí. Nabídka je přepestrá, ale v zásadě můžeme rozdělit živočichy do tří hlavních skupin – na býložravé (herbivorní), všežravé (omnivorní) a masožravé (carnivorní). Na tom, do jaké skupiny živočich náleží, budou pochopitelně záviset i stopy, které po sobě při příjmu potravy zanechá, a konec konců i to, jak často a jak snadno je nalezneme. Je celkem jasné, že strom ohlodaný od bobra vydrží v přírodě déle a bude poněkud nápadnější než, dejme tomu, zbytky krovek střevlíka pozřeného rejskem.

Někdy se nám podaří zvíře při hledání potravy nebo při její konzumaci pozorovat a stopy, které po sobě zanechá si můžeme téměř bezprostředně prohlédnout. V takovém případě nám odpadne to nejtěžší – totiž určit původce stop, a pokud si je dobře zapamatujeme a nejlépe také zdokumentujeme, usnadní nám to porovnat s touto zkušeností podobné stopy v budoucnu. Pokud však nalezneme zbytky potravy a nebudeme vědět, kdo je zanechal, nastane práce přímo detektivní. Na „místě činu“ si musíme počínat jako zkušení kriminalisté pátrající po pachateli. To v prvé řadě znamená, že stopu, v tomto případě zbytky potravy, požerky nebo třeba vývržky, nesmíme především zničit. Důkladně je zdokumentujeme, přinejmenším slovním popisem, ale lépe i náčrtkem a případně fotografií. Pak nastoupí logické úvahy na základě alespoň základních biologických znalostí – ze školy si přece jen každý z nás alespoň něco pamatuje, a tak nebudeme podezírat ze stržení statného srnce veverku, ale obrátíme pozornost k větším šelmám. Podle „modu operandi“ porovnáme naše záznamy s příslušnou literaturou o stopování (té je dnes dost a dost) a podle ní se nám většinou podaří nalézt „pachatele“. A pokud ne, nebudeme zoufat a své záznamy pečlivě uložíme a budeme se k nim vracet podobně, jako to kriminalisté dělají s nevyřešenými případy. Časem se srovnávacího materiálu nahromadí tolik, že se nám podaří vysvětlit téměř každý okousaný lístek, ohlodanou větvičku nebo roztrhaného ptáka.

Po zvířecích stopách

předchozí    další
Liška obecná
Liška obecná
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
Liška obecná
Trus šelem, např. lišky obecné (Vulpes vulpes), nalézáme v přírodě mnohem méně často než trus býložravců. Je to celkem pochopitelné, protože živočišná potrava je energeticky mnohem vydatnější a také stravitelnější, takže zbytků je méně. Šelmy však často využívají trus – v čerstvém stavu ostře a charakteristicky páchnoucí – ke značkování svého teritoria, a proto ho většinou odkládají na nápadná místa (kameny, pařezy, cesty). To nám umožňuje alespoň nějaký čas od času objevit. Čerstvý trus lišky je černý až šedý a má podobu 5–10 cm dlouhých válečků, které na jednom konci vybíhají v ostrou špičku. Časem trus lišky zešedne až zbělá, takže poněkud připomíná soví vývržky, protože v něm obvykle bývají patrné zbytky srsti, peří a kostí. Lišky se však neživí jen živočichy, ale během roku s oblibou požírají i spadané ovoce a lesní plody. Počátkem léta tak můžeme nalézt jejich trus doslova přeplněný peckami třešní (na snímku), později modrý od borůvek nebo načervenalý od jeřabin. Na rozdíl od vžitých představ není liška plachou lesní šelmou, ale velice přizpůsobivým všežravcem, který se nevyhýbá ani velkoměstům.<br />
Prase divoké
Prase divoké (Sus scrofa) zanechává trus načernalé barvy ve formě válečků nebo hrudek nepravidelného tvaru, které mohou být až 7 cm silné a asi 10 cm dlouhé. Po čase na povrchu zvětrávají, šednou a rozpadají se ve velké „bobky“. V blízkosti často nalezneme nápadné stopy po rytí – převrácené drny, zkypřenou půdu, přetrhané kořínky. V létě nalezneme trus často také v blízkosti kališť – bahnitých lázní, kam se prasata chodí ochladit a také obalit vrstvou bláta, která je alespoň částečně chrání před obtížným hmyzem. Prasat divokých, na rozdíl třeba od zajíců nebo koroptví, na našem území neustále přibývá, a to i přes intenzivní odstřel. Setkat se s jejich stopami nebo stopami jejich činnosti není proto žádnou vzácností, a to dokonce i na území velkých měst, včetně Prahy
Žížala obecná
Potravu žížaly obecné (Lumbricus terrestris) tvoří převážně tlející listí, případně i drobní živočichové, rozkládající se v půdě. Nestrávené zbytky potravy ukládají žížaly na povrch půdy v podobě malých hromádek trusu charakteristického vzhledu. Není to činnost zanedbatelná – bylo zjištěno, že v našich podmínkách vynesou na povrch 40–50 t/ha, což představuje vrstvičku silnou 4–5 mm. Jaký to má význam spolu s provzdušněním vrchních vrstev půdy pro její úrodnost si nejlépe představí zemědělci a zahrádkáři.<br />
Vrabec domácí
Vrabec domácí (Passer domesticus) se obvykle zdržuje v hejnech, proto je možné na místech – nebo spíše pod místy – kde nocoval nalézt poměrně značné množství trusu. Ten se nijak zásadně neliší od trusu jiných drobných zrnožravých pěvců – má tvar válečku dlouhého 1,5–2 cm, silného asi 4 mm, z větší části pokrytého bělavou vrstvou zahuštěné moči, kterou ptáci vylučují zároveň s trusem. Odhaduje se, že v České republice zahnízdí každoročně přibližně 4 miliony párů vrabců domácích. Zdá se to hodně, ale přesto je to jen zlomek množství, které u nás žilo ještě v polovině minulého století. Jejich stavy však začaly z ne zcela jasných příčin klesat, a tak je dnes vrabec místy docela vzácným ptákem.<br />
Pokud nalezne houbař v lese takto ohlodanou houbu, má dvě možnosti. Buď se rozběsní, že mu nějací škůdci znehodnotili potenciální večeři, nebo začne zkoumat, kdo ho při houbaření předběhl. Více méně rovnoběžné, poměrně hluboké rýhy v několika skupinách vedle sebe naznačují, že je tam zanechaly dlátovité řezáky nějakého drobného hlodavce. V lese přichází v úvahu nejčastěji myšice lesní (Apodemus flavicollis) nebo norník rudý (Clethrionomys glareolus). Rozpoznat v těchto případech skutečného pachatele může někdy napomoci i trus, který bývá u požerku nebo v blízkém okolí houby, ale vyžaduje to již značnou dávku zkušeností.
Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Hana a Vladimír Motyčkovi
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist