František Pelc: Divočina potřebuje prostor

Před sto lety, koncem května 1909, vyhlásil švédský parlament devět vůbec prvních národních parků v Evropě. A po stu letech se v Praze sešlo více než 240 zástupců evropských zemí, kteří diskutovali o tom, zda a jak zachránit ty poslední zbytky divočiny, které na starém kontinentu ještě zbyly. Odhaduje se, že pouhé jedno procento evropské krajiny se ještě dá považovat za divočinu v pravém slova smyslu. Najdeme ji ve Skandinávii, na Balkáně, jinde už zbývají pouhé její fragmenty. Přitom právě místa, kde se zachovaly hluboké pralesy, mokřady či přirozené potoky jsou nejen domovem pro tisíce rostlin a zvířat, ale také nenahraditelným zdrojem informací pro člověka.

Stále zřetelněji vystupují dva hlavní důvody pro zachování, obnovu a ochranu divočiny – nazvěme je etický a ekologický. První vychází z přesvědčení, že by člověk měl zachovat základní právo na existenci a nerušený vývoj všem ostatním živým a neživým bytostem, které s ním obývají planetu – když ne všude, tedy alespoň na k tomu vybraných a chráněných plochách. Jde tedy o ochranu přírody pro její vnitřní hodnoty – pro ni samu.

Druhý vychází z potřeby zachovat nerušený evoluční vývoj proto, abychom vůbec věděli, jak přírodní, člověkem přímo neovlivňované ekosystémy vypadají a jak se vlivem prostředí proměňují. Proto, abychom se na takových plochách mohli učit a poznatky uplatňovat při hospodaření se zbylou částí přírody a krajiny. V době, kdy je zřejmé, že změna klimatu podstatně zasáhne i kulturní krajinu s jejími poli a rutinně obhospodařovanými lesy, je hledání inspirace v ostrůvcích divočiny obzvlášť důležité.

Divočina a fragmenty přírodního prostředí navíc vytvářejí jakousi přírodní infrastrukturu, která je klíčová pro ekologickou stabilitu krajiny jako celku. Logické je, že stabilní krajina se dokáže adaptovat na změnu klimatu podstatně lépe, než industriální či zemědělská poušť.

Ukazuje se ale, že důvody, proč je potřeba dát přírodě prostor, je potřeba také velmi intenzivně vysvětlovat – občanům i politikům. Ilustrativní je příklad šumavského národního parku, o kterém se vede velmi vzrušená debata. Přitom stačí jedna návštěva, aby si člověk udělal jasný názor. Tam, kde se v těch nejcennějších a nejcitlivějších oblastech aktivně zasahovalo proti kůrovci a napadené stromy se masivně porážely, najdeme teď holiny bez života. Naopak v místech, kde se nechal prostor přírodě, můžeme vidět, jak pod uschlými stromy vyrůstá zdravý les. Poroučet větru dešti se dá jen ve velmi omezené míře.

Sečteno a podtrženo: ke své existenci potřebujeme rozumně využívanou kulturní krajinu včetně přírodního prostředí, které je její součástí. Stejně tak součástí péče o chráněná území musí být i dlouhodobé ponechání některých ploch bez intervenčních zásahů ze strany člověka. Lichá je válka názorů, co je lepší . Ani jedno ani druhé. Potřeba je obojí. Jak obhospodařovaná kulturní krajina, tak neporušená příroda.

---

reklama

---