Zelení úředníci se zbytkem vzpurné duše aneb Osud environmentálních hnutí v České republice
 |
|
|
Na počátku devadesátých let „nová“ zelená hnutí velmi často využívala metody přímých akcí včetně blokád či happeningů, nebála se střetu s novou politickou elitou a snažila se upoutat zájem médií. Blokáda stavby Jaderné elektrárny Temelín v říjnu 1995
|
|
| Foto: Jiří Neustupa/Ekolist.cz |
Začít však musíme poněkud smutným konstatováním: chceme-li se o českém environmentalismu něco dozvědět, nemá smysl číst ani bilanční texty environmentalistů, ani kritické texty jejich anti-environmentálních odpůrců. Oběma skupinám totiž, ačkoliv jsou slyšet velmi hlasitě, o popis skutečného stavu environmentálního hnutí příliš nejde. Příslušníkům zeleného hnutí brání v realistickém pohledu jazyk grantových formulářů a PR agentur, který někdy mezi lety 2000–2005 přijali a v kterém se chyby, omyly či neúspěchy raději nepřiznávají, zatímco čeští anti-environmentalisté jsou svým bojem proti zeleným idejím zahlceni natolik, že ztratili schopnost rozlišovat mezi vlastní představou „zlého“ environmentálního hnutí a reálně existujícími zelenými. Nahlédněme tedy místo do článků zaujatých pro či proti přímo do světa zelených myšlenek, ideálů a akcí. Nejprve však musíme udělat důležitou odbočku a zastavit se u důležitých pojmů spojovaných s českým zeleným hnutím.
Už od počátku 90. let minulého století jsou v českém prostředí pojmy ekologický, environmentální, zelený a ochranářský chápány jako víceméně synonymní. Takový přístup však znesnadňuje pochopení významných hraničních linií uvnitř českého environmentalismu, a navíc ztěžuje i diskusi mezi představiteli jednotlivých environmentálních proudů. Pokusme se proto najít měřítka odhalující typologické odlišnosti uvnitř současného českého environmentálního hnutí. Jako výchozí bod k prvnímu dělicímu kritériu využijme studii Andrewa Dobsona Green Political Thought z roku 1995.
Dobson začíná svůj text kritikou autorů, kteří termín environmentální pojímají v širokém slova smyslu, tzn. jsou přesvědčeni, že zahrnuje všechny přírodě příznivé postoje a myšlenkové směry, eventuálně označuje jeden pól plynulé škály konformní x radikální zelení. Podle Dobsona takové pojetí úplně ignoruje dosavadní vývoj zeleného myšlení. To se totiž nejpozději na počátku 70. let rozdělilo na směr, který přináší novou politickou ideologii či filozofii, a na směr, který chce zelenou tématiku pouze zohlednit v ideologiích stávajících (socialismus, konzervatismus, liberalismus či v jiné dimenzi anarchismus, křesťanství, nacionalismus).
Nová „zelená“ politická či filosofická ideologie, kterou Andrew Dobson označuje výrazem ekologismus, přináší radikální proměnu vidění světa i politiky a napadá mnohé z faktických i hodnotových předpokladů všech dosud dominantních ideologií. Proto je v principu nemožné zastávat ekologisticky-socialistické, ekologisticky-liberální či ekologisticky-konzervativní postoje.
Environmentalismus je pak, v zásadním slova smyslu, protikladem ekologismu, protože environmentální postoj je slučitelný s jakoukoliv dosavadní ideologií. V názorné zkratce Andrew Dobson píše, že každý, kdo třídí odpad, kupuje automobily s nízkou spotřebou či usiluje o marxistickou revoluci se zeleným nádechem, je environmentalista, ovšem pouze ten, kdo je přesvědčen o tom, že dosavadní dominantní ideologie přestávají lidskou společnost orientovat správným směrem, může být ekologistou.
Nutným důsledkem právě popsaného postoje je přesvědčení, že zatímco environmentalismus můžeme sloučit s ekonomickým liberalismem či radikálním socialismem, nelze jej kombinovat s ekologismem. Člověk může být jedním, druhým či ani jedním, ovšem nemůže být obojím. Environmentalismus je v tomto pojetí principiálně zeleně-konformním postojem slučitelným s jakoukoliv ideologií vyjma ekologismu.
Dobsonova definice pojmů ekologistické a environmentální nám umožňuje oddělit pokusy o nové pochopení světa a lidské kultury od pouhého přemalovávání dosavadních ideologií jemně či neostře zeleným nádechem. Environmentalistou může být konzervativec, anarchista, vyznavač stalinské verze komunismu i přesvědčený neoliberál, ekologistou pouze člověk, který nabízí nové, environmentální krizi reflektující koncepty.
