http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/petr-hejtmanek-africke-savany-nekonecne-prostory-jake-si-v-cechach-ani-nedovedeme-predstavit
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitřPetr Hejtmánek: Africké savany - nekonečné prostory, jaké si v Čechách ani nedovedeme představit

29.10.2008 17:54 | JABLONEC NAD NISOU (Ekolist.cz)
"Ticho bylo snad to nejnádhernější, co jsem v Africe zažil," vypravuje v rozhovoru pro Ekolist cestovatel, fotograf a horolezec Petr Hejtmánek, který na černém kontinentě strávil úhrnem přibližně tři roky. Podnikal tam i dlouhé cesty na kole, nezřídka úplně sám: "Divočina, tedy obrovský prostor, do něhož nikdo nezasahuje, nebo jen minimálně, v Africe ještě stále existuje. Jsou tam ale i místa, která mají statut národního parku, a stejně se v nich lidé snaží přírodu regulovat - což je většinou špatně."
 

Petr Hejtmánek
Petr Hejtmánek - zejména na Afriku zaměřený cestovatel, fotograf, horolezec a vydavatel knih s africkou a horolezeckou tematikou, který v minulosti pracoval mimo jiné jako předseda komise pro ochranu přírody Českého horolezeckého svazu. Úhrnem strávil na černém kontinentě přibližně tři roky, specializuje se zejména na Keňu, Tanzanii a Zambii. V zemích východní Afriky podniká i dlouhé výlety na kole, nezřídka úplně sám. Pro africkou divočinu se nadchnul už v mládí při četbě cestopisných knih, sám tam poprvé vyrazil v roce 1995 a od té doby už nepřestal. Vyhledává přitom pobyty zejména v odlehlejších, civilizací málo dotčených oblastech. Jako průvodce pracuje hlavně pro CK Livingstone.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Ekolist: Jak jste se do Afriky dostal poprvé?

Petr Hejtmánek: V roce 1995 jsme s dalšími třemi Čechy a dvěma Němci podnikli výpravu na Kilimandžáro a na Keňu. Tenkrát jsme ale absolvovali "klasickou" cestu - to nás černoši odchytili hned na letišti a už se nás nepustili. Jen po kopcích jsme lezli a chodili sami, jinak jsme pořád jezdili autem, protože nás strašili, že jakmile z něj vylezeme, sežere nás lev. V té době jsem si vůbec nedokázal představit, že bych někde jen tak tábořil nebo nedej bože jel na kole. Nicméně přes zimu to ve mně uzrálo a hned další rok jsme s přáteli vyrazili na tři měsíce na cestu na kolech. Nejdřív jsme znovu vylezli na Keňu a pak jsme jeli na kolech až k Viktoriiným vodpádům, které jsou na hranici Zambie a Zimbabwe.

Je možné spát ve východní Africe jen tak venku? Není problém třeba s hyenami?

My jsme spali ve stanech pořád. Osobně mi připadá, že větší nebezpečí hrozí od domorodců než od zvířat. I když jsem časem pochopil, že kolikrát mají domorodci větší strach z nás než my z nich. Stejně si ale myslím, že kdyby si člověk postavil stan poblíž vesnice nebo nějakého osídlení, může být spíš okraden než napaden zvířaty. V různých průvodcích se i píše, že žádné zvíře do stanu nevleze, ovšem z toho mě vyléčila lvice, která jednou uprostřed noci napadla našeho klienta ve stanu. Dopadlo to ale naštěstí dobře, protože jsme ho odvezli do asi 20 kilometrů vzdáleného střediska, kde ho dětský chirurg, který byl shodou okolností ve stejné výpravě turistů, zašil. Lvici pak dva dny naháněli strážci parku, zastřelili ji, aby to nezopakovala, a při tom se ukázalo, že šlo o nějaké defektní zvíře, které mělo poškozenou nohu a nemohlo lovit. Tím se vlastně situace vysvětlila, protože normální lev do tábora, kde jsou lidi, ani nepáchne, jelikož k nim má přirozený respekt.

