Radomír Dohnal: Nechte tu velrybu konečně umřít

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Keporkak, který napoprvé uvízl 23. března pláži u Timmendorfer Strand u Lübecku, odkud byl opakovaně zachraňován, osvobodil se, pak bojoval dvacet dní o život, aby znovu ztroskotal na písčině o nějakých čtyřicet kilometrů dál, totiž ještě pár dní mediální prostor vyplňovat bude.

Ať už to s ním dopadne jakkoliv.

Tedy ať už se jeho záchrana zdárně povede či zdárně nepovede.

Tklivý příběh velryby je totiž už ze své podstaty předurčen k tomu, aby čtenáře a diváky fascinoval, což z Timmyho činí nesmírně cennou akvizici zpravodajství. Zvyšuje to totiž čtenost žádoucím způsobem, dává to prostor pozvat si do studia odborníky, kteří divákům vysvětlí rozdíl mezi velrybou a keporkakem, například.

Obyčejní lidé Timmyho milují též. Z těch nejnemožnějších pohnutek, samozřejmě. Třeba proto, že jim pomáhá přiblížit se neradostnému osudu nádherných mořských obrů, moudrých tvorů z hlubin oceánů. Na které si v posledních deseti letech teď vzpomněli nejspíš poprvé.

I když to tak vypadat nemusí, nesmírně hodnotný je Timmy i pro ty, kteří se ho více či méně aktivně pokouší zachraňovat. Zviditelnili se na něm už dva multi-milionáři, kteří dosavadní proces jeho vyzvednutí financují. Walter Gunz a podnikatelka Karin Walter-Mommertová. Přestože už stačili naštvat většinu jiných zachránců, pomocníků a dobrovolníků. Kteří s nimi soutěží o to, kdo více a lépe teď zachraňuje.

Timmy je svým způsobem prospěšný nadnárodním organizacím. Například Světový fond pro ochranu přírody, WWF, v posledních čtyřech týdnech uzavřel 113 smluv o symbolické adopci velryb. Přitom ve čtyřech týdnech před-Timmym těch adopčních smluv uzavřel jen patnáct.

Cynicky řečeno, není lepší reklamy na ochranu velryb, než velryba v nouzi.

Timmy je dárek evropským i světovým politikům. Kdo by pomýšlel na krize v Hormuzském průlivu a hrozící výpadky dodávek pohonných hmot v Evropě; výstřelky amerického prezidenta Trumpa; v základech se otřásající pilíře NATO; pád orbánovského režimu v Maďarsku anebo devastující válku na Ukrajině, když je tu velryba, která už déle než měsíc potřebuje pomoci.

Timmy je nám zkrátka zapotřebí, živý nebo mrtvý.

A zdá se, že jako takový musí být „zachraňován“ za každou cenu. Ne nutně zachráněn, ale skutečně jen zachraňován. Protože Timmy na mělčině v Baltu skončil nejspíš kvůli lidem, a musí to tedy nutně být lidé, kteří ho spasí.

Postoj odborníků - ať už biologů, oceánografů nebo veterinářů – k celému případu je přitom až vzácně blízký shodě.

V krátkosti řečeno tvrdí: „Nechejte toho keporkaka už konečně umřít.“

Vyčerpaný, vysílený, raněný a nemocný Timmy je zkrátka dávno za zenitem svých možností a nemá valné šanci na přežití, i kdyby jej teď odneslo do moře zpět tsunami.

Všechny ty pokusy o záchranu, které navazují na předchozí „už určitě ty poslední pokusy o záchranu“ jen prodlužují utrpení zvířete. Pokusy o transport či manipulaci jsou pro zvíře extrémně stresující, mohou způsobit další zranění. Proces záchrany se tak sám o sobě stal formou krutosti páchané na zvířeti.

Z čistě etického hlediska by zkrátka bylo snesitelnější, kdyby velryba po všech těch strastech konečně dodýchala.

Timmymu se totiž už dávno nenabízí reálná pomoc, ale jen jakási iluze ušlechtilé záchrany.

Na webu The Conversation k tomu ostře zaznívá přirovnání: „Je to jako hodit ptáka, který právě narazil do skla, zpět do vzduchu.“ Velryba je mimo své přirozené prostředí, nemocná, dezorientovaná. I kdyby byla zachráněna, respektive odtažena do Severního moře, pravděpodobně nepřežije.

Přičemž zdroje promarněné na Timmyho záchranu – už teď jsou to hezké desítky milionů korun – by mohly posloužit k tomu, aby jiné velryby na mělčině neuvízly.

Biologové, citovaní v žurnálu agentury AP, jdou s kritikou ještě dál. Otevřeně kladou si otázku: „Co je vlastně tak špatného na tom, že zemře?“.

Zvířata žijí a pak taky umírají.

A není povinností člověka zasahovat a bránit smrti zvířete za každou cenu. Ano, Timmy nejspíš neskončil na pláži Wismarského moře vlastním přičiněním. Ale ne každé utrpení v přírodě má být nutně „opraveno“ člověkem. Záchrana velryby už dávno není racionálním počinem, ale ukázkou „emocionálního aktivismu“. Kdy se zachraňuje pro samotné zachraňování, bez ohledu na stav a další osud zachraňovaného. Není to ukázka lidskosti.

Lidské a rozumné by bylo nechat tu velrybu prostě v pokoji umřít.