Miroslav Šuta: Jak mi Patrik Kaizr zkazil Den Země aneb Proč jsem si přestal kupovat časopis Týden

Bylo pondělí 22. dubna a celý svět oslavoval ekologický svátek - Den Země. Koupil jsem si časopis TÝDEN a v něm mě zaujala reportáž Patrika Kaizra nazvaná “Dobře zaplacené dobro”. Článek obvinil ekologické sdružení z toho, že prý za peníze nadnárodní firmy provozující skládky vedlo kampaň proti malešické spalovně. Při čtení jsem si ale uvědomil, že autor nezveřejnil ani jména osob ani čísla účtů, přes které měly peníze údajně plynout. Dokonce píše vágně o “jedné vídeňské bance”, takže není možné cokoli z údajného odhalení ověřit. Podle tvrzení pana Kaizra mělo údajně přes několik kont putovat celkem asi 260 tisíc korun. Vše prý odhalil analytický odbor ministerstva financí, který sbírá informace o neobvyklých obchodech a o tzv. praní špinavých peněz. Připadalo mi těžko uvěřitelné, že by experti na hospodářskou kriminalitu ztráceli čas tak drobnými operacemi. Vždyť čeští tuneláři a mezinárodní mafie přesouvají nerušeně stamiliony či miliardy. Taky jsem nechápal, k čemu by sloužila údajná síť českých a rakouských bankovních účtu, když by se vše dalo vyřídit jedinou obálkou s několika bankovkami. Navíc panem Kaizrem obviněná firma podniká i v ČR. V článku popisovaný scénář česko-rakouských bankovních operací by odpovídal spíš světu televizních detektivek než šedivé každodenní realitě.

Zavolal jsem tedy na ministerstvo financi, kde však o tvrzeních Patrika Kaizra vůbec nic nevěděli. Navíc mi sdělili, že je naprostý nesmysl, aby se analytický odbor ministerstva zabýval bankovními převody desítek tisíc korun. Údaje uvedené v Týdnu označila za pomluvu předsedkyně Dětí Země Simona Jašová. Děti Země mají přísná pravidla pro financování a zásadně odmítají dary od firem, které podnikají v oblastech zájmu sdružení. RNDr. Jindřich Petrlík, který několik let vedl aktivity Děti Země proti spalování odpadů, mi dokonce poskytl dlouhý seznam nesmyslů otištěných v článku.

To, co se zpočátku tvářilo jako malé české WATERGATE, na mne po těchto zjištěních začalo stále silněji dýchat atmosférou RODOKAPSu, přesto(nebo právě proto?) jsem se rozhodl autorovi zavolat.

Pan Kaizr mne nezklamal. Nejprve odmítl uvést sebenepatrnější důkaz, že ona vážná obvinění nejsou pouhým výplodem bujné fantazie nebo dokonce zlým úmyslem. To že ministerstvo financí i Děti Země jeho tvrzení označují za nesmysl prý nehodlá komentovat. Jestli se mi prý nelíbí, co napsal, mám ho žalovat, na což on se těší.

Svitlo mi až za chvilku. Pan Kaizr se už nejspíš vidí v soudní síni, kde se v roli neporazitelného Perryho Massona „vyseká” i z té nejbeznadějnější situace. Neodolal jsem proto pokušení splnit mu jeho sen a rozhodl jsem se zahrát si roli nespravedlivého vyšetřovatele. Jenže nejsem románová postava, takže můj „křížový výslech” se scvrkl na pár banální otázek: „Jak můžete tvrdit, že z Rakouska plynuly peníze do poklady Dětí Země, když zároveň prý nelze zjistit kdo český účet vlastnil?” Chvilka mlčení. Žádná odpověď. „Jak jste přišel na to, že Děti Země zahájily kampaň proti malešické spalovně v roce 1998?”, dotíral jsem dále po vzoru filmových vyšetřovatelů. Ale vypadl jsem z role, když jsem vyhrkl, že např. deník DNES o kampani informoval minimálně od ledna 1996, tedy od dva roky dříve. „Kdy podle Vás Děti Země spalovnu obvinily z nedodržování ekologických norem?” snažil jsem se svou předchozí chybu napravit. Jenže ... zase žádná odpověď.

Nakonec mě vlastně trochu zklamalo zjištění, že se žádné senzační odhalení nekoná. Došlo mi, že romantická duše bývalého anarchisty a televizního revolucionáře nespíš zabránila Patriku Kaizrovi obstarat si alespoň základní fakta o problému. Ta by totiž mohla narušit tak pěkně vymyšlený příběh. Pan Kaizr by zjistil, že kampaň Dětí Země proti malešické spalovně odstartovala několik let před začátkem jím vyfabulovaného příběhu. Také by věděl, že Děti Země byly první v České republice, kdo na problém toxických dioxinů upozorňovat už počátkem 90. let. A velmi snadno by si ověřil i to, že Děti Země s kritikou spalování odpadů začaly dávno před rokem 1998. Ale ne kvůli smyšleným sponzorům, nýbrž proto, že spalovny odpadů považují za ekonomicky riskantní podniky, které ohrožují životní prostředí a zdraví lidí.

Je smutné, že Týden otiskl článek plný nepravd, který se pokusil zdiskreditovat ekologickou organizaci právě v den celosvětových oslav Dne Země. Patrikem Kaizrem špatně napsaný pokus o skandální odhalení obsahuje jen směs smyšlenek a nedoložených obvinění na adresu Dětí Země. To snad mohlo uspokojit milovníky špionážních příběhů o spiknutích, ale před fakty neobstálo. Děti Země a další poškození proto odeslali redakci Týdne žádost o opravu a jsou připraveni své dobré jméno hájit i žalobou u soudu. Bývalý ekologický disident a exministr životního prostředí Ivan Dejmal, dokonce srovnal postup Týdne se praktikami normalizačního Rudé práva z poloviny 70. let.

Proto jsem Týden přestal kupovat. Nejsem si totiž jist, jak blízko nebo daleko mají k pravdě reportáže v něm otištěné. Jsem zvědav, jestli Týden opravu otiskne. Na místě šéfredaktora bych ji uveřejnil co nejdříve. A hned potom bych začal hledat nového reportéra, který si neplete reportáž pro zpravodajský týdeník s námětem pro dobrodružství James Bonda.

Tento článek vyšel 29. 5. 2002 na serveru Britské listy. Redakci EkoListu po drátě ho poskytl autor.

---

reklama

---