Kdysi jsem s sebou taky vozil petardy a říkal jsem si, že kdyby mě napadlo nějaké zvíře, hodím to po něm a ono uteče. Jednou jsem to v noci i použil a až později mi došlo, jaké to mohlo mít důsledky. Tábořil jsem tenkrát pod stromem a najednou v noci přišli buvoli a začali brousit kolem stanu. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než jednu petardu zapálit a vyhodit ze stanu. Když to bouchlo, došlo mi, že můžou být nedaleko strážci parku a mohli by mě nahánět jako pytláka. Za chvíli mi pak došlo, že jsem měl vlastně štěstí, protože buvoli se sice rozprchli, ale v té panice mě mohli podupat. Kdybych zůstal v klidu, tak mě ucítili a odešli by, zatímco takhle jsem je mohl vyděsit.

Každopádně po výpravě na kolech na Viktoriiny vodopády mě nádherná africká příroda a vůbec pohodový život nadobro učarovaly. Tam si člověk opravdu může dělat, co chce, utáboří se, kde chce, udělá si oheň, prostě svoboda. Když jsem pak jel náhodou oblastmi, kde bylo příliš souvislé osídlení a nemohl jsem si nepozorovaně zalézt do lesa nebo do buše, tak jsem šel často přímo k domorodcům. Jak vás totiž přijmou do rodiny, okamžitě vás chrání, takže se mi pak občas stávalo, že jsem sice spal venku ve stanu, ovšem někdo u něj seděl a celou noc mě hlídal. Dokonce jsme si jednou postavili stan v relativně neobydlené oblasti a v noci k nám najednou přišli černoši, udělali si vedle oheň a celou noc klábosili. Už jsme byli naštvaní a křikli na ně, ať jsou zticha a jdou jinam, ale oni odešli, až když se začalo rozednívat. Teprve pak jsme pochopili, že kolem chodí spousta lidí a že nás vlastně hlídali.

To hlavní, co vás lákalo, byly otevřené savany?

Přesně tak, ony nekonečné prostory. To si v Čechách vůbec nedovedeme představit. Typickou savanou je třeba keňský park Masai Mara, v němž jsou sem tam akácie a kopečky, skoro jako v anglické parkové krajině. Nejkrásnější je v době našeho podzimu, když savana vyschne, tráva je nádherně žlutá a parkem putují obrovská stáda pakoňů z oblasti Serengeti. Ta už je ale za hranicemi v Tanzanii. Statut národního parku může mít v Tanzanii jen oblast, kde trvale nežijí žádní lidé, takže v Serengeti není jediná vesnice, jen výzkumné stanice. Dřív tam ani nebylo moc turistů, takže když jsme někde s autem zastavili, rozhostilo se najednou kolem takové ticho, že to skoro až bolelo. Ticho bylo snad to nejnádhernější, co jsem v Africe zažil. U nás už něco podobného nezažijete, protože v Čechách jsou neustále slyšet nějaké civilizační zvuky, ale tam nic, jen zvuky z divočiny.

Jak se do těchto oblastí cestuje?

Drtivá většina turistů si v Tanzanii najme místní cestovní kancelář a s ní tam na několik dnů jede. V Keni a v dalších státech si může člověk i pronajmout soukromé auta a pak si jede, kam chce. Regule v parcích jsou ale čím dál přísnější, protože stoupá počet turistů a je potřeba je usměrňovat. Když jsem byl ve východní Africe poprvé, mohlo se většinou jezdit i mimo cesty, teď už jsou za to ale tvrdé pokuty a řidičům hrozí ztráta licence, a tím i příjmu. Ono je to ale dobře, protože někteří turisti jsou tak neomalení, že dřív třeba gepardi skoro ani neměli čas, aby si sežrali kořist, kterou ulovili - hned u nich bylo auto s turisty.

