Laudato Si´ - katolický bestseller nejen pro katolíky
Encyklika Laudato Si´ (česky Tobě buď chvála) byla oficiálně představena na tiskové konferenci 18. června 2015. Název encykliky se odkazuje na verš svatého Františka z Assisi, z jeho Chvály stvoření. František z Assisi proslul svým na křesťanské poměry dost nezvykle intimním vztahem k mimolidskému světu. Právě Františka z Assisi dává současný papež za vzor týkající se (nejen) obcování člověka s přírodou: „František z Assisi je pro mě člověk chudoby, mírumilovný člověk, který miluje a chrání Stvoření,“ vyjádřil se o svém patronovi.
Víc než jen zelená encyklika
Laudato Si´ na první pohled zaujme i svou rozsáhlostí. Vědom si je toho i sám její autor, když v závěru píše, že jeho dílo je „dlouhá a zároveň radostná a dramatická reflexe.“ Text obsahuje 246 odstavců členěných do úvodu a šesti kapitol. Již po letmém přečtení názvů kapitol je zřejmé, že přívlastek zelená je v případě téhle encykliky na místě. Encyklika apeluje na něco, čemu se v environmentálních kruzích říká „environmentální (s)vědomí“. Mimochodem, při veřejné prezentaci encykliky měl důležitou roli německý odborník na klimatické změny Hans Joachim Schellnhuber (přečtěte si záznam ze jeho přednášky na Akademii věd Udržet oteplení planety pod 2 °C je klíčové, tvrdí klimatolog Schellnhuber), což je další důkaz, že současný papež bere ekologické problémy velmi vážně. Je to vidět i při pohledu na prameny, z kterých papež čerpá či v textu cituje. Bibliografie Laudato Si´ poukazuje na neortodoxnost současného papeže, který nepracoval jenom s teologickými prameny, cituje i naprosto sekulární dokumenty jako například Prohlášení konference v Riu o životním prostředí či Chartu Země.
Pozornost, kterou současný papež věnuje obcování člověka s přírodou, je sice v rámci katolicizmu dost neobvyklá, ale na druhé straně Laudato Si´ není prvním církevním dokumentem, jenž by se zabýval ekologickými tématy. V roce 1971 poukázal na ohrožení životního prostředí v důsledku industriálně orientovaného hospodářství a konzumního stylu života papež Pavel VI. a kořistnický přístup moderního člověka k přírodě kritizoval i papež Jan Pavel II. či předchůdce papeže Františka Benedikt XVI. Ne však v takové míře a s takovým důrazem, jak to dělá papež František: „Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak vytváříme budoucnost planety,“ píše papež v úvodu. Obdobných zmínek nalezneme v textu mnoho.
Nicméně Laudato Si´ není možné považovat za ekologický manifest katolické církve, protože papež klade velký důraz i na sociální nespravedlnost a problém chudoby lidí, žijících na periferii současné civilizace, především v zemích globálního Jihu. Mnohem přesnější by bylo označit encykliku za sociálně – environmentální. Propojenost ekologické krize s krizí ekonomickou, sociální a v neposlední řade i duchovní, shrnul papež pod pojem integrální ekologie. „Důvody, proč je nějaké místo znečištěno, vyžadují analýzu fungování společnosti, její ekonomie, jejího jednání a způsobu jejího chápání reality,“ vysvětluje papež ve čtvrté kapitole encykliky.
Vzájemně si naslouchat
Unikátní není však jen ekologičnost Laudato Si´, ale i to, že je to encyklika pro všechny obyvatele planety. Není určená jenom katolickým věřícím, papež své poselství adresuje všem obyvatelům planety, kterou nazývá naším společným domovem. Současné krize se týkají celé planety, a proto je podle papeže Františka nutné vzájemně si naslouchat a hledat možná řešení napříč náboženstvími či kulturami. Papež neodepírá důležité postavení ani vědě či jiným cestám poznaní: „...nesmí být přehlíženo žádné vědecké odvětví, žádná forma moudrosti.“ Papež si cení i moudrosti domorodých komunit, které jsou často obětí „boje o přírodní zdroje“ a dává jejich vztah k přírodě za vzor ekonomicky vyspělým zemím Západu: „... pro ně totiž země není ekonomická hodnota, nýbrž dar Boží a předků,... když zůstanou na svých teritoriích, starají se o ně nejlépe,“ píše papež, který zná těžký život domorodých komunit důvěrně ze své rodné země – Argentiny.
Papež v encyklice vyzývá k lepšímu uspořádání a globální akci. Podle papeže „je nevyhnutelné rozvinout prostřednictvím dohod mezi národními vládami silnější a účinněji organizované mezinárodní instituce mající nestrannou pravomoc a moc sankcionovat.“ Na jiném místě volá po vytvoření normativního systému, který obsáhne nedotknutelné meze a zajistí ochranu ekosystémů. Za podobné výroky si papež vysloužil sympatie environmentálních organizací, zároveň tím pobouřil zastánce liberální ekonomie a volného trhu. Mainstreamový ekonomický systém prosazovaný západními politiky a ekonomy je častým terčem kritiky současného papeže. Podle něho je zapotřebí vyhnout se fetišizaci trhu a uvědomit si, že hospodářský růst není univerzální lék na nemoci soudobého světa a že často právě nekontrolovaná touha po maximalizaci zisku je příčinou poškozování přírody i prohlubovaní sociální či politické krize.
