Jana Ledvinová: Střípky z TEREZy
TEREZu od prvopočátku tvořila i skupina vážených odborníků a vědců z různých oborů přírodovědy. Často nemohli učit nikde jinde, protože nevyhovovali tehdejšímu režimu, a tak se pečlivě věnovali nám, mladým nadšencům. Byla to ta nejlepší vysoká škola, jakou si lze představit. V té době se také pevně v hodnotovém systému TEREZy usadila kvalita. Později jsme z přírodovědných osobností sestavili Věděckou radu, která pečlivě a neúprosně dbala na to, abychom do škol nešířili žádné fámy.
Po sametové revoluci v roce 1989 se spousta mých přátel z TEREZy rozběhla do světa a i mě to zaneslo do Ameriky na studia o občanském sektoru. Tehdy jsem zjistila, že nadšení a tvrdá práce mohou postupně vést i k profesionálnímu rozvoji organizace, která už nebude jen partou dobrovolníků, ale stabilní a odbornou platformou.
Pustili jsme se do práce a vybudovali první kanceláře v bývalých sprchách základní školy. Byly časy, kdy nám sotva zbylo na brambory, ale s pomocí přátel jsme začali růst a dařilo se nám získávat zájem škol i podporu vědců, kteří nám pomáhali rozvíjet projekty. Zásadní krok ke skutečnému profesionálnímu růstu přišel v podobě paní Ann: Ann byla opravdový zázrak. Byla původem z Jamajky, charismatická žena černé pleti s hlubokým, téměř barytonovým hlasem a energií, která nás okamžitě strhla. Vzbudila úžas všude, kam vkročila. Její první slova zněla přímo: „Slyšela jsem, že potřebujete pomoc s fundraisingem.“ Pomoc jsme potřebovali zoufale a Ann s sebou přinesla odvahu a nezdolný optimismus, který nám do té doby chyběl.
Protože jsme neměli žádné technické zázemí, Ann pracovala ručně: procházela telefonní seznamy, zapisovala si kontakty a navštěvovala firmy po Praze. Nosila s sebou výstřižky, sešity plné poznámek a neúnavně nás zásobovala horami informací. Po roce sestavila seznam šesti důležitých jmen – ředitelů a majitelů firem, kteří by mohli TEREZu podpořit. Původně jsem to považovala za bláznivý plán, ale Ann mě přesvědčila, ať je pozveme do Prokopského údolí, aby sami poznali, co děláme.
Manažeři, zablácení a trochu zaražení, dorazili na naši základnu uprostřed skalní stepi, kde jsme jim nabídli chléb se salámem a kávu. Díky této přímé zkušenosti a Annině charismatu nás pochopili a rozhodli se nejen finančně přispět, ale také nám radit. Ann pak odešla s pocitem dobře vykonané práce a zanechala nám nejen první velké dárce, ale i sebevědomí a odvahu jít dál.
Dalším z mnoha milníků TEREZy byl i program GLOBE. Začal jak jinak než zaklepáním na dveře centra GLOBE před Bílým domem v USA a nabídkou pomoci. Rostli jsme spolu s ním a plnými doušky čerpali znalosti i inspiraci světových vědců, kteří za programem stáli. Díky GLOBE jsme dětem i učitelům mohli nabídnout úplně jiný rozměr jejich práce a bourat „železnou oponu“ poněkud zamrzlého systému školství. Začátky programu GLOBE se pojí s asi nelegračnějším dnem v TEREZe: GLOBE jako státní program potřeboval oficiální posvěcení ministerstva školství, ale tam jsme narazili na podezřívavé reakce.
Úředníci ovlivnění minulým režimem se báli, že program využívající satelitní snímky může být jen zástěrkou americké špionáže. Po nekonečných debatách a zamítnutích jsem se rozhodla pro netradiční tah – oblékla jsem se do kostýmu šaška a vyrazila na schůzku s panem ministrem.
Když jsem dorazila na ministerstvo, úředníci mě přivítali nejen zvědavě, ale i s notnou dávkou naštvání: „Proč máte na sobě oblek šaška?“ ptali se pobouřeně. „Protože se tady vždycky tak cítím,“ odpověděla jsem jim bez zaváhání. Nevím, jestli se mě chtěl pan ministr jen rychle zbavit, nebo zda se zalekl, že bych příště dorazila s médii, ale ten den jsme konečně dosáhli toho, na co jsme čekali. Ministr podepsal smlouvu s NASA, a tím se program GLOBE stal skutečností i v Česku.
Rok 1998 jsme přivítali v novém domě v Haštalské ulici, který jsme nazvali „Labyrint světa a ráj srdce“. TEREZA měla tehdy už přes 20 zaměstnanců a stovky škol s námi spolupracovaly na projektech pro děti, které chtěly poznávat a chránit přírodu. TEREZa se proměnila v profesionální organizaci. Byl to splněný sen, ale cítila jsem, že je čas předat kormidlo někomu dalšímu. Nechtěla jsem být „matkou zakladatelkou“, která brání vlastnímu dítku v růstu. A tak jsem opustila pozici ředitelky a od té doby (rok 2003) TEREZu pozoruji zpovzdálí, a když chce, tak jí ráda pomůžu.
Děkuji všem, kdo jste TEREZu během 45 let podporovali a pomáhali jí vyrůst v moudrou a vlivnou dámu!
reklama
Další informace |
Text vyšel v magazínu Pražská EVVOluce 4/2024, který se historii envirohnutí v Československu věnuje v celé řadě textů.