Slon v parku Tarangire
Slon odpočívající ve stínu akácie v savaně tanzanského národního parku Tarangire.
Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Petr Hejtmánek

Jsou ale samozřejmě oblasti, například Kalahari v Botswaně, kde se může jezdit kdekoli. To je tak obrovské území, že jsme tam čtyři dny jezdili nazdařbůh a nepotkali jsme ani jednoho člověka. Ony se i v Tanzanii a v dalších turisticky rozvinutých zemích dají najít parky, kde turisté skoro žádní nejsou a člověk si tam připadá jako v divočině. Někdy jsme do parku jezdili i na kole, ačkoli se to nesmí. U některých odlehlejších jsem ale věděl, že mají bránu jen na jedné straně, takže tou druhou se tam dalo pohodlně vjet. Sice to s sebou neslo jistou dávku vzrušení, nikdy se ale nic nestalo. Jen jednou mě v parku Tsavo honil slon, ale ujel jsem mu.

Cože? Vás na kole honil slon?

V Tsavo je právě brána jen z jedné strany a parkem vede pěkná prašná cesta, tak jsem tam sám vyrazil. Byla to idylka, tichoučko, vychutnával jsem si samotu, zvířata ani nebyla moc vidět, sem tam žirafa, antilopa, pohoda. Už jsem byl skoro u brány, když jsem vyjel na malý kopeček, začal z něho sjíždět a najednou uviděl stádo pěti slonů. To není nic neobvyklého, v takovém případě se obyčejně zastaví, sloni se nechají přejít přes cestu a jede se dál. Tak jsem zastavil, ale ze stáda se oddělil jeden samec a šel přímo na mně, jenomže o mně nemohl vědět, protože sloni špatně vidí a vítr foukal směrem ke mně. Musel jsem se tedy během chvilky rozhodnout, co dělat, a protože nahoru do kopce už bych nevyjel, tak jsem se rozjel a doufal, že to před ním po cestě stihnu projet. Minul jsem ho ve chíli, kdy už byl u cesty - a on se zřejmě leknul, vyskočil na cestu a mazal za mnou. V jednu chvíli už jsem ho měl opravdu těsně za zády, tak jsem šlapal, co to šlo. Hlavou se mi míhaly teorie, že prý se slon rychle unaví, že uběhne sto metrů a pak zpomalí, jenomže tenhle pořád běžel - sto metrů, dvě stě metrů, pořád běžel. Ony panují i dohady, jak rychle vlastně slon běží, některé prameny udávají 25 km/h, jiné až 40 km/h - já můžu podle tachometru zodpovědně říct, že 35 km/h zvládne určitě. No, slon mě honil asi 400 metrů a pak naštěstí přestal. Jenomže když zpomalil, nenapadlo mě nic lepšího než že slona, který mě honil, si rozhodně musím vyfotit na památku. Sundal jsem tedy batoh a vyndal teleobjektiv, jenomže než jsem zaostřil, byl slon už zase u mě. Tak jsem rychle naskočil na kolo a mazal pryč. Vrátit se pro objektiv, který mi při tom upadl, už jsem pak odvahu opravdu neměl.

Podle čeho si vlastně oblasti, do kterých putujete, vybíráte?

