Světelné znečištění v ČR nechceme. Ale uvést do praxe regulaci bude složité, říká Petr Žák

O světelném znečištění mluvíme v posledních letech více než kdy dřív. I proto, že množství elektrického světla v noci přibývá, jak se rozrůstají města. Ministerstvo životního prostředí proto nechalo vypracovat technickou normu, která by pomohla tomuto rušivému světlu nastavit meze. Ta byla přijata v březnu letošního roku. S jejím autorem Petrem Žákem jsme si povídali o tom, k čemu taková norma je, i když není právně závazná, a jestli někdy závazná bude. Proč je potřeba řešit, jak v noci venku svítíme?

My máme předepsáno, jak máme v noci osvětlit silnici, chodník, sportoviště nebo venkovní pracoviště, abychom tam byli schopni bezpečně jet autem, procházet se, sportovat nebo pracovat.

Jenže bohužel nemáme dokonalé osvětlovací prostředky, abychom svítili jenom do oblasti, kterou chceme mít osvětlenou. Část světelného toku uniká mimo tu oblast a tam může rušit. A to by se ideálně nemělo dít.

Kdybychom měli dokonalou světelnou techniku a všichni projektanti byli dokonalí, tak bychom problematiku rušivého světla nemuseli řešit. Ale my bohužel nemáme ani jedno.

Jaké jsou nejdůležitější nežádoucí účinky umělého osvětlení?

Nejčastěji se uvádí vliv na lidský spánek, obecněji to, že umělé osvětlení v noci ruší lidi v obytných místnostech. Pak je to vliv na živočichy a rostliny, protože umělé osvětlení narušuje přirozené noční prostředí, na které jsou zvyklé.

Pak to je vliv na dopravu, protože rušivé světlo může oslňovat řidiče motorových vozidel.

Světlo, které v nočním prostředí vytváří světelný závoj na noční obloze, může narušovat přirozený krajinný ráz a zároveň snižuje schopnost pozorovat noční oblohu, hvězdy a omezovat astronomická pozorování.

Elektrické světlo ovlivňuje i vzhled veřejných prostranství. Přílišné přesvětlování staveb narušuje přirozený vzhled a atmosféru veřejných prostranství v obcích.

Vy jste autorem normy, která má omezovat rušivé světlo. Proč vlastně vznikla?

Určité požadavky na omezení rušivého světla existovaly i před touto normou. Nicméně byly uvedeny v normách, které se týkaly dílčích aplikačních oblastí, jako je osvětlení venkovních sportovišť nebo venkovních pracovišť, částečně i v normě pro osvětlení pozemních komunikací.

Nová norma rozšiřuje platnost požadavků na většinu aplikačních oblasti ve venkovním osvětlení, to znamená i na slavnostní a reklamní osvětlení a další. Současně sjednocuje metodiku hodnocení, tak aby byla shodná pro všechny aplikační oblasti, protože v současné úpravě byl rozdíl například při hodnocení rušivého světla u pozemních komunikací a venkovních pracovišť.

Norma také rozšířila kritéria, kterými se rušivé účinky hodnotily. A také rozšířila systém zónování, který se používá z pohledu popisu citlivosti prostředí, ve kterém se osvětlovací soustava nachází.

Na čí popud norma omezující světelné znečištění vznikla?

Na popud ministerstva životního prostředí (MŽP), které chtělo, aby se ta problematika řešila.

Co vy považujete za nejpřesvědčivější argument, aby se světlo regulovalo?

Domnívám se, že je důležité to, aby si lidi začali rušivé účinky světla uvědomovat. A zejména projektanti. Pokud projektuji venkovní osvětlení, tak je třeba se snažit dosáhnout nejen předepsaných parametrů na osvětlované komunikaci nebo pracovišti, ale zároveň kontrolovat, jestli nočním osvětlení příliš neruším venkovní prostředí.

Problém je také v celkovém množství umělého osvětlení v nočním prostředí. To souvisí hlavně s rozrůstáním sídel, která jsou spojená s venkovním osvětlením.

Namístě je i otázka, jestli musíme všude svítit tolik, kolik svítíme, například při osvětlování pozemních komunikací. Jsou parametry, které jsou v současné době používané, nastavené správně, nejsou moc vysoké? O tom je namístě vést odbornou debatu.

Jedna věc je jak hodně na různých místech svítit a druhá věc je, jak omezit rušivý vliv světla na okolí.

Co nejzásadnějšího tedy podle vás norma přináší?

Největší přínos normy je v tom, že se o problematice rušivých účinků venkovního osvětlení bude více diskutovat v praxi. Díky normě by projektanti mohli postupně začít vnímat a zohledňovat požadavky na omezení rušivého světla.

Základem problému je to, že neumíme část světla, která dopadá mimo osvětlovanou oblast, eliminovat. Tak je třeba si určit, co nám vadí, resp. co nás ruší. Například, že světlo ze svítidel veřejného osvětlení proniká okny do obytných místností.

Pokud budeme chtít kontrolovat pronikající světlo z venkovního osvětlení do obytných místností, je logické pro kontrolu jako parametr použít osvětlenost. A měla by se ideálně blížit nule. Ale vzhledem k tomu, že světelná technika, resp. svítidla, není dokonalá, tak se snažíme v rámci řešení toho rušivého vlivu hledat ještě přijatelnou hladinu osvětlenosti v úrovni oken obytných místností.

