Blahobyt? Není o co stát
 |
Plní tak roli intelektuála a umělce, kterou v knížce sám výstižně charakterizuje: „Každý umělec, který se vzdá své odpovědnosti za stav světa, cítí se povznesen nad vkus i starosti svého obecenstva a dobrovolně přenechává duchovní prostor ať už ideologické zběsilosti anebo pokleslému braku, zrazuje nejen své obecenstvo, ale i sám sebe.“
A v čem že by měl, podle Klímy, dnešní umělec-intelektuál reflektovat „starosti svého obecenstva“ a přijmout „odpovědnost za stav světa“? Jsme lhostejní vůči agresi - fyzické, verbální i psychické - protože jsme na ni už „zvyklí“. Současnou západní společnost ovládá konzum materiální i kulturní. Změnilo se vnímání času a prostoru - prostor se zmenšuje a čas zrychluje a tento proces sám sebe zesiluje. Oproti pomalým změnám, kterým čelil člověk uplynulých staletí, musí se obyvatel planety uplynulých několika málo desetiletí vyrovnávat se stále se stupňujícím tempem svého života.
Právě to se, podle Ivana Klímy, projevuje v nejasném chápání hodnotových priorit, v jejich opomíjení (vždyť ani nemáme pořádně čas se nad nimi zamyslet) a přecházení bez povšimnutí. V definici trojice oněch zásadních hodnot je Klíma výsostně konzervativní - jsou to totiž u něj víra, naděje a láska. Právě o tyto hodnoty se podle autora dnes nejvíce a nejčastěji ochuzujeme, a právě o ně je třeba bojovat.
Klíma přesto sám sobě odpovídá kladně na otázku, zda lze spatřovat do budoucna nějakou naději. „Člověk, dokonce i když ztratí víru v nesmrtelnost své duše, nemusí ještě ustat v péči o ni,“ naznačuje v závěru knihy směr, kudy se ubírat. Cílem by pro každého z nás měla pak být „nová filosofie“. Jde o „filosofii, která by vedla k novému sebevědomí a ve svých důsledcích ke způsobu chování, které by odpovídalo skutečnostem našeho věku. Pak střízlivost a vůle omezit své neuměřené požadavky, poznání, že blahobyt je jedním z nejubožejších cílů, k nimž můžeme směřovat...“
reklama
