Krajina v Kinském paláci
Výstava začíná logicky obdobím, kdy se rodí krajinomalba jako svébytný žánr, tedy barokem. V dílech našich mistrů sice nejde o krajiny zcela samostatné, bez figurálních scén, na obrazech ale najdeme stoupající význam krajinného pozadí – příkladem může být dílo Karla Škréty. V paláci vystavený obraz Silvio a Dorinda z půlky 17. století je např. reprezentantem tzv. favola boschereccia – příběhů lesních, kdy se na pozadí zákoutí idylického lesa odehrávají různé, většinou milenecké scény. Nalezneme zde ale i řadu dalších půvabných krajinek od méně známých umělců (Hartmannové, Josef Platzer, Norbert Grund), které rozhodně stojí za pozornost. Uvidíte, že jsou tito mistři často poněkud neprávem opomíjeni a zastíněni pozdějšími krajináři všeobecně známých jmen z 19. století.
Právě 19. století, kdy dosáhla krajinomalba obrovské obliby, je pochopitelně věnována značná část expozice v prvním patře. Krajinomalba tehdy opravdu představovala jeden z vedoucích žánrů a dobře odrážela i tehdejší zájem o přírodu a krajinu. Zatímco do 18. století krajina nebyla nijak intenzivním předmětem zájmu, v 19. století dostoupila její obliba patrně vrcholu, který se pojil i s intenzivním zalíbením v krásách krajiny, rozvojem turistiky či počínající ochranou přírody. To se odráželo i v ohodnocení krajinomalby, doposud považované za méněcenný žánr. Krajina se rovněž stala prostředníkem národního sebeuvědomění. Současně představovala výtvarný objekt par excellance, ke kterému se upíralo úsilí nejtalentovanějších českých umělců.
Právě v této části expozice se asi mnohý český návštěvník zdrží nejdéle, aby sledoval vývoj od klasicizujících a romantizujících krajin k realismu či impresionismu a náladové krajinomalbě. Najde zde díla Navrátilova, Mánesova, Kosárkova, Mařákova, Slavíčkova, Chittusiho a celé řady dalších umělců neméně zajímavých, i když méně známých (Kaván, Ullman, Lebeda, Engelmüller aj.), kteří vytvářeli i jakési „vzory“, jak českou krajinu vnímat, čeho si na ní vážit i co za českou krajinu vlastně považovat. Můžeme zde rovněž dobře sledovat, jak se vyvíjel ideál krajiny, tedy to, co považovali lidé v krajině za hodné zájmu, za krásné, jakou scenérii preferovali. Příkladem může být Kosárkova Krajina před bouří s alternativním titulem přímo Ideální krajina (1855). Dřív byla za ideální krajinu považována krajina z obrazů Poussinových či Lorrainových, arkadská, mírně zvlněná krajina, plná přívětivosti a harmonie, kombinující travnatý porost s listnatými stromy a lesíky s pozadím vzdálených modravých hor a letním nebem, zabydlená nymfami, pastýři a jejich stády, doplněná antickou architekturou či jejími ruinami. Ideální krajina Adolfa Kosárka představuje úplný opak, silně ovlivněný romantickými představami o přírodě: na plátně vidíme skalnatou scenérii porostlou jehličnatými horskými lesy pod temným bouřkovým nebem. Místo nymf vnadných tvarů či milostné scény je na obraze skupina rytířů jedoucích sklesle na koních po pěšině, místo antického chrámku středověký hrad, místo kravek či ovcí krouží nad smrky pouze černí ptáci na temné obloze. V prvním patře najdeme i díla dalších známých malířů z přelomu 19. a 20. století, jejichž vystavené obrazy sice časově spadají už do 20. století, ale navazují těsně na vývoj předchozí – jde např. o obrazy Jakuba Schikanedera, Antonína Hudečka nebo Jana Preislera. Je tady ale i menší kabinet věnovaný starší fotografii krajiny.
