Úryvek - Sobecký gen
Psát komentář k Sobeckému genu není snadné ani vděčné: tato kniha Richarda Dawkinse byla poprvé publikována ve vzdáleném (a z hlediska současné vědy už takřka nedohledném) roce 1976 a za těch více než dvacet let se jasně ukázalo, že dosti značné části lidí nikdy nic nevysvětlíte, zvláště pokud se předtím rozhodli pro pocit všeobecného pohoršení. Míra nepochopení je často překvapivá – sám Dawkins se zjevným ustrnutím cituje argumentaci dvou antropologů, že příbuzenský výběr (tedy různě odstupňovaný altruismus jedince vůči jiným jedincům podle množství sdílených genů) nemůže fungovat, protože dokonce ani všichni lidé nedokážou počítat se zlomky, natož divá zvěř. To pak opravdu zůstává rozum stát. Na druhé straně bychom stěží hledali knihu vlivnější.
Co se tedy vlastně stalo, když Sobecký gen vyšel? Klasický darwinismus pracoval s myšlenkou „sobeckého“ jednotlivce – jednotlivci téhož druhu nevědomě soutěží o podíl svého potomstva na složení příštích generací. Ti, kdo nesou vlastnost bránící jim v úspěšném množení, nezanechají žádné potomky, a jejich vlastnosti zmizí s nimi, neboť jedinec je smrtelný. Kdo nezanechá potomky, neexistuje. Organismy tedy nebojují o přežití, jak by se mohlo zdát, ale o rozmnožení; králík prchá před liškou proto, aby se rozmnožil. Různí králíci se různě množí, neboť různě úspěšně unikají liškám; liška není pro králíka nepřítel, nýbrž prostředí, asi jako tuhá zima. Navíc není nutné být rychlejší než liška, stačí být rychlejší než ostatní králíci; to, oč tu běží, je vždycky vnitrodruhová konkurence. Králík v přemnožené populaci neumírá hladem, jak by se mohlo zdát, ale konkurencí: ostatní králíci mu všechno snědli. Představa, že jedinci spolu soutěží, užívajíce k tomu své vlastnosti zapsané v genech, a že tedy vlastně geny, které má k dispozici, jsou jeho zbraněmi vůči sou-druhům, je celkem obecně přijatelná. Nicméně je zjevné, že s ní nevystačíme: vyrobím-li tři potomky a každý z nich mi zajistí tři vnoučata, jsem úspěšnější než konkurent, který sice vyrobil šest potomků, ale každý z nich se zmohl jenom na jedno vnouče. Do úspěšnosti jedince je tedy nutno započítat také úspěšnost jeho potomků. Není pak divu, že musíme-li volit, zachraňujeme spíše dítě svoje než sousedovo. Je ovšem nutno přiznat, že dokonce i když zachraňujeme své dítě (tj. své geny), chováme se v jakémsi smyslu nesobecky, neboť moje dítě rozhodně nejsem já, nýbrž někdo jiný. Znamená to, že mluvíme-li o sobectví jedinců, musíme chvílemi jaksi přepnout na jiný jazyk a hovořit o sobectví rodin, v jejichž rámci lze být i nesobecký. Představa sobeckého jedince je zkrátka málo univerzální.
To, co udělal Dawkins, je prosté, a proto tak geniální: jednoduše převedl všechno, co pozorujeme, na jeden jediný jazyk. Altruističtí jedinci jsou altruističtí proto, že sdílejí společné geny s příjemci svého altruismu. Genu je jedno, sedí-li jeho kopie ve mně, v mém dítěti nebo v mém sourozenci, a tak se mohou, ba dokonce mám obětovat v jejich prospěch, pokud tím v jejich tělech zachráním více kopií genů, než kolik jsem jich tím ve svém těle zničil. Jedinec je jenom krátkodobá koalice sobeckých genů; egoismus jedince (právě tak jako altruismus) je prostě součtem egoistických zájmů jednotlivých genů. Je to vlastně triviální – žádný biolog asi nemá, když čte Dawkinse, pocit, že se dozvěděl něco nového; všichni to víme – ale mnozí máme pocit, že se staré známé podivnosti dozvídáme jako něco prostého, nepodivného. Staré složitosti se nesmírně zjednodušují a zprůhledňují; právě tomuto zprůhledňování říkáme věda.
A jak to bývá, vynález nového jazyka, kterým můžeme hovořit o starých věcech, byl nesmírně inspirativní. Během pár let biologie, zvláště ty její obory, které se zabývají otázkami, proč to zvíře dělá to, co dělá, a co z toho má, začala hovořit čistě genocentrickým způsobem. (Ovšemže to neměli všichni z Dawkinse, uzrávalo to paralelně na více místech.) To je možná důležité vědět – co se píše v Sobeckém genu, je ta nejortodoxnější ortodoxie současné biologie a myslet jinak už vlastně ani neumíme. Klademe-li si otázku, proč antilopa skáče, ptáme se, jak tím zajišťuje množení svých genů; jiný smysl taková otázka mít nemůže, alespoň ne dnes. Vývoj ale šel i opačným směrem: byly objeveny geny, které své sobectví uplatňují na úkor organismů, v nichž žijí – například geny, které se do další generace mohou dostat jen přes vajíčka, a proto zabíjejí samce, pokud se v nich ocitnou. Objev těchto genů podivných genů-renegátů nikoho příliš nepřekvapil: Dawkins totiž připravil půdu. Jakmile uvěříme, že evoluce pracuje s geny, není se co divit, že některé geny se dokážou šířit i jinak, než že vytvoří koalici a začnou pomáhat svému společnému tělu dělat nová těla. Výroba těl je jenom jedna z alternativních cest, jak se dostat do další generace.
Nebiologové se takovýmito slovy často cítí uráženi (zhruba v duchu věty „Je to sice věda, ale to hezké!“, eventuálně „To snad ani nemůže být věda, jak je to nehezké:“). Dawkins učinil vědu nehezkou, aspoň pro určitý typ čtenářů. Přitom to není tak dávno, kdy věda byla hezká (vzpomeňme na „skupinový výběr“ Wynna-Edwadse) – spousta vlastností, které organismy nesou, sloužila nějakému všeobecnému dobru, například „přežití druhu“; jednotlivci usilovali o úspěch skupin (společností, národů …), v nichž žijí, a občas byli dokonce ochotni se v jejich prospěch obětovat. Je pravda, že něco podstatného nám současná biologie vzala: sen o nezištném altruismu, který se nestará o biologickou identitu svého cíle. Jakmile se v populaci altruistů tohoto ražení objeví podvodník, jenž altruismus cizích jedinců přijímá, ale nevrací, bude nesmírně úspěšný; takový systém se zhroutí, protože v altruistickém systému se vyplácí podvádět. Altruistické systémy tedy netrvají dlouhou a je rozumné předpokládat, že vznikly-li někdy, už i zanikly. Proto se nikde se žádnými altruistickými systémy nesetkáváme, leda jako s novorozenými pokusy, které zaniknou v nejbližší době.
(...)
reklama