Ještě větší zmatení než u pojmů environmentalismus a ekologismus však panuje v pojmech radikalismus, extremismus, dogmatismus. Protože všechny nesou negativní emocionální náboj, bývají často využívány jako záporné nálepky, které umožňují bez dalších argumentů odsoudit (či spíš diskreditovat) názorového oponenta. Vágní a zároveň manipulující využití pojmu extremismus můžeme najít jak u definic využívaných ministerstvem vnitra, tak u některých politologů. V našem článku se pokusíme jejich význam i vzájemnou provázanost přiblížit podrobněji. Kdo je tedy dogmatik, kdo radikál a kdo extremista?
Dogmatismus (či jiným výrazem fundamentalismus) je takový postoj, který splňuje tři následující znaky. A. Výběrovou lhostejnost k realitě, přičemž člověk výběrově lhostejný k realitě k sobě připouští pouze ty informace, které jsou v souladu s jeho pojetím a výkladem světa. B. Černobílé vidění světa bez přívlastků, což znamená, že mezi bílým a černým neexistují pro dogmatika žádné smysluplné přechody a mezistupně. C. Přísně oddělené přisuzování kladně a záporně emocionálně laděných slov mezi své souputníky a odpůrce. Dogmatik váže ke svým odpůrcům vždy záporné emoce a ke svým souputníkům vždy emoce kladné. Ovšem pozor. Takto definovaný dogmatismus (fundamentalismus) můžeme dál rozdělit do dvou podmnožin – na tzv. pasivní a tzv. agresivní dogmatismus. Pasivní dogmatik je přesvědčen o neomylnosti a nezpochybnitelnosti svých myšlenkových schémat, ovšem nemá potřebu tato schémata násilím či manipulací nutit ostatním lidem. Agresivní dogmatik pak v sobě spojuje jistotu neomylné pravdy s potřebou tuto pravdu prosadit i za cenu násilí či manipulace.
V českém prostředí je pojem radikalismus často chápán jako mírnější forma extremismu. To je ovšem nedorozumění. Radikalismus je vhodné chápat spíš jako míru nesouladu s většinovými názory. V etickém hodnocení názorového postoje přece nejde o to, jak moc jste vzdáleni názorům většinové společnosti, ale v jakém ohledu se od většinového názoru odlišujete. Bojovníci proti otroctví, bojovníci za práva žen či lidé jako George Orwell a Václav Černý zastávali výrazně menšinové názory, a přesto je dnes v žádném případě nepovažujeme za extremisty. Proto je užitečné rozdělit pojem radikality na dvě podmnožiny – na tzv. argumentativní a neargumentativní radikalitu. Argumentativní radikálové mají potřebu své (od většinové společnosti odlišné) postoje zdůvodnit a většinou společnost přesvědčují diskusí svých argumentů. Neargumentativní radikálové jsou naopak lidé, kteří chtějí společnost ke svým názorům a postojům přivést jinak než argumentací – nejčastěji násilím či politickou manipulací.
Po definici dvou typů dogmatismu a dvou typů radikality je definice pojmu extremismus jednoduchá. Extremista je každý, kdo je agresivním dogmatikem a zároveň neargumentativním radikálem, tedy každý, kdo není schopen korigovat na základě střetu s realitou vlastní názory a přitom na základě mocenského ovládání chce tyto názory společensky prosadit.
Shrňme si: zeleným radikálem je každý, kdo o environmentálních/ekologistických problémech smýšlí výrazně jinak než většinová společnost. Ekologistickým radikálem je člověk, který zelenou radikalitu spojuje s názorem, že současné politické ideologie vyžadují rozsáhlou změnu. Environmnetálním/ekologistickým extremistou je každý, kdo svět vidí zeleně-dogmaticky a zároveň nechce ostatní o svých názorech přesvědčit argumenty, ale manipulací či násilím.
Dostáváme se k samotné historii českého zeleného hnutí – byli a jsou čeští zelení environmentálním reformisty, nebo radikálními a dogmatickými revolucionáři?
Odhlédneme-li od klasických ochranářských hnutí, ke kterým patřil Český svaz ochránců přírody či Hnutí Brontosaurus, začíná historie svobodného zeleného hnutí v České republice na přelomu 80. a 90. let minulého století. Děti Země i Hnutí Duha vznikají ještě před listopadovou revolucí, čeští Greenpeace pak s přibližně dvouletým zpožděním. Na první pohled jsou si všechna tři „nová“ zelená hnutí velmi podobná. Často využívají metody přímých akcí včetně blokád či happeningů, nebojí se střetu s novou politickou elitou a snaží se upoutat zájem médií. V prvních letech narůstá počet členů (většinou vysokoškolských studentů) všech tří hnutí i schopnost aktivizovat pro své akce velké množství sympatizantů. První i druhou polovinu 90. let charakterizuje v tomto smyslu především významné posilování zelených.