Současně tuto hladinu musím být schopen dosáhnout prostředky, které jsou v současné době běžně dostupné. Někdy se diskutuje o úplné eliminaci rušivého světla, ale problém je, že to je technicky nerealizovatelné.

Norma zatím není právně závazná. Bude?

To se uvidí. Ale ambicí je, aby byla závazná v rámci nových stavebních předpisů, tedy stavebního zákona a navazujících prováděcích vyhlášek.

Proto i norma vznikla. Ministerstvo životního prostředí chtělo, aby se problematika světelného znečištění řešila v rámci nových stavebních předpisů. A ministerstvo pro místní rozvoj, pod které tyto stavební předpisy spadají, řeklo, že to do těchto předpisů zahrne, ale potřebují nějaký předpis, technickou normu, na který se bude možné v předpisech odkazovat.

Líbí se mi koncepční postup ministerstva životního prostředí v řešení problematiky světelného znečištění.

Vytvoří se technická norma, která se může postupně zdokonalovat, pak se problém dostane do zákona, a následně do prováděcí vyhlášky, která se bude na normu odkazovat. Ve vyhlášce nebudou požadavky stanoveny limitními hodnotami, ale odkazem na normu. Taková forma je z hlediska dalšího vývoje řešení problematiky optimální.

Části nového stavebního zákona už byly přijaty a měly by vstoupit v platnost příští rok. Je tam i odkaz na normu?

Odkaz na normu v zákoně nebude, to je moc velký detail. V zákoně je uvedeno, že stavba v průběhu, výstavby a užívání nemá mít negativní vliv na kvalitu životního prostředí a klima mimo jiné také následkem emisí nebezpečného záření a světla. V prováděcí vyhlášce je pak třeba specifikovat kde, jak a případně kdy tento problém řešit.

V zákoně je pojmenovaný problém. Je důležité, že se tam světlo vyskytlo jako možný rušivý element. Ve vyhláškách by mělo být uvedeno, kdy a jak to kontrolovat.

A víte, v jakém stupni připravenosti teď legislativa týkající se světelného znečištění je?

Prováděcí vyhláška ke stavebnímu zákonu, která obsahuje technické požadavky na stavby, je teď v meziresortním řízení. Takže je otázka, jaký bude jeho výsledek. V návrhu vyhlášky ta problematika, kterou chtělo ministerstvo životního prostředí řešit, obsažena je.

Problematika rušivého světla je z pohledu praxe poněkud složitější, než by se na první pohled zdálo. Tato problematika se intenzivně řeší už od osmdesátých let minulého století, ale díky své složitosti není stále uspokojivě vyřešena. Tato problematika souvisí s řadou veřejných zájmů.

Oslňování řidičů souvisí s bezpečností dopravy, což spadá pod ministerstvo vnitra. Rušivý vliv venkovního osvětlení na místní obyvatele je v kompetenci ministerstva pro místní rozvoj, případně zdravotnictví. Zde to asi není úplně jasné, protože když mě něco ruší, nemusí to nutně způsobovat zdravotní problémy. A pak je tam krajinný ráz, což je buď oblast v působnosti ministerstva pro místní rozvoj (MMR) nebo ministerstva životního prostředí (MŽP).

Pokud MŽP chce komplexně řešit celou problematiku rušivého světla (světelného znečištění), tak je problém, že do jeho kompetence nespadají všechny rušivé vlivy, například to, jestli venkovní osvětlení oslňuje řidiče motorových vozidel.

Je tedy otázka, jak se k tomu MMR postaví, zda v rámci prováděcí vyhlášky zezávazní celou normu, což byl primárně cíl MŽP, nebo pouze část normy.

A dokážete si představit, kdo by takovou závaznou normu mohl vymáhat?

Ne v celém rozsahu normy.

Ono je to složité ještě v tom, že právní předpisy, které se v současné době připravují a schvalují, souvisí s povolováním staveb. Ale například obnova veřejného osvětlení, kdy se mění svítidlo za svítidlo, nepodléhá žádnému schvalovacímu procesu. To je prostá údržba, kde není třeba povolení.

Jiný příklad. Osvětlení kanceláře určují hygienické předpisy, spadá to tedy pod kompetenci ministerstva zdravotnictví. Když se staví nová kancelářská budova, tak se zkolauduje a kontroluje to stavební úřad v koordinaci s příslušnými orgány ministerstva zdravotnictví.

Ale pokud je již budova v provozu, je to jenom v kompetenci ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví má svoji vyhlášku, a ta jim dává možnost kontroly v průběhu užívání stavby.

Jedna věc je navržení osvětlení podle normy a jeho následná kontrola při uvádění stavby do užívání, a druhá je zajištění požadovaných parametrů osvětlení v průběhu užívání stavby. To jsou dvě odlišné situace.

V současné době se v rámci právních předpisů řeší situace a závaznost normy pro omezování nežádoucích účinků venkovního osvětlení při povolování staveb, ale otázka je, kdo bude schopen kontrolovat požadavky normy v průběhu provozu.

Pokud bude MŽP upravovat právní předpisy z oblasti ochrany přírody a krajiny, mohlo by si v rámci prováděcí vyhlášky zavést pravomoc v oblasti kontroly rušivého světla v průběhu užívání staveb. To samozřejmě bude vyžadovat personální, finanční a metodické zajištění.

