Claude Martin: Černé dny pro černé zlato
12. prosince 1999 se ropný tanker Erika rozlomil poblíž francouzských břehů, důsledkem čehož 26 000 tun surové nafty vážně znečistilo britské pobřeží. Ani ne o dva týdny později z ruské lodi Volgoneft uniklo 1 290 tun nafty do Černého moře blízko Istanbulu. Jako kdyby toto nestačilo, 18. ledna 2000 se roztrhl ropovod u brazilského pobřeží a zamořil tak pláže nedaleko Rio de Janeira více než 500 tunami surové nafty. Pro dokonání tohoto doslova černého měsíce, 24. ledna z tankeru Liazza vyteklo 300 tun nafty do moře u Abu Dhabi.
Buďte si jisti, že tyto incidenty představují pouze asi desetinu z množství nafty, která je každým rokem spláchnuta do našich oceánů tím, jak lodi rutinně vymývají své cisterny u mořských břehů. Hlavním mementem, které je v těchto kolizích a potopených lodích vozících ropu napříč světem ostře patrné, je devastace, která charakterizuje dvacáté století, a tím více zdůrazňuje okamžitou nutnost udržitelnějšího přístupu k našim energetickým potřebám.
S politováním nutno říci, že je zatím pouze velmi málo známek poklesu naší závislosti na naftě. Cena surové ropy se za 12 měsíců téměř ztrojnásobila, současná cena 28 USD za barel ukazuje stoupající poptávku. V týdnu, kdy došlo k nejnovějšímu úniku nafty do moře, obchodní stránky novin referovaly o prudkém vzrůstu obratu ropné společnosti TotalFina - ironicky vlastníka nafty, která zamořila britské pobřeží. Zřetelný nedostatek důvěryhodnosti některých tankerů převážejích takzvané černé zlato však ropný průmysl veřejnosti nepřiblíží. Věřím, že je to jen otázkou času, kdy se lidé postaví proti těm, kteří nesou odpovědnost za toto zhoubné a zbytečné znečišťování.
Nejsem samozřejmě ani ropný inženýr ani lodní expert, takže nemohu komentovat technickou stránku havárií tankerů či odstraňování následků po takových katastrofách. Jako zástupce organizace s mnoha kontakty v ropném průmyslu jsem však nucen poukázat, že se nelze spoléhat na potřesení rukou ani na snahy přesouvat odpovědnost, abychom tak odvrátili to, co se posléze stane vzrůstajícím požadavkem zlepšit technologie a nahradit ničící fosilní paliva obnovitelnými zdroji energie.
TotalFina vyvolala ve Francii i na dalších místech hněv, když za havárii vinila loďařskou společnost, od které si najala Eriku, jakoby to naftaře omlouvalo.
Tím, kdo je odpovědný za úniky ropy do moře nebo úniky ropy z ropovodu u Ria, je zajisté příslušná ropná společnost. Jednoduše není dobré teprve "poté" odstraňovat následky jako Petrobas v Brazílii, nebo založit fond pro obnovu životního prostředí jako TotalFina, pokud jsou takové akce doprovázeny krčením ramen a přístupem "to se někdy stává...". Opatření musí sloužit jako prevence proti tomu, aby se něco takového stalo. Při těžkém probouzení z novoročních událostí se ochranářská organizace WWF snaží zavést řízení o komplexním posouzení rizika pro pobřeží západní Evropy a o určení zvláště citlivých oblastí. Usilujeme také o posouzení údržby ropných tankerů a o posouzení způsobilosti posádky a jejím tréninku se záměrem všechny tyto zlepšit. Navíc zde musí být i mezinárodní předpisy stanovící plné ručení nejen za škody na životním prostředí ale též za ekonomické ztráty vzniklé v důsledku ropných nehod.
Ovšem, a to je nejdůležitější, neměli bychom připouštět "nevyhnutelnost" takových neštěstí, jako tomu bylo v minulých týdnech. Ropný průmysl musí podniknout kroky k obnovení své důvěryhodnosti tím, že začne spolupracovat s vládami, mezinárodními orgány a environmentálními organizacemi na zavedení vynutitelných standardů a kontrolních mechanismů, které budou řídit produkci a transport ropy.
Jinak - neboť vím, jak některým z větších společností jako BP či Shell působí problémy přiznat a zveřejnit svou odpovědnost v sociální a environmentální oblasti - ve veřejném povědomí zůstane dojem, že se naftaři starají více o svůj vlastní prospěch než o škody, které jejich průmysl může působit.
reklama
