Příběh zkrvavených řek aneb Co dělat s „nepřítelem“ kormoránem

Kormoráni na nocovišti u Berounky v rezervaci Zábělá nedaleko Plzně.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jan Rybář / Ekolist.cz

„Donedávna jsme se chlubili, že máme v centru Plzně ryby. Teď už žádné nemáme,“ říká Martin Bílý, jednatel Českého rybářského svazu, Západočeského územního svazu v Plzni. Na obrazovku počítače pouští video, které připomíná záběry z Hitchcockova horroru Ptáci: tisícihlavé hejno kormoránů na něm na pár vteřin zakryje nebe nad řekou přímo v centru Plzně.

„Když kormoráni vezmou nějaký tok útokem, během pár chvil ho změní v krvavou řeku. Je to hrůza, naprostá hrůza,“ konstatuje Bílý, jehož pobočka patří v rámci Českého rybářského svazu k nejaktivnějším ve snaze problém žravých ptáků nějak řešit. „Občas to vypadá tak, že rybáři jsou ti zlí ignoranti, kteří nemají v úctě přírodu, protože chtějí hubit tyto krásné ptáky, zatímco tzv. ochranáři jsou ti hodní, protože přírodu chrání,“ vysvětluje jeden ze svých argumentů. „Jenže to je nesmysl – ryby na rozdíl od ptáků nejsou vidět a na první pohled nepoznáte, že je něco likviduje. A my se prostě snažíme chránit je,“ poznamenává a ukazuje fotografie zkrvavených ryb. „Jsme mnohem větší ochranáři než ti, kteří se za ně mnohdy vydávají. Chráníme často geneticky vzácné původní populace ryb před mořským ptákem, který do hlubokého vnitrozemí nepatří a nemá tu co dělat!“

Kdysi jich bylo jen pár tisíc

Tisícihlavé hejno kormoránů se snáší na centrum Plzně.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Martin Bílý / Český rybářský svaz, Plzeň

Kormoráni u nás začali poprvé ve větší míře zimovat až počátkem osmdesátých let minulého století, postupně však celá Evropa zažila nebývalý nárůst jejich populací – za posledních několik desítek let se počet kormoránů v Evropě zvýšil z pouhých přibližně 4000 párů na dnešních zhruba 250 000 – 400 000 jedinců.

A jaká čísla platí pro ČR? Záleží na tom, koho se zeptáte. Vědci odhadují, že jde o zhruba 10 000 – 14 000 kusů, rybáři a myslivci však tvrdí, že jde o čísla několikrát vyšší: až kolem 35 000. Pokud mezi vědci na jedné straně a rybáři na druhé vypukne na toto téma debata, skonči dříve či později větší či menší roztržkou a konstatováním, že ta druhá strana používá špatnou metodiku.

Shoda ovšem panuje v tom, že je třeba hledat řešení. „Problém to nesporně je. V minulých stoletích k nám kormoráni ze severu prostě přiletěli, nažrali se a letěli dál do Středomoří. Co by tady jinak dělali?“ říká Petr Musil, ornitolog z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. „Nyní je vše jinak. Otevřeli jsme tomuto druhu brány. Člověk narušil rovnováhu přírody svými zásahy do krajiny nebo regulací řek, v nichž už ryby nemají přirozené úkryty. A navíc mu uměle do těch řek dodáváme velké množství ryb, v řekách u nás toho najde více než třeba ve skandinávských jezerech,“ dodává. Tedy kormorán podle něj vlastně není přemnožený v pravém smyslu slova. Kdyby byl, umíral by hlady. Ale člověk mu dodává „žrádlo“ do řek, a to do řek, kde se ryby většinou nemají kam schovat.

Kormorán do Evropy i ČR nesporně patří, psal o něm už Aristoteles i Plinius, v Olomouci se dochovaly zmínky o „vodních havranech“ na tamních rybnících již v druhé polovině 17. století a z téže doby pochází i (ne zcela průkazná) zmínka od slavného jezuity Bohuslava Balbína. Za připomenutí stojí, že z historických záznamů vyplývá, že už tehdy kormoráni nebyli vítanými hosty: zmiňovány jsou například sumy vyplacené za střílení kormoránů nad rybníky. A pro ilustraci citujme (dle článku v časopise Živa 5/2007) i poznámku ornitologa Vladislava Šíra z roku 1890: „Žravost kormorána nemá obdoby. Kormorán velmi rychle tráví, skaliny, stromy a země, kde kormoráni hnízdí, vyhlížejí celé bílé od výkalů těch žroutů. Proto také spolčil se lesník s rybářem a vypověděli kormoránům válku.“

Výprava za Plzeň

Ryby pozabíjené kormorány

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Martin Bílý / Český rybářský svaz, Plzeň

Tímto citátem se můžeme přenést kousek za Plzeň, do přírodní rezervace Zábělá, v níž se mezi kopci a lesy vine řeka Berounka. Zábělá se v posledních letech stala jedním z velkých nocovišť kormoránů, odkud podnikají své výpady do širokého okolí. A jak psal před 120 lety výše citovaný Vladislav Šír, nocoviště opravdu poznáte snadno: vypadá to, jako by pásmo stromů na zhruba čtyřsetmetrovém úseku podél řeky někdo nastříkal bílou barvou. Teď už je mnoho bílých stromů poloprázdných – blíží se jaro a odlet zpět do hnízdišť, tedy na sever Evropy. I dnes tu však můžeme zahlédnou pár set těch krásných ptáků, spokojeně posedávajících v korunách stromů a protahujících si křídla. Na řeku se už zaletět neobtěžují, ryby v ní už skoro nejsou.