V chráněných krajinných oblastech a národních parcích?

Ve velkoplošných chráněných územích ano, v obcích to je otázka.

Limitní hodnoty jednotlivých kritérií určené tou normou jsou odstupňovány podle toho, jestli se jedná o zastavěné nebo nezastavěné území. Území je rozděleno do zón světelného prostředí Z0 – Z4. Zóny Z0 a Z1 přestavují nezastavěná území. Z0 jsou zvláště chráněná přírodní území, která mají vyšší prioritu. Zóny Z2, Z3 a Z4 představují sídla různého charakteru a velikosti. Ale i uvnitř sídel se v ojedinělých případech mohou nacházet zóny Z0 a Z1. V takových případech by kontrola rušivého světla v rámci právních předpisů MŽP byla logická.

Kde ve světelném znečištění vznikají největší problémy? Je to veřejné osvětlení ulic a památek nebo osvětlení soukromých billboardů, reklam, továren?

Na co si lidé často stěžují, je reklamní osvětlení. Tam by pomohla regulace právními předpisy.

Pro účely zpracovávání koncepce veřejného osvětlení Prahy byl pořízen noční snímek, na kterém jsou vidět největší zdroje světla. Kromě sítě pozemních komunikací jsou největšími zdroji světla dopravní stavby, na prvním místě letiště, dále nádraží železnic a parkoviště u obchodních center.

Parkoviště u obchodních center jsou rozsáhlé plochy s obrovským výkonem svítidel. Tam by pomohla regulace prostřednictvím právních předpisů, například vymezení provozní doby. Myslím si, že je zbytečné, aby osvětlení parkovišť u obchodních center bylo v provozu po celou noc.

Ve Francii takovou regulaci mají. Hodinu po zavírací době se musí osvětlení parkovišť u obchodních center vypnout, a zapnout se může až hodinu před otvírací dobou. Ve Francii se musí vypínat i osvětlení výloh.

V některých situacích by bylo možné určité typy venkovního osvětlení (např. reklamní osvětlení) v některých oblastech zakázat (například v národních parcích), jinde předepsat časový interval, a někde předepsat regulaci osvětlení v souladu s technickými normami.

Bylo by zezávaznění normy podle vás žádoucí?

Ano.

Koho by zezávaznění normy nejvíc ovlivnilo?

Projektanty, protože ti to budou muset řešit.

Ale kde já to uvidím?

Nejvíc na veřejném osvětlení, protože to je největší zdroj venkovního osvětlení, který vnímáme.

Takže ať norma bude závazná nebo nebude, projeví se to nejvíc na veřejném osvětlení?

Ano.

A když se budeme bavit o regulaci právními předpisy, tak ty by mohly mít vliv na co?

Regulace prostřednictvím legislativy by pomohla zejména u reklamního osvětlení a u osvětlení parkovišť u obchodních center.

U reklam by regulace mohla omezit, jak silně mohou svítit, i dobu provozu. Svítit po 22. hodině nebo po půlnoci moc nedává smysl.

A ví se, jakého množství světla by se to týkalo?

O rušivém světle, resp. světelném znečištění, se hodně mluví, ale bohužel neexistují žádné analýzy toho, jaké jsou jednotlivé zdroje rušivého světla, jakou měrou se podílejí na celkové problematice a jaký je jejich časový profil.

Takovou analýzu by bylo vhodné zpracovat pro celou republiku. Na základě analýzy by pak bylo zřejmé, jak se na celé problematice podílejí jednotlivé zdroje rušivého světla. Při řešení pak lze začít u největších zdrojů, aby se postupovalo efektivně. V současné době se často řeší detaily, které mají z pohledu celkové problematiky zanedbatelný vliv. Zbytečně se tak plýtvá časem i finančními prostředky. Ale my žádnou takovou analýzu bohužel nemáme.

Máte nějaký příklad špatného reklamního osvětlení?

Když se otvíralo obchodní centrum Krakov v Bohnicích, na jeho fasádě byly instalovány obrovské svítící reklamní nápisy. Paralelně s obchodním centrem stojí vysoký panelový dům, na který z reklamních nápisů dopadalo množství světla, jehož úroveň odpovídala dvou výbojkovým světlometům o příkonu 400 W přímo namířeným na panelový dům.

Jak byste se vypořádal s názorem, že ta norma je vlastně bezzubá? Zatím je nezávazná a zřejmě bude obtížné najít, kdo by ji vymáhal. Není to tedy zbytečná regulace?

Norma není regulace. Regulace to bude v situaci, kdy bude přijat právní předpis, prostřednictvím kterého budou požadavky normy závazné.

Technická norma mně říká, jak v dané oblasti postupovat. Je to vlastně dohoda mezi odborníky a všemi subjekty, kterých se určitá problematika dotýká, jak konkrétní problém řešit.

A ten postup by měl být jen jeden. Proto když se přijímají evropské normy, musí se zrušit všechny národní normy, které jsou v konfliktu, aby na řešení jednoho problému nebyly dva postupy, které by se lišily nebo byly dokonce v rozporu.

Norma na rušivé světlo je živá věc, dá se s ní dále pracovat. Při přípravě jsme se domluvili, že ji po dvou letech zrevidujeme a zaktualizujeme podle zkušeností z praxe.

