Vojtěch Kotecký: Haag: Naprosté selhání
Summit v Haagu měl dohodnout konkrétní technické postupy, kterými země splní závazky, podepsané před třemi lety v Kjótském protokolu. Tato smlouva předpokládá snížení emisí oxidu uhličitého o 5,2% během více než dekády. Není tedy rozhodně nějakým klíčem k zamezení nebezpečným změnám podnebí. Představuje ale mimořádně důležitý krok mezinárodní ekologické diplomacie: první právně závazný a přitom konkrétní slib snížení emisí skleníkových plynů.
Kjótský protokol je ale ze dvou stran ohrožen. Především není jasné, zda jej vůbec parlamenty signatářských zemí ratifikují. Týká se to v prvé řadě klíčových Spojených států, protože George Bush, který se nechal slyšet, že "nikdy nemůžete být dost blízko ropnému průmyslu", s ratifikací nesouhlasí. Ropné a uhelné společnosti v USA investovaly milióny dolarů do toho, co New York Times označily za "systematickou dezinformační kampaň" proti smlouvě.
Zároveň se ale některé státy, především Američané, snaží své závazky obejít. Právě na tom ztroskotala haagská konference. USA totiž na summit, který měl dohodnout technické detaily snižování emisí, přijely s návrhy, které by jim naopak umožnily znečištění zvýšit. Neochota z nich slevit způsobila krach celého summitu.
Stromy a pastviny
Tématem, na kterém si vyjednavači nakonec vylámali zuby, se stalo zařazení tzv. propadů. Stručně řečeno, USA prosazují, aby do bilance bylo nově rovněž započítáno, že mají lesy a pastviny, které uhlík pohlcují. Smlouvu by tak splnili bez jakéhokoli opatření. Závazek snížit emise by se prostě přes noc změnil v právo vypouštět ještě více oxidu uhličitého než nyní. V Haagu tak měla vzniknout dohoda o tom, že v Americe rostou stromy a emise se proto snižovat nebudou.
Evropská unie tento návrh v jeho různých podobách opakovaně odmítala. Trvá na tom, že Kjótský protokol hovoří o snížení emisí, a jeho obcházení nějakými kličkami v kalkulacích není přijatelné.
Do pozadí tak ustoupil druhý spor, o to, zda lze snížení emisí nahradit sázením stromů. Tentokrát skutečně jde o nové opatření, které by teoreticky mělo koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře snížit. Panují ovšem značné nejasnosti v otázce, kolik uhlíku stromy vlastně pohltí. Nemluvě o tom, jak dlouho tam vydrží - diplomaté stojí před problémem, co se stane se závazkem, pokud les třeba shoří.
V tomto tématu nakonec Evropa víceméně ustoupila. Právě ze sázení lesů přitom panují značné obavy. Nejen, že jeho skutečný efekt je ve hvězdách. Naopak by mohlo způsobit zcela nové ekologické a sociální problémy. V praxi by totiž většinou znamenalo masivní kácení tropických pralesů a jejich nahrazování monokulturními plantážemi rychle rostoucích dřevin. Tyto projekty představují v posledních letech jeden z nejvážnějších problémů v zemích třetího světa, protože vznikají na úkor biologické diverzity i místních obyvatel.
Poněkud směšnou diskusi o tzv. propadech uhlíku dokreslovaly některé vysloveně bizarní návrhy, jež na haagském stole rovněž ležely. Například australská delegace žádala, aby jako les byl definován jakýkoli porost vyšší než 25 centimetrů. Japonsko a Kanada zase prosazovali, aby bylo započítáno pěstování nových stromů, ale nikoli vykácení lesa, který na stejném místě stál předtím.
Investice v zahraničí
Se sázením monokulturních plantáží souvisel užší spor o to, jaká opatření vlastně mohou signatářské země financovat v zahraničí. Státy, které se v Kjótu zavázaly snížit emise, mají totiž právo tak činit buď doma, nebo investicemi jinde. Evropská koncepce tzv. pozitivního seznamu, který by tyto projekty fakticky omezil na obnovitelné zdroje a energetickou efektivnost, se setkala s nesouhlasem Spojených států a jejich spojenců i třetího světa.