Za podobností metod a obecným posílením se však od samého počátku skrývají zásadní rozdíly. Zatímco Děti Země a Greenpeace se soustředí téměř výhradně na konkrétní kauzy a úpravu jednotlivých ekonomických a environmentálních parametrů ČR, Hnutí Duha usiluje navíc o zásadní kritiku dosavadního vývoje a proměnu celé moderní společnosti. V tomto smyslu jsou dvě ze tří významných zelených hnutí v České republice od počátku hnutími částečně konformně environmentálními a pouze jedno je radikálně-ekologistickým. Ekologisticky zaměřená radikalita Hnutí Duha přináší hned několik významných důsledků. Za prvé se Hnutí Duha jako jediné zelené hnutí v ČR pokusí o zásadní nekomunisticky založenou ideovou kritiku polistopadového vývoje nevztahující se pouze na konkrétní zelené kauzy. Tím do politického prostoru přinese myšlenky, které jako jedny z prvních konkurují poměrně monolitnímu ekonomisticky-neoliberálnímu pohledu na svět. Za druhé pouze Hnutí Duha se v průběhu 90. let dostane na okraj zeleně-ekologistického dogmatismu. To se projeví jak autoritářskou strukturou hnutí, tak akcemi, které překračují zákon a ke kterým se hnutí zároveň nepřiznává (billboardový banditismus, přemísťování materiálů u staveniště JE Temelín). Ovšem období na hraně ekologistického dogmatismu trvá i v Hnutí Duha poměrně krátce. Akce překračující zákon se po roce 1994 vytrácejí a mezi lety 2000–2003 mizí i poslední pozůstatky autoritářského vedení hnutí bez voleb a bez odpovědnosti vedoucích představitelů vůči členům.
Druhá polovina 90. let je u všech tří nejvýznamnějších zelených hnutí ČR charakterizována především aktivistickou zralostí. Ani jedno z hnutí nepoužívá skryté překračování zákona jako metodu svého působení. Všechna tři hnutí jsou schopna aktivizovat velké množství příznivců a „síla“ jejich přímých akcí se zvětšuje. U všech tří hnutí roste počet placených zaměstnanců i velikost rozpočtu. Zároveň se však začínají objevovat první rozpory. Z Hnutí Duha kvůli autoritářskému charakteru organizace i jejímu úzce zelenému zaměření odchází lidé organizovaní v brněnské pobočce a zakládají Nesehnutí. Objevují se první třenice mezi vedoucími představiteli Dětí Země. Doznívají konflikty uvnitř Greenpeace. Jednota všech tří hnutí se drobí.
Po období aktivistické zralosti, ve kterém se základní charakteristiky všech námi zkoumaných hnutí příliš neměnily, nastává na počátku nového tisíciletí období profesionalizace. V této fázi se všechna tři hnutí dále konformizují, přičemž klesá jak míra jejich radikality, tak i míra aktivismu. Zásadním způsobem se snižuje jak počet, tak síla přímých akcí. Zeleným hnutím se zvyšují rozpočty i počet placených zaměstnanců, ale ztrácejí svůj étos. Nejzřetelněji je míra konformizace a snížení míry ekologismu i radikality vidět u Hnutí Duha. Text prezentující étos Duhy z roku 1993 „Příčinu současné globální krize vidíme ve filosofii neomezeného ekonomického růstu, upachtěné honbě za stále větší spotřebou a v centralizaci společnosti. Přehlcení zbožím i informacemi odvádí pozornost od problémů, na jejichž vyřešení závisí naše další přežití?… Nevěříme ve schopnost politických stran překonat dnešní krizi,“ nahradil v roce 2001 text „Hnutí Duha je přesvědčeno, že česká veřejnost může mít zdravější a čistější prostředí, stejně jako naši evropští sousedé. Navrhuje proto řešení ekologických problémů, jež přinesou konkrétní prospěch každému“. Zelená hnutí odborně a profesně posílila, ale ztratila svůj ekologistický náboj (Hnutí Duha, Nesehnutí) či ochotu prosazovat své environmentální přesvědčení bez ohledu na veřejné mínění (Děti Země, Greenpeace).
