Úryvek - Cesta k trvale udržitelnému rozvoji

Cíle hospodářského a sociálního rozvoje je tedy zapotřebí vymezovat s ohledem na trvalou životaschopnost všech zemí – průmyslových i rozvojových, s tržním hospodářstvím nebo s centrálním plánováním. Interpretace obou koncepcí se mohou různit, ale budou se vyznačovat určitými společenskými rysy: musí vyplývat z obecného souhlasu se základním přístupem k trvale udržitelnému rozvoji a vycházet přitom ze široké strategické základny zaručující dosažitelnost stanovených cílů.

Rozvoj předpokládá progresivní přeměnu ekonomiky i společnosti. Rozvoj, který je ve fyzikálním smyslu trvale udržitelný, lze teoreticky uskutečňovat i v sociálně a politicky neměnném prostředí. Faktickou životaschopnost však nelze zajistit, pokud plány rozvoje nebudou věnovat pozornost takovým činitelům, jakou jsou změny přístupu k přírodním zdrojům anebo změny přerozdělování nákladů a výnosů. Dokonce i úzké pojetí fyzikální udržitelnosti předpokládá zájem na sociální spravedlnosti mezi generacemi, zájem, jenž se musí logicky týkat i spravedlnosti uvnitř každé generace.

I. Koncepce trvale udržitelného rozvoje

Uspokojování lidských potřeb a tužeb je nejvyšším cílem rozvoje. Ani základní potřeby obrovských zástupů lidí v rozvojových zemích – potřeby výživy, ošacení, obydlí a pracovních příležitostí – nejsou uspokojovány a přitom kromě nich tito lidé též oprávněně touží po zlepšení životní úrovně. Svět, v jehož některých částech vládne chudoba a nespravedlnost, bude vždy náchylný k ekologickým a jiným krizím. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje a předpokládá, že budou uspokojeny základní potřeby všech lidí a že přitom také všichni budou moci lépe naplnit své tužby po lepším životě.

Má-li životní úroveň přesáhnout základní minimum, musí životní spotřební standardy všude na světě přihlížet k zajištění dlouhodobé udržitelnosti. Mnozí z nás však žijí nad ekologické možnosti přírodních zdrojů, např. se to týká energetické spotřeby. Uvědomělé potřeby jsou společensky a kulturně podmíněny a trvale udržitelný rozvoj by měl preferovat takové hodnoty, které nepřekračují ekologicky přijatelnou úroveň spotřeby a které se pro všechny mohou stát předmětem rozumného snažení. Uspokojování základních potřeb částečně závisí na dosažení plného potenciálu růstu. Udržitelný rozvoj proto tam, kde potřeby lidí nejsou nyní uspokojovány, jednoznačně předpokládá hospodářský růst, jinde se může odvíjet v souladu s ním, pokud se do jeho obsahu promítnou ekologické a sociální principy trvalé udržitelnosti a nevykořisťování. Růst sám o sobě však nestačí. Vysoká výroba a masová chudoba mohou existovat vedle sebe a ohrožovat životní prostředí. Trvale udržitelný rozvoj proto vyžaduje, aby společnosti uspokojovaly potřeby lidí nejen zvyšováním produkčního potenciálu, ale též zajišťováním spravedlivých příležitostí pro všechny.

Nárůst populace může vyvíjet větší tlak na zdroje a v oblastech, kde lidé převážně strádají, může také zpomalit vzestup životní úrovně. Problémem není jen početní stav obyvatelstva, ale i rozdělování zdrojů. K trvale udržitelnému rozvoji dochází jen tehdy, je-li demografický vývoj v souladu s měnícím se produkčním potenciálem ekosystému. Společnost může oslabovat uspokojování potřeb příštích generací mnoha lehkovážnými způsoby – např. tím, že nadměrně vyčerpává zdroje. Řízením rozvoje techniky může sice vyřešit některé bezprostřední problémy, ale může také dospět k problémům větším. Špatně promyšleným rozvojem se mohou velké části populace ocitnout na okraji společnosti.