To je různé. Jednou jsme třeba jeli s kamarádem na kolech na sever Keni, ve třetině jsme to ale museli vzdát, protože hlavní cesta mezi Kení a Etiopií je od náklaďaků hrozně zničená. Radši jsme proto uhnuli a objeli celou oblast terénem, což nám přineslo úžasné zážitky z divočiny, kdy nám například sloni chodili v noci kolem stanu. Nedávno jsme zase byli s kamarádem v nádherné krajině na severu Ugandy u hranic se Súdánem, kde je národní park Kidepo Valley. Tam jsem vždycky toužil se jet podívat, protože jde o hodně odlehlou oblast, v níž lovil zvířata Josef Vágner. Tenkrát v 70. letech tam bylo strašně zvířat, tak jsem byl zvědavý, jak to tam vypadá po občanské válce. Jeli jsme asi 450 kilometrů krásnou savanou, kterou se klikatila lehce vyznačená, hladká, pohodlná šotolinová cestička. Podél trasy byla jedna rezervace za druhou, se zvířaty to ovšem bylo špatné, i když strážci říkali, že tam prý nějaká jsou. Dojeli jsme až do Kidepo Valley, i když část cesty jsme po policejním nátlaku museli absolvovat autem, protože v oblasti žije dodnes nebezpečný kmen Karamodžanů.

V parku jsme pak pobyli čtyři dny a nepotkali žádného turistu, zvířat tam ale moc nebylo. Nějaká stáda slonů a buvolů jsme sice viděli, rozhodně to ale nebyla žádná hojnost jako za Vágnera.

Když jsme se pak vraceli, chtěli jsme projet na kole celou cestu, zase nás ale zastavili, oba nás s koly a ještě s nějakými dvěma babičkami vzali na korbu auta a přidali k nám sedm maníků se samopaly. Po cestě na nás pak z buše opravdu vyběhli asi čtyři Karamodžané se samopaly, ale naši ozbrojenci jen nabyli náboje a Karamodžané se zase zdejchli. Kamarád, který byl v Africe poprvé, se pak rozklepal: "Ty vole, tady jsme chtěli jet na kole!" Tak mu říkám: "Věř tomu, že by se nic nestalo, protože oni nesedí u cesty, ale jsou kus v buši a k cestě jdou, jen když slyší auto. Kdybychom jeli na kole, tak o nás ani nevědí." Ale jasně, nebezpečí rozhodně nevyhledávám a za každou cenu bych tam znova nejel.

žirafa síťovaná
Vzácná žirafa síťovaná v odlehlém keňském národním parku Meru.
Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Petr Hejtmánek

Na jaká místa se nejvíc těšíte?

Samozřejmě se těším na výpravy, na kterých poznávám nové oblasti, na druhé straně mně ale nevadí, ani když jedu třeba desetkrát na stejné místo. Na pláně Serengeti nebo do kráteru Ngorongoro můžu jet třeba padesátkrát a stejně mi nezevšední.

Oblast Serengeti je dnes už možná jediné místo na zemi, kde dochází k obrovské migraci velkých savců po savanách. Mají jakoby přirozený řád, kde se v určitém měsíci pohybují, ale nedá se na to spolehnout, záleží na období dešťů. Zebry a pakoně tam za rok nachodí asi 1000 kilometrů, přičemž vzdušnou čarou jejich okruh dělá asi 400 km. Přicházejí na pastviny v Ngorongoro, což je obrovská placka, kde je jen tráva a žádné stromy, protože tam ze sopky vytekla láva, ztuhla a na ní se vytvořila jen tenká vrstva spraše a popela. Dlouho se taky nevědělo, proč tam ta obrovská stáda putují, pak ale vědci zjistili, že tráva díky sopečnému popelu obsahuje vysoké množství fosforu, vápníku a dalších prvků důležitých pro stavbu kostí čerstvě narozených mláďat. Proto tam pakoně chodí a v rozmezí přibližně dvou týdnů celé to asi jedenapůlmilionové stádo rodí mladé.

Tam je tolik zvířat?

Ano. První sčítání dělal v 50. letech minulého století slavný zoolog Bernhard Grzimek a napočítal asi 100 000 pakoní. Tenkrát se rozplýval nad jejich neuvěřitelným množstvím, dnes jich je tam ale dohromady se zebrami milion a půl - úživnost savany je neskutečná. Když jsem byl poprvé na planině u kráteru Ngorongoro, mohlo se ještě mimo cesty a to jsme normálně jeli autem a pakoně se kolem jen rozestupovali - snad dva kilometry jsme jeli pořád ve stádu pakoní.