 |
||
|
Přibližně mezi lety 2003–2005 se profesionalizace jednotlivých zelených hnutí mění v proces, který představuje poslední fázi environmentální konformity – můžeme ho nazvat agenturizací. Schůzka ČSSD a Hnutí Duha o odpadovém hospodářství České republiky
|
||
| Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz |
Přibližně mezi lety 2003–2005 se profesionalizace jednotlivých zelených hnutí mění v proces, který představuje poslední fázi environmentální konformity – můžeme ho nazvat agenturizací. Hnutí, která byla na počátku 90. let ryze aktivistická, na konci 90. let aktivisticky-profesionální a ještě později profesionální, se proměňují v odborně zdatné lobbistické agentury s profesionálním zázemím a velmi nízkou mírou aktivismu. Přímé akce jsou nahrazeny studiemi a kritika moderní společnosti jako celku je vystřídána snahou o milimetrové posuny jednotlivých parametrů systému. O akcích typu blokáda JE Temelín či blokáda kácení stromů v Národním parku Šumava se neuvažuje. Kritiku moderní společnosti nahradily dílčí studie pro ministerstvo životního prostředí.
Vývoj českých zelených hnutí tedy usvědčuje současné české anti-environmentalisty z omylu zásadního významu. Píše-li Ivan Brezina či Václav Klaus o zelených dneška jako o extremistech a náboženských fanaticích, mýlí se takřka absolutně. Nejenže čeští zelení extremisty nikdy nebyli, ale směr jejich vývoje jde právě opačným směrem. Namísto argumentovaných radikálních postojů (ekologistického i environmentálního typu) zastávají čím dál tím častěji konformně-agenturní postoje moderních lobbistů. Nejsou radikální moc, jsou radikální příliš, příliš málo.
Závěry našeho historického zkoumání ostatně potvrzují i dojmy, které z vývoje svých hnutí vyjádřili samotní zelení aktivisté. Víc než 60 náhodně vybraných současných i minulých členů Hnutí Duha a Nesehnutí jsem požádal o popsání jejich vnímání vývoje hnutí, ve kterém působí či působili, z hlediska několika charakteristik. Stručná prezentace výsledků této části výzkumu vypadá následovně:
Jak příslušníci Hnutí Duha, tak příslušníci Nesehnutí se domnívají, že aktivismus (tedy poměr aktivistů?/?placených zaměstnanců) jejich organizací v čase klesá. Tento pokles byl podle nich mírnější v letech 1989–1999 (Hnutí Duha) a 1997–1999 (Nesehnutí) a intenzivnější v letech 2000–2008 (Hnutí Duha i Nesehnutí).
Podle příslušníků obou hnutí od roku 2000 prudce klesá počet přímých akcí, které jejich organizace pořádají, mírně stoupá počet aktivit spojených se vzděláváním, lobbingem a odbornou prací a výrazně stoupá počet aktivit obrácených pouze k chodu organizace samotné.
Podle příslušníků obou hnutí konstantní rychlostí stoupá finanční síla jejich organizací.
Podle příslušníků Hnutí Duha v letech 1989–1999 klesala radikalita jejich organizace spíš rychleji a tento rychlý pokles se v letech 2000–2008 částečně pozastavil. Podle příslušníků Nesehnutí se radikalita jejich hnutí vyvíjela odlišně – pomalu klesala v letech 1997–1999 a rychle v letech 2000–2008.
Podle příslušníků Hnutí Duha míra demokratičnosti organizace (možnosti volit vedení organizace, možnosti ovlivňovat rozhodnutí přijímaná vedoucími přestaviteli) v letech 1989–1999 mírně klesala a v letech 2000–2008 prudce stoupala. Podle představitelů Nesehnutí zůstávala míra demokratičnosti této organizace v letech 1997–1999 stejná, v letech 2000–2008 pak velmi mírně klesala.
Podle příslušníků Hnutí Duha míra sporů o charakter organizace v letech 1989–1999 prudce rostla, zatímco v letech 2000–2008 mírně klesala. Podle příslušníků Nesehnutí míra sporů o charakter organizace zůstávala v celém sledovaném období (1997–2008) konstantní.
Konstantní pak podle členů Hnutí Duha i Nesehnutí zůstávaly rovněž spory tématické, a to po celou dobu sledovaného období pro obě organizace.
Podle členů Hnutí Duha i Nesehnutí v průběhu času narůstala míra kooperace se státní mocí, a to zrychlujícím se tempem.
Jak vyplývá ze zjištěných údajů, je vnímání příslušníků Hnutí Duha i Nesehnutí v silné shodě s námi zmapovanou historií obou hnutí a částečně potvrzuje některé námi uvedené interpretace.
