Světlé zítřky Fritjofa Capry

Je otázkou, zda knihu známého fyzika a myslitele Fritjofa Capry Bod obratu, vydanou již roku 1982, číst jako aktuální text či jako dobový dokument. Lze ji vnímat určitě oběma způsoby, byť ten první je značně problematičtější. Capra se v Bodu obratu kriticky zabývá celým současným myšlením a jeho přístupem ke světu, který má velmi negativní dopad na naše životy i životní prostředí. Snaží se čelit především mechanistickému, karteziánsko-newtonovskému přístupu k přírodě i společnosti a pokouší se nabídnout alternativní, spíše holistický pohled. Právě mechanistický přístup, původně pouze vědecký model, se stal podle Capry základním evropským přístupem ke světu vůbec a promítl se negativně do našich životů na všech rovinách. Právě mechanistický přístup je vinen současnou krizí ekologickou, sociální, ekonomickou i například zdravotnickou.

Nemůžu než s Caprou souhlasit, že mechanistický přístup k přírodě a člověku je v zásadě chybný a zavádějící. Jeho výsledky, přes veškerou úspěšnost moderních technologií, mohou být fatální a nebezpečné. Podnětná je i celá řada konkrétních případů, kdy a jak se mechanistický model negativně projevuje. Například v situaci, kdy se současná medicína zaměřuje pouze na nemocný orgán a zcela zapomíná na to, že pacient tvoří celek, a to nejen v rovině fyzické, ale především psychosomatické. Přednost se také dává často zbytečným invazivním metodám - ať již přílišnému používání léků či chirurgie.

Ale způsob, jakým Capra tuto kritiku provádí a jaká východiska nabízí, je přes řadu dobrých argumentů a postřehů často diskutabilní.

Capra budí zdání širokých znalostí a pečlivé argumentace, to ale platí asi jen o fyzice. Při bližším pohledu se tento dojem rychle rozplývá. Například jeho různé filozofické poznámky jsou příliš často směsí polopravd a účelových dezinterpretací (Platónův Faidros...) či vyslovených neznalostí. Nejvíce ale udivuje neznalost historie vlastního evropského myšlení a vědy. Capra si jako protiklad mechanicismu bere čínský taoismus i různé minoritní nauky 20. století. Vůbec ale nenalezneme v knize jakékoli zmínky o odpůrcích descartovského mechanicismu uvnitř tradičního evropského myšlení, jako jsou vitalismus či celé období vědy, jakým je naturfilozofie (Humboldt, Goethe atd.). Ty přece byly v určitých obdobích dokonce silnější než mechanicismus samotný. Ostatně právě naturfilozofie by Caprovi mohla být i lepším příkladem holismu, než jaké sám uvádí. Tato naprostá "slepota" vůči vlastní historii zaráží už proto, že je vlastně právě produktem oné mechaničnosti osvícenské vědy, která s představou pokroku zavrhuje vše zašlé a překonané. Pro současného Američana je, zdá se, jednodušší sáhnout pro příklad do Číny než do Evropy...

Poněkud problematický je také Caprův vysloveně účelový styl argumentace a kritiky. Zkritizovat Darwina na pouhých pár řádcích pro přílišnou patriarchálnost a sociobiologii smést tím, že podporuje rasismus a sexismus, je holý nesmysl.

Capra také s oblibou fakta deformuje zamlčováním. Schizofrenii probírá v souvislosti s jejím léčením psychoterapií, ignoruje však velké procento její dědičnosti. Knize také schází hlubší zamyšlení nad úspěšností mechanicismu.

Jak potom Caprovi důvěřovat například v analýze ekonomiky, když budí pochybnosti ve zbytku textu? Tváří se jako vědec, přitom fakta i argumenty vysloveně přizpůsobuje své potřebě.

Stejné rozpaky se dostaví, když Capra nabízí východisko z krize, onen holistický přístup. Hovoří-li o potřebě změny paradigmatu, je to jistě třeba vítat. Používá při tom však slovník, při kterém řadě českých čtenářů, odkojených světlými zítřky komunismu a socialismu, spíše začínají vstávat vlasy. Capra svou knihou vysloveně aspiruje na sjednotitele různých hnutí, které mají splynout, a pak "vytvoří mocnou sílu k uskutečnění změny" nebo přímo "kulturní revoluci". Ostatně v nové budoucnosti bude konečně krásně, vždyť poslední kapitola se jmenuje "Přechod ke slunečnímu věku". Capra je pochopitelně příliš inteligentní i pacifistický, aby vyzýval k sebemenšímu násilí. Chce-li však někdo s takovým nadšením budovat nové zítřky, ba dokonce měnit lidské vnímání, je na místě určitá nedůvěra. Cesta do pekel je dlážděna vždy těmi nejlepšími úmysly. V tomto bodě Capra vlastně nepřekročil stín osvícenské představy pokroku, který právě jde ruku v ruce s oním zavrhovaným mechanicismem…

To ovšem neznamená, že by Capra neměl se svou kritikou mechanicismu a vůbec přístupem současného člověka k životnímu prostředí pravdu. Naopak, toto zůstává od osmdesátých let problémem, ba v některých otázkách je krize i patrnější.

Je ale otázkou, zda je jediným protipólem mechanicismu a konzumnosti současné doby dobře míněná, ale zmatená a nekonzistentní mystika hnutí typu New Age.

---

reklama

---