Do oblasti Ngorongoro chodí většinou v lednu a únoru, pak jdou k Viktoriinu jezeru, což je asi 200 kilometrů, pak se stočí na sever do Masai Mary, kde se opět zdrží déle. Nakonec se zase vracejí k Ngorongoro a na Serengeti a tak stále dokola.

Jiných zvířat, třeba žiraf a lvů, je tam taky hodně?

Ano, ta ale tenhle okruh nedělají. Zdá se mi, že žirafy se do stád sdružují zcela náhodně, jednou jsem jich viděl pět, pak dvacet, a největší stádo, které jsem zahlédl, mělo asi 35 kusů. Díky tomu, že jsou velké, je lvi moc neloví. Ne že by je nelovili vůbec, ale žirafa přece jen není snadná kořist. Rovněž počet slonů, kteří byli zdecimováni pytláky, v současnosti rychle roste.

Lvů bylo v Serengeti napočítáno asi 1500, což je docela dost. V oblasti, kde je hodně lvů, ale zase bývá míň gepardů. Třeba park Masai Mara patří Masajům, kteří chovají dobytek a nenávidějí lvy. Přestože je ze zákona zakázané lvy zabíjet, tak tam, kde žijí Masajové, buď lvi vůbec nejsou, anebo změnili styl života - žijí skrytě a loví hlavně v noci, zatímco přes den pasou Masajové stáda. Gepardi loví ve dne, takže si nekonkurují a mají od lvů relativně pokoj.

Gepardy Masajové nezabíjejí?

Ne. Trochu přehnaně se o Masajích říká, že jsou to největší ochránci zvířat, ale to je jen díky tomu, že oni jiným zvířetem než krávou opovrhují. Dokonce jsem jednoho Masaje slyšel, jak o jiném místním člověku s pohrdáním prohlásil: "Ten žere i zebry."

Masajům by se ale vyplatilo gepardy zabíjet, aby jim nelovili dobytek.

Oni je ale naopak využívají - Masajové občas mají psy, kteří jim hlídají stáda. Když pak gepardi uloví antilopu, děti je odeženou a nechají kořist sežrat vlastním psům.

U Masajů je zvláštní, jak silně jsou na svůj dobytek citově vázáni - pro ně to je opravdu víc než třeba žena. A zatímco většina domorodců je při focení celkem v pohodě a někdy se fotí i rádi, Masajové zásadně ne, anebo se nechají fotit jedině za peníze a někdy jsou i zlí. Na ženské v takovém případě zaručeně fungovaly korálky z Jablonexu a na chlapy zase krávy. Nafotil jsem tady v Čechách chovná stáda obrovských býků, a když jsem chtěl získat jejich důvěru, ukazoval jsem jim, že mám doma taky krávy. Tím jsem u nich okamžitě stoupnul v ceně, protože usoudili, že nejsem nějaký pitomý turista, ale že vím, co je majetek. Několikrát jsem dokonce viděl, jak masajským chlapům nad fotkou jednoho zvlášť urostlého býka tekly dojetím slzy, protože tak úžasný kus jestě neviděli.

Lev a lvice během milostných hrátek
Lev a lvice během milostných hrátek v keňské masajské rezervaci Masai Mara.
Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Petr Hejtmánek

Jsou tyto kmeny a národy navázány na přírodu pevněji než Evropané?

