Karel Dolejší: Budoucnost jako periferizace

Národní stát je složitým sociálním systémem, který může sám existovat pouze na úkor zdrojů odebíraných jeho prostředí - a subsystémům, jejichž potřeby pak v tom či onom smyslu přinejmenším deklarativně obsluhuje. Současní intelektuálové bývají vesměs zaměstnanci státního či alespoň nevládního sektoru. Možná právě z této skutečnosti se rodí jejich často nadsazovaná představa o možnostech a zdrojích, jimiž disponuje stát, který se z jejich hlediska po desítky let projevoval jako poměrně štědrý donor a majitel takřka bezedné pokladny („může přece natisknout peníze...“). Dojde-li proto na hrozivé krizové scénáře například kvůli perspektivě ropného zlomu, automaticky se předpokládá, že stát v rámci krizového řízení nastalé problémy beze zbytku vyřeší.

V klasické moderní polaritě trh-stát se přeci vše, s čím se neumí dost dobře vypořádat tržní mechanismy, automaticky předepisuje za povinnost státu. V souvislosti s nadcházejícím ropným zlomem se však takto schematické uvažování může ukázat jako zoufale slepá ulička. I samotná státní organizace bude muset napříště vystačit s mnohem menším množstvím zdrojů než dosud - a předpokládat, že paralelně s tím začne centrum dokonce rozšiřovat agendu a poskytované služby, znamená pěstovat iluzi o vzniku dodatečných zdrojů z ničeho. Daleko pravděpodobnější variantu představuje naopak scénář, v němž státní agenda přinejmenším v západních zemích bude nadále radikálně osekávána (například na krátkodobě pojatou energetickou bezpečnost) a v němž bude rostoucí množství témat (například ochrana prostředí) i územních oblastí (venkov) víceméně zůstávat za hranicí zájmu i soustavného vlivu centrálních orgánů.

Během rozvoje průmyslové společnosti sehrával stát - původně především absolutní monarchie - velice významnou roli a jeho agenda se postupně rozšiřovala z čistě vojenskobezpečnostních témat na mnohá další. Vrcholu zmíněného procesu bylo dosaženo v době po 2. světové válce, kdy na Západě stát prováděl aktivní hospodářskou, sociální a nakonec i ekologickou politiku nebývalého rozsahu. Toto rozšiřování agendy se ovšem zvrátilo v opak se vznikem thatcherismu usilujícího o co nejúplnější eliminaci jakéhokoliv aktivního zasahování státu do řízení hospodářských a sociálních procesů. Většina kritiků zmíněného obratu a pozdějšího vzniku neoliberální doktríny má sklon vysvětlovat změnu v termínech ideologického spiknutí hrstky zapšklých akademických teoretiků. Neberou nebo nechtějí přitom vzít v úvahu, že již počátkem 70. let se vývojové možnosti poválečného západního společenského modelu v hlavních rysech vyčerpaly - a ideologické a politické změny přelomu 70. a 80. let lze tedy chápat jako adaptaci (do značné míry jistě destruktivní a krátkozrakou) na klesající míru zisku ve výrobním sektoru, která napříště zásadním způsobem ovlivnila postoj velkých investorů k projektu intervencionistického sociálního státu.

Klesající schopnost státu vybírat daně od velkých investorů a nadnárodních korporací není výsledkem ideologického působení zákeřných neoliberálů, ale výsledkem změny poměru sil na mezinárodní scéně. Státy jsou dnes již vesměs příliš slabé na to, aby dokázaly účinně čelit velkým hráčům na světových trzích. A představa, že se jednoho dne karta přece jen obrátí, se již dnes nejeví jako příliš reálná. Daleko spíše lze očekávat, že se velké majetky postupně promění v kapitál poněkud jiného druhu ... Ale o tom někdy jindy.

Co se tedy s národním státem stane, pokud perspektiva "vyvlastňování vyvlastňovatelů" zůstane i nadále romantickou fantazií kavárenských revolucionářů (maximálně budou při jakékoliv mocenské změně oškubány malé ryby, které se nestihnou včas přesunout do bezpečí)? Co se stane, pokud se západními vládami sponzorované prognózy důsledků blížícího se vyčerpání poloviny světových zásob ropy v hrubých rysech naplní, mezinárodní význam a legitimita Západu a jím prosazovaných institucí výrazně poklesnou a v podmínkách vleklé krize globální nabídky paliv bude třeba adaptovat se na trvalý nedostatek zdrojů?

Schopnost představit si budoucí události nakonec nezávisí ani tak na tom či onom jednotlivém faktu, ale daleko spíše na příbězích nastiňujících celkový rámec a předpokládanou logiku vývoje, s nimiž se po dobu svého života setkáváme. Damien Perrotin na svém blogu jeden ilustrativní příběh kriticky přezkoumal a porovnal ho s pravděpodobnými variantami budoucích událostí po ropném zlomu. Snad nebude od věci zde jeho závěry stručně shrnout.

Na příkladu staršího britského televizního seriálu Knights of God (v češtině Boží rytíři) Perrotin rozebírá scénáře pravděpodobného vývoje politiky po ropném zlomu. Po občanské válce v Británii nepříliš vzdálené budoucnosti se dostane do čela státu vojenskonáboženský řád modelovaný podle vzoru německých SS, který znovu sjednotí zničenou zemi a nabídne obyvatelům novou ideologickou perspektivu. Toto revitalizační hnutí sice dosáhne na politickou moc, pochopitelně však nedovede plamennými řečmi na zplundrovaném území vytvořit chybějící zdroje. Ve skutečnosti tedy řád Božích rytířů doopravdy vládne pouze tam, kde jsou bezprostředně přítomny jeho ozbrojené jednotky - a zbytek země nedokáže účinně kontrolovat, protože provozní náklady fungující administrativy ve stylu 20. století pro něj zůstávají za horizontem možného. Postupně na venkově vznikne povstání ...