„Počty jsou poměrně jednoduché. Jeden pták denně sežere zhruba půl kila ryb. Na Plzeňsku, pokud budu hodně při zemi, jich máme řekněme tisíc. A to vše krát zhruba sto dní, co tu zimují. Výsledek: jen tady a v blízkém okolí vyloví z řek 50 tun ryb,“ říká Martin Bílý z rybářského svazu a s tichou rezignací sleduje z břehu řeky kolonii kormoránů. „Jde při tom často o původní druhy ryb, jsou to tedy nenahraditelné ztráty. Čekat na to, že příroda sama dokáže vše vyřešit a nastavit rovnováhu, je nesmysl. Prostě se to nepodaří,“ dodává a vysvětluje, že rybáři pro tento rok posouvají „boj s kormorány“ na trochu jinou úroveň: velmi pečlivě totiž monitorují škody.

Jen tady v okolí je vyčíslují na miliony. Zatím to nikdo moc nedělal kvůli právnímu vakuu – podle stávajících zákonů mají totiž rybáři právo pouze na odškodnění za ztráty v chovných rybnících (stát odškodňuje škody páchané chráněnými živočichy), na revíry sportovních rybářů se to ale nevztahuje. Není však vyloučené, že se tuto právní bariéru nyní podaří prolomit. „Dlouho jsme odmítali to vše měřit penězi. Škody na původních populacích ryb se penězi ani dost dobře vyjádřit nedají. Nyní to děláme hlavně proto, aby si už konečně odpovědní činitelé uvědomili, že je třeba začít počty zimujících kormoránů regulovat,“ říká Bílý.

Rybáři paradoxně nechtějí, aby kormorán přestal být chráněným druhem – v tu chvíli by totiž neměli šanci od státu získat odškodnění. Varují před stavem, který by nejspíš nastal: už by nebyl chráněný, ale jeho počty by byly nadále vysoké a škody na rybách stejně drastické. A opakují tedy, že je vše nutné vyřešit komplexně.

Co dělat? To nikdo přesně neví

Stromy na nocovištích jsou od ptačího trusu obarveny do bíla.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jan Rybář / Ekolist.cz

Dobrá – ale co se tedy dá dělat? I dnes je poměrně snadné získat od krajských úřadů výjimky na odstřel kormoránů. Omezené ovšem bývají počty, anebo technika odstřelu. A hlavně není možné střílet kormorány na nocovištích – a právě to je dle rybářů jediná možnost, jak vše řešit.

Jenže to, jak říkají vědci, rozhodně není tak jednoduché. „Rybáři si myslí, že je třeba dát souhlas s plošným odstřelem. Ale to ochrana přírody nemůže z řady důvodů dovolit,“ říká Petr Musil, ornitolog z Přírodovědecké fakulty UK v Praze.

Vzor v tomto smyslu může poskytnout například zkušenost z alpských zemí Evropy. Tam mají přesně rozdělené, kde je možné kormorány tolerovat, a kde je nezbytné ho tvrdě potírat, tedy plašit i střílet. „Podle mého názoru to je jediné možné a rozumné řešení pro Českou republiku. Je třeba vytipovat místa, která si zaslouží tvrdou ochranu, kde je třeba chránit ryby, a tam prosadit odstřel, třeba i nelimitovaný,“ dodává Petr Musil s tím, že je těžko představitelné, že by se plošný odstřel prováděl třeba v pražské Troji, kde zimují i jiní ptáci a kde tráví volný čas řada obyvatel Prahy.

Odstřel na některých místech je tedy zřejmě nutný, má to však řadu háčků. „Jsem pro výrazné tlumení počtu kormoránu, současný stav není tím, co by měla ochrana přírody chtít prosazovat. Jenže to není snadné. Dříve se odstřel povolil na řadě míst, ale nakonec nikdo nestřílel,“ říká Martin Dušek, někdejší ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Střílet totiž mohou pouze myslivci, a ty to příliš nebaví: bývá těžké se ke kormoránům dostat. A když už myslivci střelbou zvednou hejno, ptáci v úleku vyvrhnou ryby a letí se někam jinam znovu nažrat. Věc má i ekonomickou stránku – maso kormoránů se ani nedá jíst, nemluvě o ceně za střelivo. Motivace myslivců je tedy mizivá a rybáři jim za odstřel musejí platit (na Plzeňsku to je cca 150 Kč za kus). „Velmi přehlíženým problémem je malá ochota myslivců podílet se na tlumení kormoránů. Je třeba nastavit systém tak, aby myslivci byli do věci více zataženi a někdo – například stát či kraj – to financoval,“ dodává Dušek.

A co Evropa?

V Evropě je každý rok zastřeleno přes 50 000 těchto ptáků. A zásadní otázkou nyní podle vědců je vyhodnocení toho, zda to přináší nějaký efekt. A ve hře jsou i další možnosti, po nichž často volají příznivci výraznějšího tlumení: tj. zásah proti kormoránům tam, kde hnízdí, tedy především ve skandinávských zemích. „To ale naráží na odpor tamních ochranářů i vlád. Například Finové říkají, že kormorán u nich žije v přirozeném prostředí a že tam nemůže páchat žádné škody,“ říká ornitolog Petr Musil. Ale například Dánové přistoupili k radikálním krokům – snižují populaci kormoránů tím, že přímo na hnízdištích ničí jejich vejce. „Druhý pohled na věc je snažit se minimalizovat dopady a vracet do krajiny prvky, jejichž zničení porušilo rovnováhu. V Británii se na některých tocích například začínají budovat umělé úkryty pro ryby,“ dodává Petr Musil. Jinými slovy: snaží se řešit jádro problému – narušení ekosystému, které vedlo k "útoku" kormoránů na evropské vody.