Intenzivní zemědělství, regulace vodních toků, těžba nerostných surovin, emise tepla a jedovatých látek do ovzduší, komercionalizace lesního hospodářství a genové manipulace – to vše jsou příkady toho, jak lidé zasahují při hospodářském rozvoji do přírodních systémů. Donedávna neměly lidské zásahy do přírody velký rozsah a jejich důsledky byly omezené. Dnešní zásahy jsou z hlediska rozsahu i účinků mnohem drastičtější a mnohem pronikavěji ohrožují prostředí jak v lokálním, tak v globálním měřítku. To by se nemělo stávat. Minimálním požadavkem je, aby udržitelný rozvoj neohrožoval přírodní systémy, které podporují život na Zemi: atmosféru, vodu, půdu a živé organismy.

Není žádná daná hranice v počtu obyvatelstva nebo využívání zdrojů, za níž by růst přešel do ekologické pohromy. Pro užívání energie, materiálů, vody a půdy platí různé limity, projevující se spíše jako rostoucí náklady neb zmenšující se výnosy než jako náhlá ztráta základny zdrojů. Akumulace znalostí i rozvoj techniky mohou posílit kapacitu zdrojů, přesto však nepřekročitelné hranice existují. Dříve než k nim dospějeme, musí svět v zájmu zachování životaschopnosti zajistit, aby omezené zdroje byly spravedlivě rozděleny a aby se vhodněji nasměrovaným technologickým úsilím snížilo jejich vyčerpávání.

Hospodářský růst a rozvoj nezbytně vyvolává změny v přírodním ekosystému. Žádný ekosystém na světě nemůže zůstat nedotčený. Les může být vymýcen v jedné části povodí a rozšířen v jiné. Nemusí to ale mít negativní důsledky, byla-li těžba dobře naplánována a přihlédlo-li se k vlivům, na erozi půdy, vodní režimy a energetické ztráty. Obnovitelné zdroje – např. lesy nebo zásoby lovných ryb - se obecně nemusí ničit, pokud jejich využívání nepřekročí možnosti jejich regenerace a přirozeného růstu. Avšak většina obnovitelných zdrojů je součástí složitého a vnitřně propojeného ekosystému, takže maximální trvalá výtěžnost může být stanovena teprve tehdy, posoudí-li se všechny účinky exploatace systému jako celku.

V případě neobnovitelných zdrojů – fosilních paliv a nerostných surovin – se čerpáním zmenšují zásoby pro budoucí generace. To ovšem neznamená, že těchto zdrojů nelze nadále využívat. Rozsah těžby by obecně měl brát v úvahu tyto faktory: kritický stav konkrétního zdroje, dostupnost technologií, umožňujících minimalizovat čerpání a pravděpodobnost objevení náhradních zdrojů nebo náhradních surovin. Nemělo by se tedy dopustit, aby půda nebo i celá krajina byly degradovány nad rozumné možnosti regenerace a obnovy. V případě nerostných surovin a fosilních paiv je zapotřebí postup těžby regulovat s důrazem na hospodárnost využívání a recyklace tak, aby se zásoby nevyčerpaly dříve, než bude k dispozici přijatelná náhrada. Jsou-li budoucí možnosti zdrojů nepatrné, musí se pro trvale udržitelný rozvoj čerpání neobnovitelných zdrojů maximálně omezit, popřípadě včas zastavit.

Jednou z doprovodných tendencí rozvoje se simplifikace ekosystémů a omezování rozmanitosti biologických druhů. Jestliže biologicky druh jednou vyhyne, nelze jej už obnovit. Ztráty rostlinných a živočišných druhů zužují možnosti volby pro příští generace. V zájmu trvale udržitelného rozvoje je proto žádoucí uchovávat rostlinné a živočišné druhy.

I vzduch a voda jsou zdroje. Suroviny a energie vstupují do výrobních procesů se jen částečně přeměňují v užitečné produkty, zbytek se mění v odpad. Jedním z předpokladů trvale udržitelného rozvoje je minimalizovat škodlivé vlivy odpadů na kvalitu ovzduší, vody i dalších složek prostředí a uchovat celkovou integritu ekosystémů.

Trvale udržitelný rozvoj lze v podstatě považovat za takový proces změn, při němž čerpání zdrojů, řízení výstavby, orientace rozvoje techniky i institucionální obměna probíhá ve vzájemném souladu a podněcuje současný i budoucí potenciál k uspokojování lidských potřeb a aspirací.