Muirovo první léto v Sieře Nevadě je milostnou básní přírodě

Ukázka:

24. ČERVENCE. Z mraků, které v poledne zaplnily zhruba polovinu oblohy, se snesl vydatný půlhodinový déšť, jenž opláchl jednu z nejčistších krajin na světě. Jak důkladně je omytá! Snad ani moře není méně prašné než zdejší ledem ohlazené plošiny a hřebeny, kupole, kaňony a vrcholky hor pokryté sněhem podobně jako vlny pěnou. Jakou svěžestí a poklidem se nyní vyznačují lesy, poté co z oblohy zmizely poslední mraky! Ještě před pár minutami byl každý strom naplněn vzrušením, v posvátné úctě a v naprostém vytržení se skláněl před burácivou bouří, vlnil se a kroutil a kymácel větvemi. Avšak přestože lidskému sluchu se zdá, že stromy ztichly, jejich zpěvy nikdy neutichají. V každé neviditelné buňce pulsuje hudba a život a každičké vlákno se chvěje jako struny harfy, zatímco ze smolných zvoncovitých šišek i z jehlic se neustále line vůně kadidla.
Není divu, že prvními božími chrámy byly vrchy a háje, a čím víc je kácíme a z jejich otesaného dřeva stavíme katedrály a kostely, tím vzdálenější a mlhavější se nám jeví samotný Bůh. Totéž lze říci o kamenných chrámech. Východně od háje sousedícího s naším táborem se tyčí jedna z katedrál Přírody, vytesaná ze živoucího kamene, tvarem podobná dílům lidských rukou, vysoká přibližně dva tisíce stop, nádherně zdobená věžičkami a rozechvělá záplavami slunečního svitu, jako by byla plná života stejně jako chrám lesa. Název Cathedral Peak je pro tento útvar vskutku přiléhavý. Dokonce i pastevec Billy obrací občas svůj zrak k této skvostné horské stavbě, ačkoliv k veškerému kázání skal je zjevně hluchý. Sníh, jenž by se vzepřel ohni a neroztál ani v jeho plamenech, by stěží působil úchvatněji než neměnná jednotvárnost osvětlená paprsky boží krásy.
Snažil jsem se Billyho přimět, aby si vyšel na procházku k okraji Yosemitského údolí, odkud by měl krásný výhled, a nabídl jsem mu, že ovce bych hlídal celý den já, zatímco on by si mohl dopřát potěšení z toho, co přijíždějí obdivovat výletníci z celého světa. Avšak přestože nás od slavného údolí dělí jediná míle, nechce se mu tam vyrazit ani z pouhé zvědavosti. „Yosemity," povídá, "to není nic jinýho než kaňon se spoustou šutrů, díra do země, kam by moh člověk leda spadnout, takže je lepší se jí vyhejbat." „Ale co zdejší vodopády, Billy? Jenom si vzpomeň na tu mohutnou řeku, kterou jsme nedávno překračovali, pomysli na to, jak se půl míle řítila vzduchem a jaké vydávala zvuky. I odtud je slyšet její burácení, které si nezadá s hukotem moře," Takto jsem jej přesvědčoval o kráse Yosemitského údolí a vnucoval mu ji jako misionář evangelium, ale bylo to naprosto marné. „Z tak vysoký stěny bych se bál podívat dolů," řekl, „zamotala by se mi hlava. Navíc odtamtud není nic k vidění, jenom šutry, a těch vidím plno kolem sebe. Výletníci, co utrácej peníze za to, aby si mohli prohlídnout skály a vodopády, jsou blázni a nic jinýho. mě nikam nedostaneš. na to už znám tenhle kraj moc dlouho." Duše takového člověka je bohužel otupělá či přidušená a zahalená mlhou mrzkých požitků a starostí.