A co se týká její bezzubosti... Podle mě norma dává jasný signál, že je zde určitý problém, který se má řešit, což považuji za důležité a přínosné.

Moje zkušenost je, že projektanti, kteří osvětlení řeší, normy zohledňují. Protože pokud se vyskytne nějaká stížnost na jejich práci, tak jsou tázáni, zda dodrželi nebo nedodrželi normu a proč, a to i v situaci, kdy není závazná.

Společnost Technologie hlavní města Prahy a.s., která má na starosti údržbu a provoz veřejného osvětlení, má ve smlouvě s Prahou jako se svým zřizovatelem, že musí dodržovat všechny technické normy. Pro ni tudíž tato norma závazná je.

Jaké hlavní názorové střety jste při přípravě normy řešil? Je to bezpečnost versus ohled na životní prostředí nebo něco jiného?

Řada střetů vyplývá z nepochopení toho, co to jsou technické normy a co to jsou právní předpisy. Technická norma je dokument přijímaný konsenzem subjektů, kterých se daná problematika dotýká a tento dokument by neměl nic zakazovat ani přikazovat. Měl by k řešené problematice přiřadit konkrétní parametry a jejich limitní hodnoty.

To, jestli se musí svítit nebo nesmí svítit, jestli v parcích nemá být žádné osvětlení, to je otázka právního předpisu, ne technické normy. Technici, kteří vytvářejí technické normy, nejsou volenými zástupci, aby hájili určité veřejné zájmy a určovali, zda se musí nebo nesmí svítit. Technické normy popisují, jak se má svítit, aby osvětlení plnilo požadovaný účel v případě, že se musí nebo může svítit.

Politici prostřednictvím právních předpisů mají stanovit, zda se bude svítit, protože je to veřejný zájem z hlediska bezpečnosti. Nebo že se nesmí svítit, protože na tom je veřejný zájem z pohledu ochrany životního prostředí.

Takže rozdíl normou a právním předpisem by se dal vyjádřit tak, že norma říká, jak má osvětlení vypadat, zatímco právní předpis říká zda, případně kdy svítit.

Někteří přírodovědci se snažili dostat tyto závazky do normy a tomu jsem se při přípravě normy bránil.

Takže jednou ze zájmových stran jsou přírodovědci...

Ano. Druhou jsou technici. Ti se obávali, že tím, že se taková norma zavede, ohrozí se bezpečnost nebo se ovlivní parametry osvětlení v jednotlivých aplikačních oblastech. A to jim můžete říkat třicetkrát, že to nejde, že norma řeší rušivé světlo, které jde mimo osvětlovanou oblast. A že tato normou nesmí být v rozporu a zasahovat do evropských norem, které mi předepisují, jak má být osvětlena silnice a další oblasti. Ale oni mají dojem, že když se norma přijme, zhorší se bezpečnost.

To je nesmysl.

Biologové by byli nejradši, aby se nesvítilo vůbec. A tlačí na to, aby limitní hodnoty kontrolovaných parametrů byly úplně na hraně, v podstatě nulové.

Jenže řešení v každé normě musí odpovídat současnému stavu techniky, abyste byli schopni předepsané požadavky zrealizovat. Nelze něco předepsat a pak řešit, že neexistují technické prostředky (tj. svítidla, světelné zdroje), kterými by se předepsané parametry splnily.

Velký spor je o spektrální vlastnosti, resp. barvený tón světla, které jsou v normě reprezentovány teplotou chromatičnosti. Ta vyjadřuje, jestli je světlo teple bílé, neutrálně bílé nebo chladně bílé. A tam byl velký tlak na to, aby teplota chromatičnosti bylo co nejnižší.

To znamená, aby světlo bylo co nejteplejší…

Ano.

Připravovanou normu komentovali také odborníci z vědeckých projektů a akademické sféry, kteří nemají mnoho zkušeností z praxe a přehled o aktuálním trhu se světelnou technikou. Tento segment trhu je charakteristický svým velkým rozsahem a rychlými změnami. Proto zorientovat se v nabídce svítidel v jednotlivých aplikačních oblastech z pohledu spektrálních vlastností, výkonu a vyzařovacích charakteristik není úplně snadné.

Dokážu si představit, že v menší obci s 5 000 obyvateli, která nemá tak rozsáhlou a typově různorodou síť pozemních komunikací a má poměrně omezený rozsah dalšího venkovního osvětlení, je možné použít svítidla osazená světelnými zdroji s náhradní teplotou chromatičnosti 2 200 K.

Pokud se ale podívám například na Prahu, kde jsou třeba k zajištění venkovního osvětlení nejen běžná silniční svítidla, ale také parková a dekorační, zjistím, že svítidla v požadovaných typech, spektrálních vlastnostech, výkonech a vyzařovacích charakteristikách se nevyrábějí. Pak by to znamenalo velmi výrazné omezení typů svítidel a v řadě situací by mohlo dojít k tomu, že neexistuje technické řešení.

Pokud se bavíme o požadavcích na teplotu chromatičnosti, ale i na další parametry, není normou stanovena jen pro veřejné osvětlení, ale pro všechny aplikační oblasti osvětlení uvedené v normě.

A ty jsou?