Ve druhém patře návštěvníka čeká soubor krajin z 20. století. Krajinomalba v klasické „realistické“ poloze už v minulém století přestala být vedoucím žánrem, zvlášť pro modernu jistě nepředstavovala hlavní objekt zájmu. To však pochopitelně neznamená, že by se stala pouze doménou malířů obrácených k tradici nebo malířů amatérů. V paláci najdeme řadu zajímavých a silných děl dokumentujících kvalitu a význam krajinných námětů u dalších generací umělců, jako byli v počátcích století Václav Rabas, Jan Zrzavý, Václav Špála, Emil Filla, ale i pozdější snové scenérie Josefa Šímy, abstrakce Toyen či Zdenka Rykra. K vidění jsou i krajiny z válečných let, kdy evropská krajina a lidé v ní byli pravdu těžce zkoušeni.
Následují díla českých umělců z dob socialismu, kdy jim krajinný námět, zdánlivě ideologicky neutrální, umožňoval sledovat vývoj světového umění, ale i vlastní svobodné vyjádření (Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Stanislav Kolíbal aj.). Inspirativní dobou bylo období od šedesátých let, provázené i větším zájmem o přírodu a životní prostředí v euroatlantické kultuře všeobecně. Tady stoupá na významu otázka, koho vlastně do výběru zařadit, zvlášť když je posledním desetiletím 20. století věnován relativně menší prostorový rozsah. Každopádně fotografie akce jedné z prvních českých land artistek Zorky Ságlové nebo videosonická instalace Miloše Šejna oživující statický prostor galerie si své místo nepochybně zaslouží. Často se však nad některým výběrem díla rýsuje otazník, především nad těmi, které jsou krajinami jen zprostředkovaně. Ale to se ale týká i „starších“ oddělení – proč byly například vystaveny hned čtyři obrazy pražských střech od Slavíčka? Jistě krásné a kvalitní pohledy na domy zabírají místo jiným krajinomalbám od téhož umělce či od tvůrců jiných (i městská krajina je sice krajina, ale proč hned tolik variant téhož).
K expozici byl vloni konečně vydán i katalog, kvůli kterému jsem vlastně recenzi na celou výstavu odkládal. Jaké však bylo zklamání! Místo nějaké reprezentativní publikace hodné tématu i atraktivního umístění celé expozice si můžeme koupit jen maloformátovou knížku o sto padesáti stránkách (no, alespoň ta cena není pak vysoká) v ne příliš zdařilé grafické úpravě asi tak ve stylu sedmdesátých let. Kvůli formátu A5 je navíc většina uváděných reprodukcí opravdu malá. Na celkovém výsledku se dobře nepodepsala ani nižší kvalita reprodukcí, často posunující barvy originálů. Doplňkové texty zjevně zápasí s prostorem a v některých případech si lze jistě představit zoufalství odborníka, který má na tak krátký rozměr vměstnat tolik údajů a zajímavostí, jež by celou expozici doplnily o širší kontext. Ve snaze pokrýt jmenovitě všechny zúčastněné umělce pak autoři nechtě sklouzávají k výčtům jmen, což je nejvíc patrné v krátké kapitolce o grafice, jejíž rozsah činí pouhé čtyři a půl stránky.
Jistě je možné namítnout, že omezený rozsah byl diktován „ohledem“ k očekávanému návštěvníkovi – tj. českému laickému zájemci o umění. Ale nebyl by pak důvod připravit katalogy dva, různého rozsahu i ceny, jak se to někdy dělává? Nebo alespoň u stávajícího zvětšit formát či rozsah? O stokorunu dražší kniha by možná podstatně zvedla i hodnotu (a tedy i smysl koupě) podobné práce. Katalog snad odráží poněkud nepochopitelnou orientaci expozice pouze na domácího návštěvníka, jako by se Národní galerie už předem zříkala snahy oslovit cizince, kteří jsou ale přece dnes hlavními návštěvníky různých prostor NG. Je to zvláštní i vzhledem k atraktivnímu umístění na Staroměstském náměstí, kde by možná stačila jedna větší reklamní plocha. V každém případě bylo poněkud smutné procházet v sobotu Kinským palácem, který zel nezaslouženě prázdnotou. Samotná výstava totiž rozhodně za návštěvu, nebo dokonce za návštěvy stojí.
Tato recenze vyšla v časopise EkoList 4/2006.
reklama
Autor je odborným asistentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, učí rovněž na UK v Praze.
