Namibie se lovem lachtanů nechlubí. Nemá čím
Těch 80 000 ubitých exemplářů, mláďat odehnaných od matek, je jen takový hrubý odhad, který vychází ze státem povolené kvóty. Když se chlapi s holemi a palicemi, kteří mladé lachtany odeženou od matek a pobřeží, dají do práce, na nějaký ten kousek navíc se nekouká. Je to totiž pořádná dřina, protože jednou ranou lachtana jen omráčíte. Teprve když v návalu šoku vypudí ze svého zažívacího traktu natrávené mateřské mléko, víte, že už jej můžete v klidu podříznout. Že to zní příšerně?
Taková je ale realita „regulace“ přemnožených lachtanů v Namibii. I když existuje jakási úmluva o ochraně zvířat, kterou v roce 1962 podepsala Namibie, týká se jen podmínek humánního zabíjení zvířat, která mají lidé (hospodáři, lovci) „pod kontrolou“.
Ale protože jsou prchající lachtani neustále v pohybu, lovci je tedy čistě technicky pod kontrolou nemají, a tak je mohou dobíjet, jak je jim libo. Kromě mláďat je pak každý rok zastřeleno přibližně 6000 dospělých samců, protože i jejich početnost je třeba snižovat.
Za posledních deset let tu stejným způsobem „zredukovali“ 850 000 lachtanů. Což se může zdát podivné už proto, že i sousední státy (Jihoafrická republika už v roce 1973, Angola o sedmnáct let později) přistoupily k jejich ochraně a od roku 1990 k zákazu komerčního prodeje výrobků z ulovených kusů. Namibie však nikoliv. Protože po produktech z lachtanů je ve světě pořád poptávka.
Velmi žádané jsou například jejich kůže. Za opravdu kvalitní lachtaní kožich prý zaplatíte cokoliv od tří do třiceti tisíc dolarů. Dováží se do devíti zemí, ale jedničkou v poptávce je Rusko. Tady od roku 2005 skončilo 399 534 kůží.
Pak je tu samozřejmě tuk. O ten mají eminentní zájem v Turecku. Ostatně, turecká společnost Hatem Yavuz kontroluje 60 % světového „lachtaního“ trhu. Už to ale není taková sláva jako dřív: místo 1,5 milionu litrů lachtaního tuku ročně se dnes zpracovává jen kolem 100 tisíc litrů. Vesměs pro orientální lázeňskou kosmetiku a zdravou výživu. Nemáte doma nějakou?
A pak jsou tu samozřejmě „penisové kosti“ a sušené genitálie dospělých samců. Na ty zase nedají dopustit v Číně. Ročně jich přes Hongkong odeberou 2,5 tuny. Obyvatelé pobřeží Namibie se proti lovu nestaví. Jsou to pro ně jisté peníze a věří, že regulace lachtanů je nezbytná. Přemnožení lachtani prý připravují o obživu jejich rybáře. A protože se zatím namibijským rybářům lépe nevede, jsou tu k zaslechnutí i názory, že by bylo lachtany zapotřebí regulovat výrazněji.
reklama