Patří sem silniční komunikace, parkové komunikace, venkovní parkoviště, venkovní sportoviště, slavnostní osvětlení, reklamní osvětlení, osvětlení exteriérů obytných budov. A já se musím ptát, jestli jsem schopen svítidly s předepsanou náhradní teplotou chromatičnosti zajistit požadované parametry osvětlení ve všech aplikačních oblastech.

A to tedy nejde…

V případě náhradní teploty chromatičnosti 2 200 K ne.

Když bych to shrnul, tak technici se bojí, že se aplikací požadavků normy zhorší osvětlení v uvedených aplikačních oblastech, což je nesmysl. A biologové zase chtějí, aby všechny limitní hodnoty parametrů, kterými se rušivé světlo kontroluje, byly co nejnižší nebo nulové, což je nerealizovatelné.

Limitní hodnoty se dají postupně upravovat, pokud k tomu budou technické prostředky a důvod. Já si u řady věcí nejsem jistý, že je k nim důvod. Bylo by dobré nedělat zkratky mezi výsledky výzkumů v laboratořích a mezi reálnými situacemi.

Myslíte, že k nějaké takové zkratce dnes dochází?

U spektrálních vlastností světla asi ano.

Chápu argument předběžné opatrnosti. Tedy pokud se zjistí, že jsou zvířata citlivá na určité spektrum, je nejlepší, abychom takové světlo nepoužívali. Ale účinek světla na danou rostlinu nebo zvíře se vždycky odvíjí od celkové dávky. To znamená od množství optického záření (resp. světla), jeho spektrálního složení a spektrální citlivosti daného zvířete nebo rostliny. A je otázkou, jaká ta dávka je, tedy jak se stanoví a jaká je její přípustná hodnota.

Co když strom nebo ježek budou 10 km za obcí, kam už moc umělého světla v noci nedopadne? Jak se budu rozhodovat tam? Tento vliv na přírodu není v parametrech řešících rušivé světlo nikde exaktně vyjádřený. A přesto se argumentuje, že je potřeba vliv na přírodu omezovat.

Jedna z kritických reakcí na normu říká, že by se měla brát v úvahu spektrální citlivost celého ekosystému a neomezovat se pouze na fotometrické údaje. Co si myslíte o tom?

Je pravda, že každý živý tvor má jinou spektrální citlivost vůči optickému záření. Ale s tou se velmi špatně pracuje.

Když vedle sebe dám rostlinu, člověka a ježka, každý bude mít jinou spektrální citlivost. Každý živočich a každá rostlina má svoji spektrální citlivost. Není reálné vyjádřit všechny spektrální citlivosti a kontrolovat u nich účinky světla.

Ale hlavně je tam otázka, kde to hodnotit. Budu mít ježka a zjistím, že je citlivý na určité spektrum, „barvu světla”. Budu znát jeho spektrální citlivost. Budu vědět, že určitá dávka světla je pro něj maximální. Ale co s tím? Kde se má měřit úroveň toho záření? Do 10, 30, 100 metrů od svítidla? Má se to měřit na svislé nebo vodorovné rovině?

Je tu ještě jeden problém. Je jen velmi málo lidí, kteří světelné technice opravdu rozumí. A v praxi je jich ještě míň, a to jsou lidé, kteří mají tu normu a předpisy používat.

A jací lidé konkrétně chybí?

Chybí projektanti osvětlení a osvětlovacích soustav. V praxi většinou neexistuje projektová dokumentace osvětlení. Osvětlení většinou řeší projektanti silnoproudých rozvodů, kteří požádají o návrh osvětlení firmu, která prodává svítidla. Ta jim udělá základní výpočet a nikdo se tím víc nezabývá.

Projektant osvětlení není v praxi etablován. Světelná technika se učí na vysokých školách, u nás nejčastěji na katedrách elektroenergetiky, ale to je semestr nebo semestr a půl. Tam se lze naučit základy o tom, co to je světlo, světelné zdroje, svítidla, jak používat programy pro výpočet osvětlení, ale ne jak projektovat osvětlovací soustavy.

Co podle vás norma na rušivé světlo v praxi promění nejdřív? Čeho si budu moct všimnout za rok nebo za 2 roky, že je jinak?

Řada věcí, které jsou v normě uvedené, profesionálové aplikují již dnes.

Lze to ukázat na diskutované náhradní teplotě chromatičnosti. V současné době je v normě uvedeno, že maximální teplota chromatičnosti je 3 000 K v zastavěném území a 2 200 K v nezastavěném území. Je tam výjimka pro architektonické osvětlení staveb a pro konfliktní oblasti pozemních komunikací (např. přechody pro chodce), kde je povoleno 4 000 K.

V době, kdy se řešilo, jaké zvolit limitní hodnoty pro teplotu chromatičnosti, jsem oslovil projektanty a světelné techniky, kteří se dlouhodobě věnují návrhům veřejného osvětlení. Na dotaz, jaká svítila z hlediska teploty chromatičnosti používali v posledních 3 letech, odpovídali, že buď 3 000 K nebo 2 700 K, přibližně půl na půl. Svítidla se světelnými zdroji s teplotou chromatičnosti 2 700 K proto, že je to požadavek dotačních titulů, které jsou vypisovány ministerstvem průmyslu a obchodu.

