ing. Vladimír Šafařík: Jak je to vlastně u nás s tím sokolnictvím
Jedná se tedy i dle zákona o společensky prospěšnou činnost, a tedy veřejný zájem. Všichni členové jsou zařazeni do některého střediska klubu dle spádové oblasti bydliště. Vedoucí jednotlivých středisek jsou zároveň členy Rady KS, jež je nejvyšším orgánem mezi členskými schůzemi. V čele je předseda, jímž byl letos na výroční členské schůzi zvolen pan ing. Petr Zvolánek.
Když jsem vzpomněl 400 členů, tak chci upozornit, že aktivních je asi polovina a ti ostatní dravce z nějakých osobních důvodů ani nechovají.
Zatímco všechny ochranářské organizace i Česká společnost ornitologická (ČSO) celá desetiletí jen teoretizovaly a konstatovaly prudký úbytek a nakonec vyhynutí, tak KS již na konci 70. let jako jediná organizace v bývalé ČSSR začal skutečně řešit problém vyhynutí sokola stěhovavého a kolapsovou situaci stavu raroha velkého v naší přírodě. Nadějí nám tehdy byly úspěchy sokolníků v USA a výsledky odchovů a docela rychlé obnovení populací vypouštěním sokola stěhovavého na západ od našich hranic. Základem našich hnízdních párů byli právě ptáci darovaní z Velké Británie, individuální dary z NSR a Rakouska a v případě raroha tam byli i nějací legálně získaní z přírody Slovenska a Moravy. Taktéž jediná v té době odchovna sokolů v Miloticích /byla zřízena a financována bývalou Ochranou přírody ČR, kterou tehdy řídili nadšenci, jimž šlo o skutečnou ochranu přírody/ začala produktivně fungovat pouze a jenom zásluhou fundovanosti sokolníků, kteří již v r.1980 měli odchovaného prvního raroha velkého. Zásluhou úspěšnosti odchovů se tito dravci stále více rozšiřovali ve členské základně a už od půlky 80. let byli i vysazováni zpět do naší přírody. Navíc velké množství ptáků i zbloudilo, takže se pak nelze ani divit, že první hnízdící sokolice v Praze /r.1995/ byla dílem našich sokolníků /Makovička, Kolomazník/, kteří ji v zajetí odchovali a perfektně vycvičili a tato si pak dovedla /snad prý/ sokolníkům "zbloudilého" terčka z Německa, který se však brzy /asi po 2 letech/ ztratil /asi zahynul nebo byl zahnán/. Já jen čtenářům dodávám, že jejím majitelem byl náš člen Michal Makovička z Prahy, u něhož nakonec asi před 2 lety po fraktuře křídla naštěstí opět skončila. Zde musím zdůraznit, že její majitel se jí vzdal ve prospěch ochrany přírody, i když by nebyl pro něho jistě problém si ji třeba i s mláďaty odnést domů a ani, pokud vím, neprojevil žádné vlastnické nároky na část jejích mláďat, na které měl jistě nárok. Za tak ušlechtilý počin mu jistě patří obrovský dík všech milovníků pozorování těchto ušlechtilých ptáků. Navíc jí sokolníci/ pro posílení divoké populace/ ještě přidali nějaké to doma odchované mládě /M. Hortai/. V 90. letech začalo "obrovské" vypouštění po celé republice a další městští hnízdící sokoli v Plzni mají spojitost s dalším sokolníkem - ing.Jaroslavem Bártou z Milotic, od něhož vlastně pochází drtivá většina vypouštěných ptáků u nás. Tak bych mohl pokračovat dále a vyjmenovávat hnízdiště, jež prokazatelně obsadili sokolničtí dravci a jejich potomci. A jelikož sokoli už dnes zase hnízdí i na mnoha dosud utajených místech, je samozřejmostí, že nyní už musí hnízdit, za podpory neustálého doplňování ztrát vypouštěním, obnovená populace z původních sokolnických dravců v několikáté generaci. Kromě odchovů stáli naši členové i u většiny záchranných stanic pro handicapované živočichy /Bartošovice - ing. Ivo Otáhal, Petr Orel, atd./, neboť jejich odbornosti tam bylo vždy zapotřebí. Dále naši členové s dravci mnohdy působí jako biologická ochrana letišť, zemědělských pozemků, skládek odpadů apod. Taktéž jim není lhostejný ani osud dravců a sov ve volné přírodě, takže se mnohdy alespoň na čas stávají živiteli mladých vypadaných poštolek, vysílených kání a sov v zimě apod. No a jelikož si myslíme, že je třeba lidem neustále připomínat nutnost ochrany přírody, provádějí mnozí nejrůznější předváděcí akce formou ukázek létání se sokolnickými dravci. Jen tak totiž se dá veřejnosti neustále připomínat dluh civilizace vůči divoké přírodě. A ten dluh je opravdu nehorázně vysoký. Jeho příčiny jsou chronicky známé, takže se o nich nyní nebudu zmiňovat.