Globální oteplování aneb Soudný den se blíží
Za nejvíc kontroverzní je považován papežův klimatický alarmismus. Značnou nevoli mezi klimaskeptiky si vysloužil především větou: „Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému.“ Je řada vědců, kteří sice nepopírají probíhající klimatické změny, avšak poukazují na to, že není nutné je vnímat jako předzvěst apokalypsy. Papež však míní, že „pokud bude nynější tendence pokračovat, mohlo by toto století být svědkem nevídaných klimatických změn a bezprecedentní destrukce ekosystémů.“
Někteří kritici Laudato Si´ jdou ještě dál a papež je v jejich očích anticivilizační živel. Podle konzervativního komentátora The New York Time Rossa Douthata se papež František zařadil výrazně po boku hlasatelů apokalypsy, protože neupozorňuje pouze na globální změnu klimatu, ale odsuzuje “celé technologické paradigma naší civilizace, celý ekonomický a kulturní svět, v němž žijeme.” Text encykliky sice nese výrazné kontrakulturní prvky, ale bylo by chybou považovat papeže za snílka hlásajícího návrat do jeskyně. Papež sice varuje před globálním technokratický paradigmatem, ale jeho postoj k technickému pokroku a vědě není striktně negativní: „Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zpomalit chod, sebrat pozitivní a udržitelný pokrok a zároveň obnovit hodnoty a velké cíle, které byly zničeny bezuzdnou megalomanií.“ Krom toho má papežova kritika moderních technologií jisté ambivalentní rysy. Na jedné straně sice tvrdí, že je nutné zpomalit, na jiném místě však píše, že „nelze klást překážky těm, kdo mají zvláštní dary pro rozvoj vědy a technologie, protože jejich schopnosti byly darovány Bohem ke službě druhým“. A řečnická otázka „Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů?“ je jak vystřižená z manifestu futurismu.
Člověk má být zodpovědný správce, ne despotický pán světa
Encyklika však není text, který jenom kritizuje. Papež nabízí i alternativy, které by mohly zvrátit kontinuální proces ekologického, sociálního i morálního úpadku civilizace. Kromě již zmiňované globální spolupráce a solidarity vybízí k tomu, aby lidstvo začalo o Zemi pečovat tak, jak mu to přikázal na počátku Bůh. „Biblické texty nás vybízejí „obdělávat a střežit“ zahradu světa (srov. Gn 2,15). ‚Obdělávat‛ znamená pracovat na půdě, ‚střežit‛ znamená chránit, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít,“ píše papež, přičemž upozorňuje na to, že „bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu nestarajícímu se o jiná stvoření.“ Papež sice kritizuje antropocentrizmus, ale neopouští tenhle koncept úplně. Není zas natolik revolučním, aby popřel katolické dogma, podle které je člověk korunou tvorstva. Podle papeže tedy nelze „klást všechny živé bytosti na stejnou rovinu a odejmout člověku onu osobitou hodnotu.“ Papež však připomíná, že Středem vesmíru, ani konečným účelem ostatních tvorů není člověk, ale Bůh. Dokládá to teocentrickým argumentem: „všichni jdou s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh.“
V poslední kapitole najdeme odstavec s názvem Ekologická konverze. Toto obrácení k Zemi je zrcadlovým odrazem výše zmíněné integrální ekologie. Ta je spíše vnější záležitostí, alternativním paradigmatem, která má být kolektivním dílem celého lidství. Ekologická konverze je niterní záležitost lidské duše. Slovy papeže: „ekologická krize je výzvou ke hluboké vnitřní konverzi.“ V této souvislosti papež opět dává do pozornosti svého patrona Františka z Assisi, „který představuje zdravý vztah ke stvoření jakožto dimenzi integrální osobní konverze člověka.“ Jako na mnoha místech encykliky i tady však papež upozorňuje na to, že je nezbytné, aby tato konverze proběhla i na komunitní, celospolečenské úrovni, a aby si lidé byli vzájemně nápomocni na nelehké cestě k této celostní obrodě duše člověka.
Univerzální poselství „buřiče“ z Vatikánu
Laudato Si´ bývá kritizována či dokonce odmítána z důvodu, že je příliš světská, příliš politická. Papeži bývá vytýkáno, že se staví do role politického vůdce, která mu nepřináleží. Citujme za všechny Romana Jocha, ředitele Občanského institutu: „Papež je morální autorita pro katolíky,.. ale kategoricky odmítám, že papež by byl vědeckou autoritou nebo politickou autoritou. Ta zodpovědnost za obecné dobro patří nám, laikům, ať už křesťanským nebo nekřesťanským.“
Jinými slovy papežova kritika současné politicko-ekonomického paradigmatu budí podrážděné reakce jejich zastánců, kteří papeže vnímají jako „antisystémového buřiče“. Jeden recenzent Laudato Si´ trefně napsal, že měl často pocit, jakoby četl program Strany zelených. Pravdou je, že encyklika obsahuje jenom pár striktně náboženských odstavců a připomíná spíše politický program či sociologickou studii, než typický církevní dokument. Díky tomu má však poselství Laudato Si´ potenciál oslovit široký okruh čtenářů, nezávisle na jejich konfesi či kulturní příslušnosti.
V úvodu papež František vyslovuje přání, že by chtěl navázat dialog s každým člověkem planety. Osobně považuji jeho pokus „o navázaní kontaktu s pozemšťany“ i navzdory občasným klopýtnutím za velmi zdařilý.
Encyklika je volně ke stažení ve formátu .pdf, .epub a .mobi.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