Strukturované rozhovory, vedené s jinak definovanou i vyhledávanou skupinou respondentů, pak zjištění uvedená výše ve většině bodů potvrzují. Významní členové obou organizací v rozhovorech potvrzují úbytek radikality, vysoký nárůst aktivit směrem dovnitř hnutí i stále užší kooperaci se státní mocí. Strukturované rozhovory mi zároveň umožnily definovat velmi specifickou skupinu existující uvnitř obou hnutí. Zdá se, že ta část vedoucích představitelů, která byla aktivní už v průběhu 90. let, snížení míry radikality ani tendenci k „agenturní“ profesionalizaci nevítá a ráda by proti těmto tendencím působila. Neví však, jak na to, a charakterizuje ji jistá rozpolcenost vyznávaných názorů (radikálních) a faktických aktivit (konformních) v oblasti ochrany přírody. Ani radikálové už jaksi neumějí být radikální v činech.
Nezbývá než zopakovat – jak vyplývá z obou využitých výzkumných postupů, nelze v současnosti ani Hnutí Duha, ani Nesehnutí považovat za extremistické, a dokonce ani za radikální organizace (o Dětech Země, Arnice či Greenpeace nemluvě). Zelená hnutí procházejí procesem právě opačným – snížením radikality a agenturní profesionalizací. A to je pro občanskou společnost i přírodu spíš špatná než dobrá zpráva.
|
Obsahová analýza textů
Součástí výzkumu zelených hnutí byla i obsahová analýza dogmatismu ve vybraných textech Hnutí Duha a Nesehnutí a jejich porovnání s texty prokazatelně extremistického hnutí Národní odpor. Z celkového počtu 2324 článků umístěných na www stránkách všech tří zkoumaných organizací bylo metodou náhodného výběru identifikováno 30 textů hnutí Národní odpor, 20 textů Nesehnutí a 20 textů Hnutí Duha. Všechny vybrané texty jsme pak podrobili analýze četnosti zásahů tzv. jistotnou modalitou, voluntativní modalitou a pejorativností. O co jde? Zjednodušeně řečeno, v každém textu jsou používány různé gramatické struktury (v širokém slova smyslu), které mají působit na čtenáře. Jako příklad tzv. jistotné modality můžeme uvést obraty jako „nikdo jistě nepochybuje, že“, „všichni dobře víme, že“, „je absolutně jasné, že“ či „každý rozumný člověk nepochybuje, že“; jako příklad tzv. voluntativní modality můžeme uvést tvrzení „jediné správné za takovéto situace je“ či „neexistuje jiné řešení než“; jako příklad pejorativního textu můžeme uvést výrazy jako „žiďácky odporný nos“ či „typicky zelená slepice“ – jde v podstatě o nadávky a další hanlivé výrazy. Počtem zásahů se pak myslí zhruba to, jak často se tyto gramatické struktury v textu vyskytují v poměru k jeho délce. Čím víc zásahů jistotnou a voluntativní modalitou vzhledem k jednotce textu najdeme, tím je text (od určité úrovně) dogmatičtější. Vysoký počet pejorativních zásahů v kombinaci s vysokou mírou jistotné a voluntativní modality pak znamená, že máme v textu co do činění s dogmatismem agresivním (viz definice extremismu v článku). A jak dopadl samotný výzkum? Průměrná míra zásahů jistotné modality na jednotku textu pro všechny texty hnutí Národní odpor činila u jistotné modality 3,867, u voluntativní modality 2,6 a u pejorativnosti textů 4,867. Naproti tomu průměrná míra zásahů u Nesehnutí činila 0,684 v případě jistotné modality, 0,895 v případě voluntativní modality a 0,421 v případě pejorativnosti. Ještě nižších čísel dosahují texty Hnutí Duha, a to 0,4 v případě jistotné modality, 0,663 v případě voluntativní modality a 0 v případě pejorativnosti textů. Jak vyplývá z uvedených výsledků, mezi mírou dogmatičnosti textů hnutí Národní odpor a textů dvou zelených organizací existuje zásadní rozdíl a jen stěží můžeme současné environmentalisty považovat za dogmatické, či dokonce extremistické autory. Pro zajímavost jsem stejnému typu analýzy podrobil i „zeleně“ laděné texty prominentního anti-environmentalisty Václava Klause. Výsledky? Počet zásahů jistotné modality dosahuje 2,2, voluntativní modality 1,7 a pejorativnosti 0. To konkrétně znamená, že prominentní český antienvironmentalista Václav Klaus má mentalitou svých textů k extremistům mnohem blíž než jím kritizovaní zelení. A to je jistě zajímavý výsledek. |
reklama