Určitě. Podobně jako u nás mají na vesnici lidé vztah k přírodě silnější už jen díky tomu, že mají na dvoře zvířata. Například v Tanzanii stále žijí kmeny "bušmenů" - lovců a sběračů kmene Ndorobo, kteří mají povoleno lovit pro vlastní obživu. Ono už se to tedy zvrhlo a dnes to lovení hlavně ukazují turistům. Nicméně všude, nejen mezi Ndoroby, je vidět, jak máme veškeré smysly zakrnělé. Oni třeba něco cítí nebo vidí daleko dřív, než je Evropan schopen cokoli vůbec zaregistrovat. Sice taky mají finty na pozorování zvířat, které se dají naučit - třeba když se zvířata v dálce dívají jedním směrem, tak je jasné, že tam je šelma -, ale čich a zrak mají každopádně výrazně lepší. Syn Josefa Vágnera Zdeněk, který v Africe dlouho žil a lovil, mi třeba vyprávěl, že když potřebuje jet večer a nechce zapínat světla, posadí si stopaře na kapotu a v době, kdy on už dávno nic nevidí, oni mu spolehlivě ukazují cestu. A ověřil jsem si i na sobě, že když jsem byl v Africe tři měsíce nebo nějakou delší dobu v kuse, začaly se mi přírodní instinkty trochu vracet. Stával se ze mě i stopař, a to nejen svých kamarádů cyklistů, ale i zvířat. Místní to však samozřejmě umějí daleko líp a spoustu věcí vyčtou i z nalomeného stébla nebo otočeného kamínku, kterých já si ani nevšimnu. Jeden průvodce nám takhle bezpečně vystopoval v Zimbabwe nosorožce, navíc podle trusu poznal, o jaký jde druh. Ale když nám to vysvětlil, poznali jsme to i my, protože nosorožec dvourohý se živí hlavně keříčky, takže má v trusu zbytky stébel a stonků, kdežto nosorožec tuponosý žere trávu a má trus jemnější.

Ve východní Africe ovšem mají nosorožci problémy s pytláky.

To mají, v Keni a v Tanzanii je hodně zabíjejí pytláci. Trochu lépe se dají ohlídat v Ngorongoro, kde jsou na hraně kráteru pozorovatelny strážců. Ale i přes tuhle ochranu tam před lety pytláci přiletěli helikoptérou, ještě než přistáli, zastřelili nosorožce, z letadla pak vyskočil chlápek s motorovou pilou, uřízl nosorožci oba rohy a už je nikdo nenašel. V Zimbabwe dokonce zkoušeli nosorožcům rohy preventivně uřezat, aby nebyl důvod je zabíjet, ani to ale nepomohlo, protože pytláci při stopování nepoznali, jestli nosorožec má, nebo nemá roh. Když ho pak našli, zastřelili ho, aby ho náhodou nestopovali zbytečně znova.

Za pytláctví jsou hrozné tresty a v některých oblastech je to spíš regulérní válka. Jednou jsem byl u Zdeňka Vágnera na dvoře jeho domku v Arushe - a náklaďáky tam měly díry v plechu po střelách od pytláků.

Co vlastně Zdeněk Vágner v Africe dělal?

Bydlel v tanzanské Arushi a v lovecké sezoně si pronajímal velkou oblast savany, kde vybudoval lovecký tábor a celou sezonu do něj vozil klienty. Já tedy lovce moc nemusím, ale do určité míry se i jejich zájmy dají pochopit. Třeba kolem Serengeti to funguje tak, že park je skoro ze všech stran obklopen loveckými rezervacemi, které si lovci hlídají proti pytlákům, čímž vlastně parku vytvářejí jakousi nárazníkovou zónu. Sice občas něco uloví, ale není toho tolik, jako kdyby v těch místech pytlačili pytláci. Zdeněk Vágner navíc vždycky vyprávěl, že jeho stopaři věděli o veškeré zvěři, kterou v rezervaci měli, takže našli třeba starého lva, který už skoro umíral, ulovili mu pár impal a nakoupili pár koz, starouš se postavil na nohy, oni ho s velkou slávou "vystopovali", nějaký bohatý Američan nebo Rus ho zastřelil a stát na lvovi, který by stejně chcípnul, vydělal tisíce dolarů. Když k lovení někdo přistupuje tímhle způsobem, tak proti tomu ani nic nemám.

