Po zvířecích stopách
Pravda představa, že se při stopování zvířat bude člověk přehrabovat v trusu mnoho lidí asi příliš neláká, ale nedá se nic dělat, zvířecí trus je často to jediné, co po přítomnosti zvířete zbude. Představte si kamenitou stráň, na které není vidět ani když se po ní projdete v okovaných botách, natož abyste na ní našli stopy srnčích kopýtek nebo dokonce otisky měkkých kuních tlapek. V takovém případě bude nápadný balvan s nepříliš libě zavánějící kuní vizitkou nebo několik oválných bobků, které srnčí utrousila za chůze, jedinou známkou jejich přítomnosti. A to nemluvíme o tom, že bližší pohled na nalezené exkrementy může prozradit leccos o potravě, kterou sledovaná zvířata v poslední době pozřela. V létě bývá kuní trus zbarvený do modra od borůvek, na jaře je často zase nažloutlý od ptačích vajec z hnízd, která kuna vyplenila. Při důkladnější prohlídce bychom nalezli i drobné nestrávené chloupky hlodavců (i ty se dají pod mikroskopem určit) a čas od času nějakou tu kůstku. Také srnčí trus při důkladném rozboru prozradí, čím se zvíře živilo, ale nám postačí, když zjistíme podle konzistence bobků, zda se srnčí pásla spíše na trávě nebo okusovala větvičky.
Exkrementy mají obvykle charakteristický tvar, velikost a složení (a někdy i pach) umožňující většinou celkem přesně určit původce. Proto je dobré věnovat jim při procházkách přírodou pozornost (pokud nejsou přikryté papírem, pak obvykle nepocházejí od zvířat!). I tyto nepříliš vábné svědky přítomnosti zvířat je třeba nějak zdokumentovat – kreslení je pro tyto případy dosti zdlouhavé, a pokud nejsme opravdovými mistry i málo výstižné, takže přichází v úvahu fotoaparát nebo mobilní telefon. V obou případech je však dobré položit vedle exkrementu něco pro srovnání velikosti. Ideální je papírové měřítko s kontrastně vytištěnou stupnicí, ale postačí jakýkoli předmět o známé velikosti – mince, krabička zápalek apod.
Studium zvířecích exkrementů nás zcela nutně dovede k zamyšlení, čím se který druh živočicha živí. Nabídka je přepestrá, ale v zásadě můžeme rozdělit živočichy do tří hlavních skupin – na býložravé (herbivorní), všežravé (omnivorní) a masožravé (carnivorní). Na tom, do jaké skupiny živočich náleží, budou pochopitelně záviset i stopy, které po sobě při příjmu potravy zanechá, a konec konců i to, jak často a jak snadno je nalezneme. Je celkem jasné, že strom ohlodaný od bobra vydrží v přírodě déle a bude poněkud nápadnější než, dejme tomu, zbytky krovek střevlíka pozřeného rejskem.
Někdy se nám podaří zvíře při hledání potravy nebo při její konzumaci pozorovat a stopy, které po sobě zanechá si můžeme téměř bezprostředně prohlédnout. V takovém případě nám odpadne to nejtěžší – totiž určit původce stop, a pokud si je dobře zapamatujeme a nejlépe také zdokumentujeme, usnadní nám to porovnat s touto zkušeností podobné stopy v budoucnu. Pokud však nalezneme zbytky potravy a nebudeme vědět, kdo je zanechal, nastane práce přímo detektivní. Na „místě činu“ si musíme počínat jako zkušení kriminalisté pátrající po pachateli. To v prvé řadě znamená, že stopu, v tomto případě zbytky potravy, požerky nebo třeba vývržky, nesmíme především zničit. Důkladně je zdokumentujeme, přinejmenším slovním popisem, ale lépe i náčrtkem a případně fotografií. Pak nastoupí logické úvahy na základě alespoň základních biologických znalostí – ze školy si přece jen každý z nás alespoň něco pamatuje, a tak nebudeme podezírat ze stržení statného srnce veverku, ale obrátíme pozornost k větším šelmám. Podle „modu operandi“ porovnáme naše záznamy s příslušnou literaturou o stopování (té je dnes dost a dost) a podle ní se nám většinou podaří nalézt „pachatele“. A pokud ne, nebudeme zoufat a své záznamy pečlivě uložíme a budeme se k nim vracet podobně, jako to kriminalisté dělají s nevyřešenými případy. Časem se srovnávacího materiálu nahromadí tolik, že se nám podaří vysvětlit téměř každý okousaný lístek, ohlodanou větvičku nebo roztrhaného ptáka.
reklama
Po zvířecích stopách
předchozí další 
Další informace |
