Václav Cílek – krajina, energie, civilizace a přelévání bohů

Žulové balvany u Žihle. "Kameny lžou jen málokdy a matné, složité kameny nelžou nikdy," píše Václav Cílek. Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Václav Cílek/Archiv Ekolistu.cz

Knihu otevírá článek o půdě a potřebě její ochrany. „Zejména starší lidé, kteří pamatují jiné, řekl bych obvyklejší doby, těžce nesou, jak sklady a rozlézajícími se suburbiemi zastavujeme půdu. Bolí je z toho srdce a mne také,“ píše Cílek a dodává, že další revoluce podle něj neproběhne na internetu, ale na poli. Pokračuje souborem několika kratších článků, který je každý věnován druhé straně nějakého místa v české krajině – třeba Makové hoře u Smolotel nebo Kaznějovu. Rozsáhlejší text se zabývá pískovcovými převisy Kumerského pohoří (jde o velmi malou oblast severně od Máchova jezera) a následuje příspěvek o tom, jak kameny zacházejí s lidmi. V první části knihy se autor věnuje ještě Vyšehradu, Vltavě, suburbanizaci, tzv. ley liniím, které mají v krajině spojovat významná místa, a taky „ekologické“ architektuře („Dnes je potřebné neničit planetu, protože by nám to mohla vrátit, a tak vymýšlíme zelené ideologie a k nim odpovídající architekturu. Rozum nám správně říká, že nám nic jiného nejspíš nezbývá, ale intuice se trochu bouří, protože dobře ví, že stavět se má podle člověka, a ne podle přírody.“). Připomíná však i Jana Evangelistu Purkyně, českého přírodovědce, který hluboko v 19. století, dávno před Jamesem Lovelockem, autorem teorie Gaia, mluvil o „živé individualitě země, o celkovém obrazu života zemního, aby se nám jevil jako individuální organismus, jak se ve stálém vznikání a zanikání vyvíjí a udržuje na výši své dokonalosti“.

Druhý oddíl knihy je zaměřený na současnou společnost a dívá se na ni především prostřednictvím energetiky. V úvodu nejdelšího textu této části autor dokonce říká: „Pravděpodobně hlavní příčinou vzniku současné rozvinuté společnosti (včetně vysokého stavu globální populace) byl objev využívání fosilních zdrojů energie ... Historické analýzy ukazují, že bohatnoucí společnosti s pluralitními a liberálními rysy (střední Evropa po roce 1250, Holandsko v 16. století, Anglie koncem 18. století, USA koncem 19. století aj.) se rozvíjejí v obdobích energetického dostatku a podléhají vnitřním krizím, občanským válkám a invazím v obdobích energetického nedostatku ... Tento stručný úvod je nezbytný, abychom si uvědomili, že prakticky každý proces v současné společnosti – včetně dalšího rozvoje demokracie, občanských práv i kulturního dění – je na té nejzákladnější úrovni spjat s toky energie.“ Vedle článků o energetice zaujme i text o jevu, který je nazýván japonským slovem hikikomori. Jde o mladé lidi z bohatých společností, kteří nechtějí opustit domov u rodičů a buď dobrovolně, anebo z nutnosti odmítají (pravidelně) pracovat.

Závěrečná část publikace, pojmenovaná Přelévání bohů, shrnuje několik duchovněji laděných textů – třeba o Janu Palachovi, Janu Blažeji Santinim nebo Paulu Valérym. Připojena je i drobná antologie textů odkazujících na východní literaturu.

Nechci zpochybňovat, že velkou část čtenářů zajímá některé z právě popsaných témat, stejně si ale myslím, že pro hodně z nich je důležitý i Cílkův způsob vyprávění. Ne že by bylo jedno, o čem zrovna přesně píše, pravdou ale zůstává, že v jeho knihách potěší různé skryté pointy, přímé vhledy, drobná shrnutí a nenápadné citace. Třeba: „Uvědomil jsem si, že globalizace nevytváří blízkost, ale vzdálenost. Věci jsou blíž, lidi jsou dál.“ Anebo: „V podstatě se jedná o to, že umění je jedním ze způsobů, jak poznáváme svět, a nejde ničím nahradit.“ Anebo ještě jinak: „Projevovat jas své povahy znamená vytvářet společný základ, ze kterého vyrůstá jedno tělo světa. Když vnímáme svět jako jedno tělo, začínáme milovat lidi a tato láska zesiluje společný základ ...“ Závěrečná, nejdelší (a myslím, že i docela osobní) esej je věnována životu a dílu Džiddu Krišnamurtiho, dalo by se říct duchovního učitele, který ovšem žádné učení nehlásal a spíš ostatním sděloval svá pozorování a životní zkušenosti.

Díky tomu, že sborník má tak trochu představit laureáta výše zmíněné ceny, je v něm i poměrně podrobný přehled Cílkova díla a rovněž jeho vlastní životopis. Typický autorův rukopis se projevuje i v něm („Během sametové revoluce jsem byl aktivní, ale už se za to nestydím.“) a závěrečná věta vlastně pěkně vystihuje celou knížku: „Nejsem tady přece proto, abych mluvil o sobě (ono to stejně ani jinak nejde), ale spíš abych s radostí a vděčností ukazoval někam za sebe a na celý ten poutavý a zvláštní svět kolem nás. Tak rychle se mění!“