Ve skutečnosti existují dva hlavní modely správy, komentuje Perrotin. Ten opravdu efektivní je centralizovaný, vyžaduje však také dosti značné centralizované zdroje. Decentralizovaný model naproti tomu spoléhá na spolupráci místních autorit, které samy spotřebovávají značnou část zdrojů a mají na centru nezávislou mocenskou základnu, takže se eventuelně mohou bouřit. Obvykle se věci vyvíjely tak, že panovník během budování státu postupně začleňoval místní autority do jím kontrolované celostátní mocenské elity. Tento proces má však nevýhodu v tom, že je nevratný. Pokud se tedy centrum následně rozpadne, periferní oblasti bez vlastních reprezentací a zdrojů propadnou chaosu. Přesně k tomu došlo v příběhu, který Perrotin analyzuje a který je v tomto ohledu poměrně realistický. Proces osekávání centrálních státních výdajů, kterému budeme napříště čelit ne už proto, že se zkorumpované vlády snaží zavděčit mezinárodním institucím a investorům, ale prostě proto, že bude fyzicky ubývat dostupných neobnovitelných zdrojů, může vypadat velmi podobně. Perrotin to přirovnává k reakci těla ponořeného do ledové vody: V důsledku úsilí zachránit části definované jako vitální odumírají „periferní“ části. Chce-li v tomto stádiu nějaká oblast, jež je centrem definována coby zbytná, vůbec přežít, může nadále spoléhat pouze sama na sebe.

Podporovat úsilí o výměnu stávající mocenské garnitury a snažit se skutečně čelit problémům spojeným s ropným zlomem mohou tedy být dvě naprosto odlišné věci. Mocenské mechanismy mají vlastní dynamiku, a tak je docela dobře možné, že někdy někde dojde k výměně vládnoucích osob za legitimnější (protože slovně štědřejší ...) vlastně jen proto, aby se ti noví brzy vrátili k agendě starých a začali šetřit, kde se jen dá, ještě usilovněji než předchůdci. Hospodářský systém, který už neutáhne vlastní provozní náklady, nelze resuscitovat ani sebevětší dávkou ideologické drogy slibující štěstí, svobodu, rovnost a hojnost všeho pro všechny.

Samozřejmě, že i regionalismus a důraz na soběstačnost se mohou stát součástmi ideologie potenciálně nebezpečného revitalizačního hnutí, které ve skutečnosti vůbec není připraveno řešit praktické každodenní problémy a hodlá pouze ovládat. Zneužít lze ovšem bez výjimky naprosto cokoliv ...

Ti, kdo se na problémy současné společnosti dívají zevnitř složitých sociálních systémů s velkými provozními náklady, zcela pochopitelně netouží přemýšlet nad možnostmi zániku vlastního zdroje obživy. I pro ně sice stát zůstává stejnou sférou rigidních předpisů jako pro všechny ostatní poddané centrální moci, ale současně je také místem, kde se navzdory často radikálním prohlášením v minulosti vždy vše „nějak zařídilo“ a zdroje nakonec našly. Takové lidi je mimořádně obtížné přesvědčovat, že tentokrát by tomu skutečně mohlo být jinak a dosavadní zkušenosti nadále nemusejí být adekvátním vodítkem.

Je tedy také mimořádně nepopulární právě tyto lidi upozorňovat, že jejich představy o tom, co všechno by měl stát – například s poukazem na tu část Evropy, která byla v obraně poválečného společenského modelu prozatím poměrně úspěšná – napříště ještě dělat, kolidují s modely lidské ekologie opřenými o empirické studium přírodních ekosystémů. V těchto modelech má pokles dostupnosti klíčového zdroje zpravidla za následek také výraznou redukci vnitřní složitosti systému, přičemž řešení co největšího množství problémů a potřeb se pak uskutečňuje na té nejnižší možné úrovni složitosti. Pro většinu z nás je ovšem taková představa stále naprosto kontraintuitivní.

Současná kultura vychovává člověka k tomu, aby sám sebe automaticky považoval za střed světa a ani okamžik nepochyboval o oprávněnosti jakéhokoliv vlastního nároku. Taková mentalita rovněž nenapomáhá důkladnému pochopení procesu, v němž se stále více oblastí společnosti donedávna považovaných za velmi důležité "ekonomizuje" a "modernizuje" - čti: propadá do propasti nezájmu ze strany centra a čelí drastické redukci jím přidělovaných zdrojů.

Postupná periferizace někdejších centrálních oblastí sociálního systému jistě není ničím „pokrokovým“ a sotva existuje nějaký důvod považovat ji za cosi žádoucího. Z hlediska moderní ideologie pokroku jde jednoznačně o úpadek. Pokud však platí přímá úměra mezi dostupností zdrojů a mírou vnitřní složitosti systému, lze si při vyčerpávání klíčového zdroje jen sotva představit jinou variantu. Nemůžeme ovšem s jistotou vědět, jaká konkrétní úroveň složitosti se v té které oblasti nakonec ukáže být dlouhodobě udržitelná – to už není otázka rámcového modelování vývojových trendů, ale otázka empirická.

Jediné, co zde lze tvrdit téměř s naprostou jistotou, je, že pokud se budeme snažit zuby nehty udržet státní agendu tak, jak právě leží a běží, či případně dokonce trvat na tom, že centrální orgány musejí převzít ještě větší povinnosti než dosud, nedočkáme se ničeho jiného než naprostého selhání vlastních očekávání.