A nikdo s oslovených projektantů nenavrhoval světelné zdroje s teplotou chromatičnosti větší než 3 000 K. Shodovali se, že svítidla se světelnými zdroji 4 000 K už nepoužili tři roky, protože už je nikdo nechce. Zároveň světelné zdroje s teplotou chromatičnosti 2 200 K navrhovali jen výjimečně, protože jsou v porovnání s vyššími teplotami chromatičnosti energeticky náročnější, přibližně o 15 % oproti 3 000 K.

Tedy požadavky v normě v podstatě kopírují trend, který již existuje.

A ten je?

Abychom nepoužívali studenější barevné tóny světla.

Kontrola úrovně osvětlení na oknech se také používá, jen se to rozšířilo na další typy osvětlení.

V normě je jedna věc navíc oproti mezinárodním doporučením, požadavek na maximální předimenzování osvětlovací soustavy.

Co znamená předimenzování osvětlovací soustavy?

Pokud navrhujete osvětlení pozemní komunikaci nebo venkovního pracoviště, je stanoveno, jaká je minimální hodnota osvětlenosti. Ale nemáte stanoveno, jaká je maximální.

Tedy pokud osvětluji pozemní komunikaci, kde je předepsáno 5 luxů, tak bylo v minulosti v pořádku, když tam bylo 15 luxů. Nová norma říká, že se osvětlení nesmí předimenzovat o více než 30 %. To znamená, že když je požadavek na osvětlenost 5 luxů, nesmí tam být víc než 6,5 luxů.

V praxi jsme v několika městech (Sušice, Kyjov a Žamberk) ověřovali, jak jsou osvětlené pozemní komunikace. A narazili jsme právě na komunikace, které měly být osvětleny na 5 luxů, a přitom tam bylo 15 luxů. Nicméně u těchto komunikací došlo pouze k prosté výměně svítidla za svítidlo, což spadá do údržby, která kontrole z pohledu právních předpisů nepodléhá.

V případě zkušených projektantů, kteří navrhují nové osvětlovací soustavy, jsou návrhy osvětlení takové, aby osvětlovací soustavy nebyly zbytečně nepředimenzované.

Takže se prakticky nic nezmění?

Myslím, že se postupně bude snižovat přesvětlení a měnit teplota chromatičnosti. A svícení do oken se bude také postupně více řešit.

Vymezuje norma použití světel v chodníku, která svítí nahoru a nejčastěji se používají k osvětlení památek?

Parametr, kterým se tento jev hodnotí, se nazývá podíl horního toku, který by v nezastavěném území měl být nulový. Ale jsou určité výjimky. A mezi ně patří architektonické osvětlení významných staveb.

Kostel v obci je zřejmě významná stavba, takže tam se nic měnit nemusí, je to tak?

Ano.

V řadě případů si architektonické osvětlení kostela zajišťují obce samy. Pokud chtějí osvětlit kostel, koupí širokoúhlý světlomet v prodejně elektro, ten osadí na stožár veřejného osvětlení a osvětlovací soustava je hotová. I když 70 % světla jde mimo kostel a stěží 30 % dopadne na něj.

A to není rušivé světlo?

V normě je určité omezení pro architektonické osvětlení, související s povolenými typy svítidel. Nicméně v těchto situacích tomu nezabráníte, protože to nejde přes povolovací proces.

Jak to?

Na doplnění světlometu na stožár veřejného osvětlení stavební povolení nepotřebujete. Pokud se rozhodnu, že chci osvětlit kostel, tak si na stožár veřejného osvětlení upevním jeden světlomet, ten zapnu a „svítím” na kostel, ale spíš mimo.

Navíc to nikdo nechce řešit přes projektanta, protože by to bylo dražší. Někdo by musel vypočítat, aby použitá svítidla dobře fungovala, i z hlediska rušivého světla a kvalitnější světlomety s vhodnými optickými systémy jsou výrazně dražší než širokoúhlý světlomet z velkoobchodu.

Jsou nějaké oblasti, kde norma bude mít největší efekt? Vy jste zmínil, že hlavní město všechny vydané normy přebírá. Bude tedy dopad normy vidět nejdříve v Praze? Nebo v chráněných krajinných oblastech a národních parcích, které mohou mít větší zájem na regulaci světelného znečištění?

Já myslím, že norma se nejvíc propíše do veřejného osvětlení.

Obce, které jsou v národních parcích, mají od MŽP zvláštní dotační titul na obnovu veřejného osvětlení. A tam se požadavky normy už promítají, předepisuje se požadavek na teplotu chromatičnosti 2 200 K nebo nižší.

Je pravda, že veřejné osvětlení představuje ve velkých městech jenom okolo 50 % z celkového instalovaného světelného toku ve venkovním osvětlení. Zjišťovalo se to v Liberci a v Brně, kde se vypínalo veřejné osvětlení. Zjistilo se, že světelný tok se snížil přibližně o 50 %.

Ale u malých měst může veřejné osvětlení představovat až 90 % instalovaného světelného toku, a na vesnicích asi ještě více.

Jsou samozřejmě oblasti, na které se norma nevztahuje: dočasné osvětlení na vánoce nebo příležitostné akce. Pak jsou z požadavků norem vyňaté světlomety dopravních prostředků a návěstidel, které slouží k signalizaci. Je zde také výjimka pro venkovní osvětlení věznic, které nemají jasné předpisy týkající se osvětlení. Potom to ani nejde upravit. A pracoviště integrovaného záchranného systému si také vymínily výjimku, přestože jsme vysvětlovali, že se jich to z hlediska úrovně osvětlení nedotkne.

