Ondřej Rut: Jak dál po zelené - hlavní ulicí nebo postranními pěšinami?

Ekologické hnutí se dnes rozhodně nenachází v jednoduché ani jednoznačné situaci. Chuť zásadně měnit společenský systém, patrná v prvních letech existence polistopadového hnutí, postupem času jakoby vyprchala. Tzv. aktivistické organizace se poměrně rychle naučily pracovat jinak, jinými metodami, přeformulovaly své cíle. Zároveň postupem času vznikala hustá síť prakticky zaměřených organizací, většinou ekovýchovných center nebo poraden pro ekologicky šetrný způsob života. Ve své činnosti pokračoval a pokračuje Český svaz ochránců přírody. Vznikla také celá řada malých sdružení, reagující ve většině případů na potřebu řešení dílčích lokálních problémů.Při bližším pohledu je zřejmé, že v rámci celého sektoru neexistuje – vcelku pochopitelně - široká shoda na cílech ani metodách práce. Jakým způsobem může v této své různosti ekologické hnutí oslovovat veřejnost, která tak ráda hází ekologické organizace takříkajíc do jednoho pytle? Věříme, že jedním z příspěvků do hledání odpovědi na tuto složitou otázku bude i nová publikace Možnosti spolupráce s veřejností (nejen) při ochraně životního prostředí, kterou v těchto dnech vydává asociace ekologických organizací Zelený kruh. Témat a otázek, kterými se ekologické hnutí dlouhodobě zabývá, se v posledních letech chopily také politické strany, průmyslové podniky, firmy, média, včetně life-stylových časopisů. V některých případech jde samozřejmě o čistý greenwashing a hon za „zeleným ziskem“, jindy jsou to ale autentické snahy o snížení dopadů činnosti člověka na životní prostředí. Sám tento fakt lze zřejmě vykládat jako dílčí úspěch ekologických organizací. Ve srovnání s léty devadesátými však přes zvýšenou pozornost věnovanou ekologickým tématům (zejména změnám klimatu) nedošlo k žádnému zásadnímu pozitivnímu posunu (pomineme-li změny v environmentální legislativě, které ČR přijala jako podmínku pro vstup do Evropské unie). Emise skleníkových plynů stagnují nebo mírně rostou, nedaří se snižovat znečištění z dopravy nebo bránit nepromyšlenému betonování krajiny.

Ekologické organizace se zatím stihly profesionalizovat, ubylo přímých akcí a aktivismu; přibylo odborných studií, konferencí a seminářů. Ekologické hnutí jakoby se přesunulo z ulic a veřejného prostoru do seminárních místností a chodeb státních úřadů. Jedni hledí do devadesátých let s nostalgií, hnutí tenkrát více oslovovalo ty, kteří touží po skutečné změně společenských poměrů. Druzí si profesionální činnost ekologických organizací chválí. Jedině profesionální expertní lobbing může podle jejich názoru pomoci prosadit zelená opatření, i když často jen s dílčím a omezeným dopadem.

Občanská společnost je ze své podstaty neorganizovaná a nerada se nechává svazovat nějakou společnou koncepcí, komunikační strategií nebo ideovými dogmaty. I ekologické organizace nelze házet do jednoho pytle, jak to rádi dělají anti-environmentalističní dogmatici. „Ekologové“ či „ekologičtí aktivisté“ jsou přece nejen ti, kteří usilují svoji účastí v rozhodovacích procesech o promyšlenější zacházení s krajinou a přírodními zdroji, ale i ti, kteří se pečlivě věnují ekologické výchově dětí a mládeže nebo praktické ochraně přírody.

Existují však otázky, jimiž se musí zabývat všichni (nejen ekologičtí) aktivisté. Jednou z nich je i otázka, jak si vydobýt potřebný společenský respekt a vliv a jakou roli má ve společnosti ekologické či občanské hnutí v příštích letech hrát. Má se pokoušet prorůstat svými cíli i metodami práce do většinové společnosti, která již nyní sama sebe ráda (někdy pokrytecky) hodnotí jako zelenou či ohleduplnou vůči přírodě? Nebo má zůstat spíše okrajovou alternativou, přístupnou vždy jen pro určitou společenskou skupinu a zvenčí kultivovat chod společnosti? Obojí má svá úskalí. Snaha o přístupnost širším skupinám společnosti a propagace moderního zeleného životního stylu může sklouznout k novému zelenému konzumerismu. Zůstat na okraji společnosti může naopak ekologické organizace izolovat a jejich vliv na chod společnosti či politiku minimalizovat.

Řada vnějších i vnitřních indicií nás vede k závěru, že (nejen) ekologické organizace se v nejbližší době nebudou moci vyhnout hlubší a koncepčnější debatě o tom, o co a zejména jak budou v nejbližší době usilovat. Příspěvkem do této debaty je i nová publikace Zeleného kruhu, Možnosti spolupráce s veřejností (nejen) při ochraně životního prostředí.

Předpokládáme, že tato publikace zaujme nejen organizace, orientované na podporu ekologicky šetrného chování, ale i ty, kteří realizují veřejné kampaně s cílem ovlivnit konkrétní politická rozhodnutí.

Autoři publikace se pokoušejí hledat odpověď na poměrně obtížnou otázku - jak motivovat veřejnost k ekologicky šetrnému chování? Východiskem je jim k tomu analýza vnitřních a vnějších bariér, které ekologicky šetrnému chování brání. Publikace se věnuje také obrazu „ekologů“ na veřejnosti a nabízí náměty, jak s ním pracovat nebo čemu se při komunikaci vyhýbat. Publikace tematizuje i další otázky, které se týkají sociální přijatelnosti metod práce ekologických organizací, vztahu expertního a laického vědění a představuje zkušenosti zahraničních ekologických organizací a příklady dobré praxe v kampaních souvisejících se změnami klimatu.

Publikace Možnosti spolupráce s veřejností (nejen) při ochraně životního prostředí bude prezentována na semináři Změny klimatu jako společenský problém, který proběhne v úterý 1. června od 14 do 18 hodin v sále MČ Praha 2 na Náměstí míru. Účast na semináři i publikace je poskytována zdarma. Zájemci hlaste se prosím na adrese: ondrej.rut@zelenykruh.cz.

---

reklama

---