U většiny zvířat se dá odhadnout prostředí, ve kterém se vyskytují?

Dá, ale například sloni jsou nevyzpytatelní, protože se pohybují na obrovském prostoru. Jednou jich je někde obrovské stádo a pak nevidíte žádné. Sloni jsou vůbec nevyzpytatelní, jsou hodně chytří a já osobně z nich mám největší strach. Ani na kole jsem z jiných zvířat, třeba ze lvů, strach neměl, protože oni kolo nikdy neviděli a většinou rovnou utekli, nebo na ně stačilo zařvat a zmizeli. Slon si je ale vědom své síly a chová se jinak - záleží na tom, jaké měl zkušenosti s lidmi. Třeba v Ngorongoro, kde prakticky neexistuje pytláctví, chodí sloni do kempu, můžete se k nim přiblížit na pět metrů a oni si vás nevšimnou. Naopak v parku Tarangire, kde se sloni dostávají i mimo park, plundrují pole vesničanům a dostávají se s nimi do konfliktů, to může být nebezpečné. Slon si totiž okamžitě zapamatuje bolest například z vystřeleného šípu, spojí si ji s pachem a pak v parku třeba honí auta - i to se nám už jednou stalo.

S jinými živočichy jste problémy neměl? Co třeba hadi?

Lidé mají z hadů největší strach, ale při komerčních cestách prakticky nemají šanci je vidět - to už by museli mít štěstí, aby nějakého viděli přejetého. Já s hady ale zkušenosti mám, hned na první tříměsíční cestě na kolách jsme si jednou postavili stany v divočině u cesty a udělali oheň. Bylo vedro, kamarád šel ke kolu bos a stoupl přímo na hada. Ten ho uštknul, podle rány šlo pravděpodobně o menší kobru, nakonec to ale dopadlo dobře, kamarád měl sice hrozné bolesti a opuchnul, ale přežil to. Jindy v Zambii v národním parku jsem zase večer pozoroval, jestli kolem nejsou sloni, a až na poslední chvíli jsem si periferním viděním všimnul, že se mi těsně vedle pedálu vztyčila kobra. Stačil jsem rychle zvednout nohu a ona zase klesla na zem a odplazila se. Nejvíc nehod se stává tak, že na hada člověk šlápne a had už nestačí utéct. Proto když chodím trávou, buším kolem klackem. Mnohokrát už před námi takhle utekla mamba - a jak se o nich říká, že jsou hodně rychle, tak opravdu jsou, jen v trávě něco zašustilo a byla pryč.

Slon v parku Kidepo Valley
Kemp v ugandském národním parku Kidepo Valley - divoká zvířata tady procházejí přímo mezi ubytovanými turisty.
Licence: Všechna práva vyhrazena, další šíření obrázku není možné bez souhlasu autora.
Foto: Petr Hejtmánek

Máte pocit, že je v jihovýchodní Africe systém ochrany přírody nastavený dobře?

Musím říct, že podle mě je veškerá ochrana přírody odvislá od počtu lidí. Už na to asi někdo přišel, ale nikdo to nepropaguje, přitom v tom je jasná spojitost. Jsem tvrdý zastánce nějakého nenásilného snížení počtu lidí - proč nás má být šest miliard, když by stačily dvě? V Keni dřív žily tři miliony lidí a dnes jich je tam třicet pět. Je důležité lidem vysvětlit, že nemusejí mít dětí dvacet, ale dvě nebo tři stačí. Pravidelně na toto téma dělám mezi černochy osvětu.