Tzv. flexibilní mechanismy, které plnění závazků investicemi do zahraničí umožňují, totiž mohou představovat vítaný zdroj prostředků pro rozvoj moderních technologií ve střední a východní Evropě i rozvojových zemích. Stejně tak ale mohou ještě podpořit jejich závislost na fosilních palivech, pokud budou povoleny například "čistší" uhelné elektrárny či spalování zemního plynu.
Podobně spor o sázení plantáží se v praxi rovněž týkal především tohoto ustanovení. Požadavek ekologických organizací, aby se součástí jakékoli případné dohody stala silná omezení chránící biologickou diverzitu, která by především předešla kácení původních lesů, nepodpořil prakticky nikdo.
Naopak velkým překvapením se stalo odmítnutí jaderné energetiky Spojenými státy. USA patřily mezi hlavní zastánce výrobců atomových reaktorů, kterým se intenzivním lobbováním podařilo jaderné elektrárny dostat na pořad jednání. Hodně rychle odtamtud ale zase zmizely, protože americká delegace se proti nim hned první den postavila.
Prodej emisí: obchod s horkým vzduchem
Kjótský protokol umožňuje, aby signatářské země namísto snižování vlastních emisí nakoupily "přebytky" od států, jež překročí své závazky. Tohoto obchodu se ale budou účastnit především Ukrajina a Rusko, kde se v 90. letech prakticky zhroutila průmyslová výroba. Celému projektu se tak začalo přezdívat "obchod s horkým vzduchem", protože signatářské země budou moci nakoupit redukci emisí, která ale ve skutečnosti žádnou redukcí není: reálný objem vypouštěného oxidu uhličitého se touto operací vůbec nesníží.
Evropská unie prosazuje klauzule, které by nakupování emisí limitovaly. Zároveň žádala zařadit bod, podle kterého by každý stát musel minimálně polovinu svého závazku splnit doma - nesměl by tedy spoléhat výhradně na obchod s horkým vzduchem a investice do zahraničních projektů. Kjótský protokol představuje pouze první krok, po kterém bude muset následovat další, podstatně radikálnější snížení emisí. Je proto důležité, aby země již nyní začaly s opatřeními, zaměřenými na vlastní ekonomiku. Jakékoli omezení tohoto typu ale nekompromisně odmítaly Spojené státy.
Dodržování: závazky jsou závazky
Ostrý spor se rozhořel rovněž o dodržování závazků. Někteří signatáři, především Japonsko a Rusko, se brání zavedení jakýchkoli postihů těch, kdo nebudou Kjótský protokol dodržovat. Spojené státy, Kanada či Austrálie zase chtějí, aby sliby nesplněné během tzv. prvního kontrolního období, t.j. do roku 2012, mohly být jednoduše odloženy na později, což ovšem dohodu fakticky změní v nezávazný dokument. Přitom protokol výslovně vyžaduje, aby členské státy dosáhly "demonstrovatelného pokroku" do roku 2005. Evropská unie kladla důraz na to, že závazky jsou závazky a musí proto být dodrženy.
Rovněž v tomto tématu se nepodařilo najít shodu. Návrh USA, aby každému, kdo plnění svých slibů odloží na později, byl přidán maličký "úrok" v podobě mírného zvětšení závazku, Evropa odmítla jako kosmetickou úpravu původní americké představy.
Evropa sama?
Mezinárodní jednání nepochybně budou - a musí - pokračovat. Haag ale ukázal, že nemají zrovna dobrou perspektivu. Názory obou velkých bloků jsou zkrátka úplně odlišné. Evropská unie se o řešení, které by umožňovalo Kjótský protokol splnit-nesplnit, nehodlá bavit. Ale Američané za žádnou cenu nechtějí na skutečná opatření přistoupit a své stanovisko obhajují velmi neústupně.
Vlády evropských zemí by proto měly přestat spoléhat výhradně na globální dohodu a začít emise snižovat samy. Omezí tak znečištění a zároveň získají nad zámořím nezanedbatelnou ekonomickou výhodu. Podpoří tím moderní technologie, efektivní podniky a vytvoří nová pracovní místa.
reklama