Proč se norma nevztahuje na světlo, které proniká zevnitř budov ven?

Přírodovědci původně chtěli, aby to bylo do normy zahrnuto. Upozorňoval jsem, že to není tak jednoduché, říkal jsem, že to nejde.

Proč to nejde?

Protože pro řešení tohoto problému se používají jiná kritéria a prostředky a řešení by navrhovali projektanti jiných profesí. Základním technickým prostředkem pro řešení této problematiky jsou clonící prvky a stínicí technika, což je spíš záležitost stavební než světelně technická.

Vnitřní osvětlení může opravdu hrát poměrně významnou roli při světelném znečištění. Zemědělské skleníky nebo průmyslové stavby, které velmi významně v průběhu dne využívají denní světlo, nejsou vybaveny clonícími prvky na osvětlovacích otvorech (světlíky, okna) a jsou v provozu 24 hodin, mohou být velmi výrazným zdrojem umělého světla ve venkovním prostředí v noci.

Samozřejmě i z obytných a kancelářských budov, které mají množství oken, vyzařuje světlo ven, ale tam to bývá časově omezeno.

Samozřejmě vnímáme, že tento problém existuje a je třeba jej řešit. Je možné, že pro tyto případy vznikne další technická norma.

Regulují ještě jinde v Evropě světelné znečištění?

Ano, ale zatím ojediněle.

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) loni v rámci evropského předsednictví požádalo jednotlivé členské země o poskytnutí informací, jaké mají zákony, vyhlášky, technické normy a doporučení týkající se světelného znečištění. Pokusil jsem se je v rámci možností všechny projít a jen v malé části z nich se skutečně něco řešilo.

Vyhlášku nebo zákon mají Francouzi. Ve vyhlášce například mají časové omezení svícení reklam, parkovišť, památek, ta regulace je docela přísná. Ale přiznali, že si nejsou jistí, kdo by měl požadavky vyhlášky kontrolovat a vymáhat.

V Chorvatsku mají zákon a nově vyhlášku, pak mají něco také ve Švýcarsku. To jsou právní předpisy.

Technické normy mají z evropských států asi čtyři. Rakousko má podobnou normu jako my, ale v naší normě jsou přísnější limitní hodnoty.

Pak mají normu také Italové, ale jejich norma neobsahuje požadavky, ale postupy, jak světelné znečištění kontrolovat.

Zajímavé je, že mnoho států EU deklaruje, že nějakou regulaci světelného znečištění má. Například asi 15 států uvádí, že má normu na světelné znečištění, a ve skutečnosti vlastní normu mají jen čtyři státy. A se zákony a vyhláškami je to podobné.

Očekáváte, že se rušivého noční osvětlení bude řešit i na úrovni EU?

České ministerstvo životního prostředí se o to snaží.

Italové iniciovali loni na podzim na setkání Evropského výboru pro normalizaci (CEN) v Praze založení pracovní skupiny pro řešení rušivého světla. Ale podle toho, co jsem slyšel, tak předmětem má být měření rušivého světla, nikoli stanovení požadavků a limitních hodnot.

Byla by evropská norma podle vás žádoucí?

Ano. Bylo by žádoucí, aby se použily parametry z jednotlivých norem a udělala se jedna, která by ten problém řešila samostatně a komplexně.

Jakou barvu světla bude podle vás mít veřejné osvětlení třeba za 5 nebo 10 let? Bílou, oranžovou, nebo jinou?

Těžko říct. Podle stávajícího trendu to půjde asi do teplejších barevných tónů.

Do nástupu světelných diod bylo veřejné osvětlení v České republice tvořeno z 95 % svítidly pro vysokotlaké sodíkové výbojky, které jsou teple bílé, s náhradní teplotou chromatičnosti 2 200 K. Zbytek tvořily kompaktní zářivky, halogenidové a rtuťové výbojky s náhradními teplotami chromatičnosti 3 000 K nebo 4000 K.

Po velmi dlouhou dobu jsme používali a stále používáme ve veřejném osvětlení svítidla se světelnými zdroji s náhradní teplotu chromatičnosti 2 200 K. Tento barevný tón se mně osobně líbí, zejména v historických částech měst.

Domnívám se, že teple bílý barevný tón světla u veřejného osvětlení v obytné zástavbě bude převažovat. Vychází to i z logiky toho, že člověk pro osvětlení domácností používal a používá světelné zdroje s teple bílým barevným tónem světla, jako jsou žárovky. Přechod mezi vnitřním a venkovním prostředím je pak plynulejší.

Navíc, pro člověka je při nižších hladinách osvětlení nepřirozené používat chladně bílý barevný tón světla. Takové světlo je ostré až jedovaté. Jeho použití může mít význam v tom, že člověka subjektivně „probudí”, a to může mít své opodstatnění na důležitých pozemních komunikacích, takže na dopravních tazích by mohlo mít použití chladnější barvy světla o 4 000 K své opodstatnění.

V jednom návrhu normy, která se kdysi připravovala, bylo navrženo používat barevný tón světla podle typu pozemní komunikace. Pro hlavní dopravní tahy byl navržen neutrálně bílý barevný tón světla kolem 4 000 K, pro důležité komunikace uvnitř měst (tzv. sběrné komunikace) byl navržen teple bílý barevný tón světla kolem 3 000 K a pro místní komunikace v obytné zástavbě by navržen velmi teplý barevný tón světla. Nebyly tam myslím přímo hodnoty, ale bylo to popsané barevným tónem světla.