Někteří ornitologové neustále podezřívají naše členy z vykrádání hnízd a snaží se veřejnosti vnutit názor, že právě sokolníci jsou příčinou nízkých stavů dravců. Skutečností však je, že právě při kroužkování přijde bohužel příroda o více ptáků než při odběru pro sokolnictví. Navíc členové KS zvládli odchovy sokolů tak, že už několik let je u nás převažující nabídka nad poptávkou a někteří už dokonce své chovy částečně i omezují. Také odchovy orlů už pokrývají dostatečně požadavky členů, což opět vede ke snižování ceny. Jen pro zajímavost v r.2001 sokolníci odchovali 63 rarohů velkých, 6 rarohů loveckých, 3 rarohy jižní, 80 sokolů stěhovavých, min. 57 ostatních velkých sokolů, 6 orlů skalních a 3 orly stepní.
Také podsouvání pochybností o původu dravců jsou pouze projevem závistivého pohledu některých lidí na naše úspěchy v odchovech i v zahnízdění vypuštěných ptáků, neboť u nás existuje možnost ověření paternity formou DNA-testu a nelegálně nabytí dravci nemají v oficiálním držení žádnou budoucnost. Navíc nezaměnitelnost je snadno kontrolovatelná nesnímatelnými kroužky a snímky dorzálních štítků.
Co se týká odběrů z přírody, tak zde mají sokolníci zájem především pouze o jestřába a méně o krahujce, jimž ale žádné vyhubení nehrozí. Přesto jsou však všem snahám o legální a přehledné získávání těchto druhů do sokolnictví kladeny obrovské překážky. Osobně se domnívám, že jsou tu jiné druhy dravců, jež by se měli snažit sokolníci odchovávat a neplýtvat zbytečně omezenými vlastními prostředky u druhů, jimž vyhubení vůbec nehrozí a jež jsou i často obětí nelegálního hubení ze strany člověka.
Na závěr se musím ale zmínit i o další nám kladené překážce v naší činnosti. Na MŽP se vede velmi podrobná evidence všech chovaných a odchovaných dravců a sov a před udělením výjimky i evidenční karty se důsledně ověřuje původ dotyčných ptáků. Když si chce někdo pořídit legálně odchovaného dravce, musí si paradoxně zažádat o povolení k jeho držení. K tomuto se pak vyjadřují organizace /MOS, ČSO, Dobrovolný spolek ochrany ptactva Plzeň/, které svými "vědeckými" posudky ztěžují a protahují nesmyslně řízení k držení ptáků, jež evidentně nepocházejí z přírody a jsou něčím soukromým majetkem. Také jednání ČIŽP v této věci mi mnohdy připomíná nepatřičné zasahování do soukromých záležitostí a vlastnických práv z dob minulých. Takže od státu počítajícího se k vyspělejším demokraciím, jež neustále zdůrazňuje ochranu přírody, bych očekával mnohem více spolupráce a vstřícnosti k lidem, jež ji i skutečně na své náklady chrání, než byrokratického šikanování mnohdy až hraničícího s útokem na soukromý majetek.
Toto jsou jen nepatrně nastíněné problémy, které se u nás kolem dravců, ale i jiných živočichů a vlastně celé přírody točí a jež bych nyní nerad dále hlouběji rozebíral, protože pro mnohé čtenáře bych mohl zajít až na příliš "odbornou půdu", což nechci. Pevně však věřím, že lidé, jež mohou toto všechno skutečně nějak ovlivnit, najdou "společnou řeč", která zastaví barbarské ničení bohatosti naší přírody a pojem "ochrana životního prostředí" nezůstane jenom prázdnou frází.
reklama
