Morální ambice: Jak může skupina odhodlaných lidí změnit svět

Právě dočítám poslední knihu nizozemského historika Rutgera Bregmana Morální ambice – vyšla loni v nakladatelství Argo a od Vánoc jsem ji měl položenu na nočním stolku ve „sloupečku knih hanby, které nestíhám číst“. Autor se proslavil bestsellery „Utopie pro realisty“ nebo „Lidstvo: Dějiny naděje“. Nyní se snaží čtenáře přesvědčit, aby nezůstávali u motivačního čtení a sami se zapojili do zlepšování našeho světa. Hned zkraje provokativně nabourává představu, že by hlavním životním cílem mělo být osobní štěstí – kniha „motivačně“ slibuje místo jednoduchosti těžkosti a místo oddechu tvrdou práci.

Bregman je přesvědčen, že dnešní svět je plný inteligentních lidí s velkými ambicemi, kteří však své nadání promarňují v dobře placených zaměstnáních s malým společenským přínosem. Autor ukazuje, proč většina špičkových absolventů evropských a amerických univerzit míří do korporátního sektoru – překvapivě jde nejen o peníze, přitahuje je spíš intelektuální výzva a jistota jasné kariérní dráhy. V důsledku toho – řečeno slovy nejmenovaného zaměstnance Facebooku – „Se nejlepší mozky mojí generace snaží přimět co nejvíce lidí, aby klikli na reklamu“. Progresivní lidé zkrátka chtějí pracovat s těmi nejlepšími z nejlepších – zatímco působení v neziskovce tak ambiciózně nezní. Právě mladé lidi, kteří „netrpí hypotékou, ať už nezaplacenou či splacenou“, Bergman vyzývá, aby dali přednost ideálům a své schopnosti využili k řešení zásadních problémů světa a chyb systému.

V historii to bylo třeba zrušení otroctví, dnes je to spravedlivější zdanění bohatých či humánnější chov hospodářských zvířat. Věnuje se velkým průkopníkům emancipace z posledních tří staletí – lidem, kteří ukončili otroctví, bojovali za ženská práva či za práva černochů. Ukazuje práci konkrétních protagonistů společenského a ekologického pokroku - od abolicionisty Thomase Clarksona (který svůj boj za zrušení otroctví vedl mazaně prostřednictvím kritiky pracovních podmínek britských námořníků na otrokářských lodích, čímž, s obrovským osobním nasazením, postupně zcela změnil veřejné mínění) přes lidskoprávní aktivistku Rosu Parks (která byla hnutím za práva černochů “dobře vybranou švadlenou, z níž se stala nejlepší politická stratéžka své generace”) až po občanského aktivistu a právníka Ralpha Nadera zaměřující ho se na ochranu spotřebitelů a ekologické kauzy (na „špatně placenou práci plnou přesčasů“ v jeho advokátní kanceláři stály davy absolventů prestižních fakult). Bergman ukazuje, jak tito a další protagonisté postupně, pragmaticky a nakonec úspěšně proměňovali a posouvali to, co bylo v jejich době považováno za správné či přijatelné (a skvělé je, že autor ukazuje i slepé uličky). Kniha tak vlastně ukazuje metodu rozlišování, jak vůči vlastním morálním ambicím a osobním možnostem stanovovat funkční cíle a efektivní prostředky, které mají šanci vést k jejich naplňování.

Bergman také tvrdí, že současný svět netrpí nouzí o přesvědčené aktivisty, mnozí z nich však dělají tu chybu, že jsou příliš purističtí a dogmatičtí – nechtějí totiž blíže spolupracovat s nikým, kdo přesně neodpovídá jejich smýšlení o světě (dodejme, že to samé platí i pro soudobou politiku). Schopnost spolupráce naopak často nechybí silám, které se snaží emancipační úspěchy zvrátit. Příkladem jsou USA, kde na začátku 90. let minulého století začali velmi různorodí konzervativci systematicky pracovat na obrovské kampani proti právu na potrat. Začali budovat think-tanky, aktivistické spolky, dárcovské sítě. Podali stovky žalob a cílem jejich snažení bylo přimět Nejvyšší soud, aby zvrátil historický rozsudek v kauze Roe versus Wade, který ženám napříč USA zaručoval právo na potrat. Podle autora uspěli – nakonec nejen v ústavněprávní, ale i v radikální politické změně – hlavně proto, že se dokázali přenést přes rozdílné pohledy a zájmy. Naopak mnohé občanské organizace hájící práva žen se nedokázaly včas či dostatečně efektivně koordinovat, a to pro vlastní „programový purismus“ – podle autora stojí právě „iluze čistoty příliš často v cestě větší efektivitě občanských hnutí“.

V důsledku neschopnosti společné koordinace občanských iniciativ, politických sil a regulačních institucí vůči mocným korporátním či oligarchickým lobby dnes ostatně několik málo extrémně bohatých lidí tvoří novou společnost spoutanou novým typem závislostí. „Drží nás přikované k obrazovkám a displejům... podobně dnes většina lidí netuší, jak trpí zvířata v hospodářských velkochovech. Vytvořili jsme totiž systém, který nám umožňuje to nevidět.“ Podobně podle autora fungovalo otroctví. Bergman – který se v rozhovorech označuje za „sociálního demokrata starého střihu“- klade obrovský důraz na celospolečensky užitečné využití technologií. „Politická levice na tuhle kritiku často reaguje tvrzením, že technologie je špatná jako taková, což je ovšem zásadní chyba. Přitom by měla být stranou pokroku, která redefinuje, co pro nás technologie může udělat, a nabízet představu lepší budoucnosti.“

Bergman přitom kritizuje růst společenských nerovností, na kterých se technologická změna podílí: „V některých zemích se tyhle věci úplně vymkly rovnováze – mají extrémně nízké zdanění kapitálu a obří zdanění práce, miliardáři neodvádějí takřka nic, pracující lidé platí vzhledem ke svému nízkému příjmu vysoké daně a propast mezi oběma skupinami se prohlubuje. To je iracionální a nespravedlivé.“ Žádá proto progresivní daně, silný veřejný sektor, důsledně regulovaný kapitalismus a aktivní občanskou společnost.

A aby nezůstal jen u „motivační literatury“ založil Bergman „Školu morálních ambicí“, která talentovaným lidem nabízí možnost se do změny světa přímo zapojit. Jde o soukromou nadaci, která vybraným uchazečům poskytuje placená stipendia, během nichž se věnují boji za lepší svět.

Knihu si přečtěte a udělejte si vlastní názor – a ideálně zvažte své možnosti a začněte jednat. Platí totiž slova antropoložky Margaret Meadové: „Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina přemýšlivých, odhodlaných lidí může změnit svět. Ono to totiž nikdy nebylo jinak.“

---

reklama

---