Takové barevné schéma připadalo logické i architektům, když jsme řešili koncepci veřejného osvětlení v Praze.

A využívá se to?

V koncepcích veřejného osvětlení měst a obcí se komunikační síť dělí podle funkčního využití, a přiřazují se jí parametry osvětlení z hlediska výkonu, to znamená úrovně osvětlenosti nebo jasu. Přiřazovaly se jí i teploty chromatičnosti, ale bylo to děláno spíš pocitově.

Teplota chromatičnosti je vlastně parametr, který je těžko uchopitelný z pohledu stanovení jejich limitních hodnot.

Jak to?

Pokud se budeme bavit o osvětlenosti na oknech, tak tam není spor o to, jestli má být vyšší nebo nižší, ideálně má být nulová. Ani světelní technici nemají problém tuto hodnotu snižovat, jen řeší, jestli jsou schopni předepsaných hodnot dosáhnout stávajícími technickými prostředky.

Ale u teploty chromatičnosti se potkávají různé veřejné zájmy a pohledy. Prvním je otázka bezpečnosti, jelikož se uvádí, že při chladnějším barevném tónu světla člověk lépe vnímá v periferní oblasti. U pozemních komunikací to znamená, že řidič dobře vidí vedle povrchu pozemní komunikace i její okolí.

Přírodovědci chtějí mít hodnotu co nejnižší z pohledu ochrany přírodního prostředí.

Architekti sledují to, jak vypadá noční město v určitých barevných tónech světla. Každý se na barevný tón světla dívá trochu jinak.

Takže najednou máte k jednomu parametru tři různé názory na jeho limitní hodnoty, které jsou často protichůdné.

V Praze jsme v rámci koncepce veřejného osvětlení diskutovali o tom, že hlavní komunikační trasy, tedy vnitřní a vnější okruh a radiály by mohly být osvětleny 4 000 K, a vizuálně by mohly vést řidiče napříč městem, aby se nedostal jinam. Ale vnější okruh prochází nezastavěným územím, a tím dochází ke konfliktu z pohledu přírodního prostředí.

Víte o něčem, co se v oblasti světelného znečištění povedlo?

Například většina nových svítidel pro veřejné osvětlení, pokud jsou kvalitní, daleko lépe osvětluje pozemní komunikace a bezprostředního okolí, než osvětlovala svítidla pro vysokotlaké výbojky. Nesvítí tolik mimo osvětlovanou oblast, protože jejich optické systémy jsou přesnější.

Možná zajímavým příkladem je osvětlení Trojské lávky, na jejímž návrhu se podílel náš ateliér. Přírodovědci a astronomové návrh osvětlení ale poměrně ostře kritizovali.

Lávka je osvětlená tak, že v konstrukci zábradlí jsou svisle umístěné LED moduly, které svítí na mostovku. Vzhledem k tomu, že použitá světla mají difúzní charakter vyzařování, jde 50 % světelného toku vyzařování směrem dolů a 50 % směrem nahoru.

Lineární LED moduly se neumístily do madla zábradlí, ale do svislých prvků zábradlí mimo jiné proto, že jsme spolu s architekty chtěli, aby byl celý prostor lávky prosvětlený, aby si lidi viděli do tváře. Tedy aby nebyl osvětlen jen povrch mostovky, ale i postavy lidí procházející po lávce.

Kritika se primárně týkala světla vyzařovaného nahoru. My jsme při diskuzích na toto téma ale poukazovali na to, jak byla osvětlena původní lávka, a to nikomu nevadilo. Předtím byly na obou březích umístěny vysoké stožáry, na kterých byly instalovány čtyři širokoúhlé světlomety pro osvětlení úzké lávky. To v reálné situaci znamenalo, že 90 % – 95 % světla dopadalo mimo lávku do vody, do okolí i do horního poloprostoru a možná 5 – 10 % na lávku. Celkově světlomety vyzařovaly světelný tok okolo 200 000 lumen.

V nově navržené osvětlovací soustavě byl instalovaný světelný tok 15 000 lumen. Je sice pravda, že část světla uniká do horního poloprostoru, ale celkové snížení rušivého světla oproti původnímu stavu je velmi výrazné.

Dalším příkladem je nová lávka mezi Holešovicemi a Karlínem. Osvětlení je zde integrováno do madla zábradlí po obou stranách lávky a světlo je vyzařováno pouze dolů. Lávka má v řezu tvar písmene U a má plné boky. Z lávky tedy není vyzařováno žádné přímé světlo, pouze světlo odražené od povrchů lávky, které jsou bílé. Pokud se díváte na lávku z boku, tak ji vnímáte jako tmavý objekt, po kterém procházejí osvětlení lidé.

Dalo by se tedy rušivé světlo řešit i tím, že by byly všechny plochy ve městě tmavé a méně světla by se odráželo?

To by úplně nešlo. Pokud se osvětluje pozemní komunikace, nehodnotí se, jaké množství světla na pozemní komunikaci dopadne, ale jaké množství světla se odrazí k řidiči. Tedy čím tmavší komunikace je, tím potřebuji její větší osvětlenost tedy větší světelný tok.

---

reklama

---