Ale to jsem trochu odbočil. Řekl bych, že ve východní Africe ochrana přírody docela funguje, akorát je problém, že mají málo strážců a málo peněz. Ještě nedávno třeba strážce v Tanzanii dostal ošacení, jídlo, ubytování a dvě krabičky cigaret na měsíc - to bylo všechno. V Keni je to lepší, tam slavný ochranář Richard Leakey prosadil tvrdé tresty za zabití zvířat, vybudoval i zázemí pro turisty, korupce ale bohužel panuje všude. Problémové jsou však spíš odlehlé parky, které je těžké uhlídat - tam jde při ochraně zvířat proti pytlákům často i o život. Přírodního dědictví si cení rovněž Botswana, která je skoro celá jeden přírodní park. To je jedna z mála zemí, kde jsou zvířata opravdu téměř všude a stáda slonů můžete vidět i z hlavní silnice. Je to přímo úměrné k počtu obyvatel - v Botswaně žijí na obrovském území jen tři miliony lidí. A pak je příroda samozřejmě úžasně chráněna v Jihoafrické republice - ale tam je to až přehnané, protože se tím vytrácí pocit divočiny. Jste třeba v oploceném kempu a najednou slyšíte zařvat lva, jenomže pak zjistíte, že vám to správa parku pouští z amplionu jako kulisu. To v Tanzanii nebo Zambii je běžné, že kempy nejsou oplocené vůbec, takže tam pocit divočiny skutečně máte, zvlášť když vám v noci kolem stanu chodí sloni nebo hroši. Naopak v Keni jsou kempy oplocené a ploty nabité elektřinou - což je možná dobře pro turisty, ale pro mě už to moc není.

Co si vlastně pod slovem divočina v Africe představujete?

Obrovský prostor, do něhož nikdo nezasahuje, nebo jen minimálně. Dnes v Africe ještě taková území jsou, jsou tam ale i místa, která mají statut národního parku, a stejně se v nich lidé snaží přírodu regulovat, což je většinou špatně. Třeba keňský park Tsavo je obrovské území, kde se v 70. letech minulého století strašně rozmnožili sloni. Zarytí ochranáři trvali na tom, že si příroda poradí, což si ostatně vždycky poradila, hodně lidí ale tvrdě tlačilo na to, aby se sloni začali střílet, protože v parku likvidovali porosty. Správce parku ale prosadil, že se střílet nebude. Spor vyřešilo až velké sucho, kvůli němuž většina slonů pošla a přežili jen ti nejsilnější, což je podstata přirozeného výběru. Celé se to nakonec obrátilo dokonce v ekonomický přínos, protože dokud bylo v parku příliš vegetace, nežila tam "stepní" zvířata jako například zebry. Po prvních deštích se obrovské plochy zničené slony zázračně zazelenaly a přišla stáda zeber a za nimi i turisté. V konečném důsledku tak park přinesl spoustu peněz pro Keňu. A to je jediný argument, kvůli kterému je většina Afričanů ochotná přírodu chránit. Pověstný tím byl třeba první keňský prezident, který prohlásil něco ve smyslu: "Nevím, proč chtějí běloši mermomocí vidět zvířata, ale když za to jsou ochotní platit, tak jim to umožníme." A pokud divočina v Africe vydělává, tak přežije. Místní totiž k ochraně přírody vůbec nemají vztah a estetický pohled na přírodu vůbec nechápou. Ale už se to taky mění, občas mi i někdo z místních řekl, že se mu příroda líbí. Nicméně abych se vrátil k otázce - divočina jsou obrovské neobydlené plochy ponechané samy sobě a ty mě vždycky lákaly nejvíc.

Tušíte, čím to je?

Nevím. Odmala jsem měl rád přírodu, hodně jsem taky lezl sám po skalách - samota a pocit propojení s přírodním okolím na mě vždycky působily. Když jsem v přírodě sám, vnímám ji o sto procent intenzivněji, než když jsem s někým, a to spolu ani nemusíme mluvit. Třeba na výpravě v Malawi jsem byl šest týdnů sám a dodnes si přesně pamatuji každý nocleh, i když už je to spoustu let. Síla prožitku je v neobydlených oblastech prostě mimořádná.

Původní verze tohoto rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 10/2008.

Jan Stejskal
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě
reklama

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist