Ztratíme vztah k přírodě koukáním do mobilu?

Spojení slov „kyber“ a „eko“ vyvolává představu kontrastu dvou světů, které mají společného jen málo. Potkávají se ale ve vnímání člověka a v tom, jakou hodnotu jim přisuzujeme. Právě z toho důvodu sestavila editorka Zdeňka Sokolíčková knihu Kyber a eko. Digitální technologie v environmentálních souvislostech. Chce jejím prostřednictvím zahájit diskuzi na téma, zda lze najít vazbu mezi užíváním digitálních technologií a tím, co se z environmentálního hlediska děje s planetou Zemí. Většina z šesti textů ale vazbu mezi kyber a eko přímo nezachycuje. Autoři se zabývají spíše tím, co digitální technologie znamenají v jejich oborech anebo jak o nich oni sami přemýšlejí.

Výjimkou je esej odborníka na kryptotechnologie Martina Leskovjana. Ten se vydává přímo k věci, k jejich vzájemnému působení. Mobilní telefony s komunikační a datovou sítí se podle něj staly součástí základní výbavy lidí a my si jimi do jisté míry vylepšujeme svou adaptabilitu. Technologie budeme zřejmě využívat stále více, abychom se přizpůsobili měnícímu se prostředí, a v budoucnosti možná i velmi ztíženým podmínkám světa stiženého dramatickou ekologickou krizí.

Leskovjan reflektuje zrychlující se tempo změn probíhajících v přírodě i narůstající odpor části společnosti vůči nepříjemným výstrahám spojeným se životním prostředím. Upozorňuje na to, že koncept vyčíslování ekologických škod nejspíš brzy dospěje do absurdních výsledků, takže už nebude možné dívat se na problémy životního prostředí touto optikou.

Jako klíčovou vidí Leskovjan otázku, zda environmentální změna už překročila udržitelnou mez a dochází k nevratné proměně světa, kterou už nedokážeme zastavit, anebo se stále ještě jedná o změnu napravitelnou či zastavitelnou.

Podle toho totiž budeme volit i následnou strategii: buď budeme v rámci svých možností hledat způsoby, jimiž navracet dílčí části prostředí do stavu před poškozením, nebo bude vhodnější akceptovat probíhající změnu jako nevratnou a soustředit se na přípravu na život v nových podmínkách.

Leskovjana můžeme nazvat technologickým optimistou. Jeho optimismus je ale podmíněný důrazem na svobodu a vynalézavost, invenční kritické myšlení a také odvahu přijmout zodpovědnost za nové nastavení organizace společnosti, které podle něj bude svět potřebovat. Leskovjan mluví o potřebě rozvíjet paralelní přístupy fungování, alternativních a svobodných technologií a míst, která mohou šířit jako inkubátory alternativ a nového rozvoje.

Doma

Kulturoložka Jana Karlová se dívá na digitální technologie z pohledu fenoménu domova. Všímá si, že digitální média nesou část významů, které kdysi přináležely našemu bezprostřednímu fyzickému okolí. Spolu s odlivem významů pak nastává i odliv pozornosti od reálného světa právě k obrazovkám. Karlová se odvolává na několik autorů, mezi nimi Oliviera Mongina, který tvrdí, že pod vlivem technologických infrastruktur a virtuality dochází k de-realizaci světa, zhroucení našeho tělesného vztahu k prostoru, který byl vždy základem našeho vztahu ke světu.

Ústředním motivem textu Jany Karlové je otázka, nakolik je možné odpoutat se od tělesnosti a jaké to má důsledky na náš vztah k prostředí.

Digitální média nám totiž umožňují žít v pomyslných světech, a stírají rozdíl mezi fyzickými a pomyslnými krajinami. Prostřednictvím sociálních sítí typu Facebook nebo Instagram se například připojujeme jen k těm jednotkám, které si vybereme, a uzavíráme se tím do homogenních skupin. Jejich hranice jsou formovány symbolicky a sociálně, a ne v prostoru jako pomezí dvou států.

Karlová v závěru svého textu naznačuje otázku, co proměna krajiny kolem nás vyjadřuje. Co říká o našem vztahu k prostředí? Námi vytvořená nová krajina nemusí být horší, ale je pro nás překvapivá, svým způsobem neznámá a dá se říct, že si s ní nevíme rady.

Horská vesnice

Kulturní antropologové Martin Soukup a Jan D. Bláha nabízí čtenáři perspektivu obyvatel horské vesnice na Papui - Nové Guineji. Badatelé požádali mladé lidi v komunitě, aby jim nakreslili svou představu toho, co považují za moderní technologie, a připojili popis, k čemu je taková technologie užitečná.

Mezi odpověďmi bezkonkurenčně vynikl mobilní telefon, druhé nejčastěji zobrazované bylo letadlo, pak vrtulník, kytara, a po jednom zastoupení měly kresby pistole, sekery, hodin, automobilu, autobusu, mikrofonu, kláves, rádia, počítače, internetu a tužky. To je perspektiva z ostrova, který dlouho patřil k jednomu z nejméně prozkoumaných míst planety.

Badatelé ale zároveň reflektují vyobrazené moderní technologie a vztah k nim, který může být kulturně velmi odlišný. Papuánci například nejčastěji používají mobilní telefon na hraní her, pouštění hudby a focení, a nikoli na telefonování a posílání textových zpráv, protože nákladný přístroj zdaleka nemá každý. Obyvatelé nungonských vesnic také sice hrají předinstalované hry, ale neznají jejich cíl a pravidla. Hrají je způsobem, jako by hráli hru sobě známou.

Protože antropologové do komunity vnesli otázku na moderní technologie, nevyhnou se diskuzi o jejich důsledcích. Zatímco místní v nich vidí příležitosti, jak zlepšit své životy, výzkumníci přináší i pohled na jejich stinné stránky. Jako příklad zmiňují pohřeb tragicky zesnulého mladého muže, při němž se někteří mladí lidé věnovali svým mobilním telefonům.

Futuristický pastevec

Text postmoderního pastevce Jeremiáše Havranu rozvíjí futuristickou vizi lidské společnosti. Protože autor sám žije po většinu roku jako pastevec na jižní Moravě, zaměřuje se především na scénáře pastevecké kultury konfrontované s technologickým pokrokem.

V autorově představě by pastevectví bylo nositelem odporu vůči nucené technologické kultuře, a to zřejmě proto, že mu budoucnost nebude přát. Není obtížné dohlédnout proč. Může se to týkat nároků na prostor nebo odsouzení jezení masa z etických pohnutek. Maso zvířat bude v budoucnosti nahrazeno masem pěstovaným v laboratořích z kmenových buněk. Pastevecká kultura se tak ocitne na okraji společnosti, možná se spoustou dalších vyvrženců, kteří budou v opozici proti technologiemi ovládané kultuře.

Vazba kyber a eko je v textu použita nejen jako opozice technologické civilizace a archaického způsobu vztahování se k přírodě v podobě pastevectví, ale i v metodách odboje. Ty budou založené na kombinaci archaických technologií s těmi nejpokrokovějšími. Představte si poštovního holuba nesoucího paměťový disk. Nepředvídatelnost alogických a iracionálních prostředků bude ve světě kybernetického zabezpečení podle autora představovat nespornou výhodu.

Vize Jeremiáše Havranu je sice pochmurná, ale sám autor ji označuje za romantickou. Je založena na předpokladu, že bude kam utéct, tj. že bude existovat prostředí, které takovou rezistenci umožní. V kontrastu k tomu nabízí autor ještě pochmurnější vizi spisovatele Dmitryho Glukhovského, že ze světa bude velké betonové staveniště, kde bude příroda dostupná jen prostřednictvím virtuální reality.

V úplném závěru ale připomíná myšlenku, která se při představách budoucnosti Země pravidelně opakuje: „O přírodu se bát nemusíme, neboť ta se jednoho dne nepochybně vrátí v plné síle a vezme si zpět to, o co jsme ji připravili.“

Pandemie

U čtyř zmíněných textů je poznat snaha věnovat se vzájemné vazbě života s technologiemi a života v přírodě. U textu Manfreda Spitzera, který celou knihu otevírá a tvoří třetinu rozsahu knihy, je tato souvislost minimální. Manfred Spitzer je psychiatr, který se věnuje výzkumu v oblasti neurovědy, a proslavil se jako kritik digitálních technologií. Zařazení jeho textu vysvětluje v úvodním slově ke knize editorka Zdeňka Sokolíčková tím, že právě setkání s ním bylo jednou z hlavních inspirací pro sestavení publikace.

Spitzerův text nazvaný Smartphonová pandemie přináší přehled negativních účinků digitálních informačních technologií. Čtenář si při čtení všech škodlivých dopadů neodpustí otázku: Opravdu je na nich všechno jen špatně? O prospěšném využívání technologií se ale od Manfreda Spitzera nic nedozvíme. Jsme naopak provedeni zdrcujícími fakty, které dokazují škodlivé účinky digitálních technologií na zdraví, na vzdělání a na společnost.

Právě v neblahých dopadech na společnost je krátce zmíněna i vazba na přírodní prostředí. Digitálním technologiím je přičítán snížený zájem o přírodu, protože ubírají čas, který lidé tráví a chtějí trávit v přírodě. Tím si upíráme blahodárné účinky na tělesné i duševní zdraví, které pobyt v přírodním prostředí prokazatelně přináší.

Blogosféra

Na Spitzerův kritický text reaguje filozof Václav Bělohradský. Na digitální média se dívá jako na nástroj, který má moc podpořit právo na názor v demokratickém prostředí. I když Bělohradský argumentuje spíše opačně. Vyhraňuje se proti elitářství a pokusům znehodnotit ty části populace, které se zformovaly ve veřejném prostoru sociálních médií, blogosfér a nefiltrovaných toků informací, které Bělohradský nazývá „postkatechistické“ většiny.

Demokratičnost a respektování toho, že díky nefiltrovanému oběhu informací v globálních sítích našli hlas i lidé, kteří ho dříve neměli, má pro Bělohradského hodnotu, která převažuje nad nebezpečím dezinformací a fake news. Tradiční elity by se podle něj měly pokusit svá privilegia znovu a hlouběji legitimizovat, ne se snažit cenzurovat tento nový veřejný prostor.

Knihu uzavírá doslov etika a katolického kněze Marka Orko Váchy, který čtenáři nabízí svůj pohled na soubor textů. Jako závěr do diskuze, kterou si editorka přála vyvolat, bych doplnila jednak otázku, kterou ve svém textu pokládá Martin Leskovjan: Kam na hodnotovém žebříčku budeme klást životní prostředí a potažmo zdraví a život jako takový? Možný směr rozvíjení debat nabízejí i Soukup a Bláha, když citují mediálního teoretika Neila Postmana. Ten v knize Ubavit se k smrti z roku 1985 prorokuje, že předmětem lidské zkázy se může stát to, co lidé ze všeho nejvíce milují, protože to si pouštíme nejblíže k sobě.

Sokolíčková, Zdenka: Kyber a eko. Digitální technologie v environmentálních souvislostech. Brno: Host, 2019.

---

reklama

---