Jaromír Štipčák: Slyšel jsem volání orla, volání divočiny... Jak dlouho ještě?
O tom že se zde orli vyskytují a dokonce úspěšně hnízdí vědělo jen málo lidí. Ochránci, kteří se mnoho let věnují jejich monitoringu, myslivci okolních honiteb a pár lidí, kteří občas při procházce zvedli hlavu a orla zahlédli. Nechávali jsme si to pro sebe, čím méně lidí to ví, tím pro dravce a zdejší přírodu lépe. Bylo to v zájmu jejich ochrany nezbytné a v pořádku.
Toto tajemství je teď bohužel nutné prolomit. Lidé znalí i neznalí si tu žili v klidu a míru při vzájemném soužití nejen s velkými dravci, ale třeba i s vlkem obecným. Žili jsme v symbióze mimo pozornost médií, různých neziskovek a veřejnosti. Měli jsme zato, že zdejšímu ekosystému nic nehrozí a zůstane to tak dokud bude tráva růst a vítr vát…
Mýlili jsme se, tráva dál roste a vítr stále vane. Právě vítr přilákal jiné dravce, všemocné developery spolu s investory budoucích větrných parků. Jsou to tvrdí predátoři, kterým kořist málokdy unikne. Jsou úžasně trpěliví a cílevědomí. Dokáži čekat v ústraní po prvním neúspěchu na příhodnou dobu. Na dobu jako je třeba energetická krize, změna starosty, zvýšený státní zájem nebo finanční tíseň vlastníka půdy. Kořist si mezitím vytypují, vyhlédnou a najdou nejslabší místa. Jsou vybaveni tím nejlepším nástrojem k uchvácení kořisti – obrovská zásoba financí, právníků, poradců, spřátelených politiků a placených „nestranných“ odborníků. Při svém lovu dokážou dokonale využít znalost právního prostředí, psychologie, mediální vliv i politickou situaci. Dokáží zajistit, že při biologickém posuzování území vhodného pro umístění větrných elektráren si orlů a dalších chráněných druhů nikdo ani nevšimne a nenajde záznamy o jejich pozorováních, výskytu nebo hnízdění.
A tak se i stalo. Byla navržena akcelerační oblast AOV34Jkartovice pro výstavbu větrných elektráren, kde bude možné umístit až 34 větrných turbín. Ta byla sice zmenšena, ale kupodivu jen v okolí Slezské Harty, kde je čilý rekreační ruch a vzácní dravci tam skutečně nehnízdí. Vyhovělo se nejspíš zájmu rekreantů a místních podnikatelů. O orlu skalním, orlu mořském, čápu černém, výru velkém a o mnoha dalších vzácných druzích živočichů v okolí Kružberské přehrady v posudcích SEA v návrhu změny č. 2 Územního rozvojového plánu na udržitelný rozvoj území nikde ani zmínka.
Přece není důležité, že jediné skutečně zdokumentované a potvrzené hnízdiště orlů skalních v celé naší zemi je právě v okolí Kružberské přehrady. Další nejbližší je někde v Alpách nebo na Slovensku v tamních horách. Nejstarší potvrzené hnízdění orla mořského v Moravskoslezském kraji je, světe div se, opět u Kružberské přehrady. I tohle se dá v zájmu výstavby obnovitelných zdrojů přehlédnout, když je to v zájmu zelené energetiky třeba. Kdyby to věděl celoživotní bojovník za ochranu přírody sir David Attenborugh, byl by zděšen.
Ano, česká krajina potřebuje víc než sliby, jak se lze dočíst na stránkách internetového deníku Ekolist. Ale kde jsou neziskové nevládní organizace, které tohle hlásají a vyzývají veřejnost k připomínkování? Kde je Beleco, Česká společnost ornitologická, Hnutí Duha, Společnost pro trvale udržitelný rozvoj, WWF, Zelený kruh, Děti Země a mnoho dalších? Co se s nimi stalo, proč v tomto případě odvrací hlavu a jsou slepí? Že by na ně zabrala ona mocná zbraň developerů, kterou jsou finanční příspěvky a granty? Území orlů kolem Kružberské přehrady nepotřebuje žádné finanční injekce ani složité, nákladné projekty na ochranu ekosystému. Ty by ve výsledku přinesly neziskovkám pozornost veřejnosti a následně sponzorů. Potřebuje jen klid a tichou ochranu. Možná proto je pro neziskovky nezajímavá, přehlížená, obětovaná. To je nakonec v normálních dobách dobře. Normální doba je bohužel nenávratně pryč.
A developeři s investory? Ti se chovají přirozeně jako každý jiný predátor. Jsou nemilosrdní a tohle přehlížení jim vyhovuje. Co na tom že byli mnohokrát upozorněni místními samosprávami při projednávání svých nabídek na výjimečnost této oblasti. Vždyť když zmizí orli a chránění živočichové, zmizí problémy. Stali se z nich oportunisté. Teď trpělivě vyčkávají, jako supové nad zraněnou kořistí. Lidé si časem na větrný park zvyknou, přestanou breptat a za pár let si na hnízdiště orlů a mnoha jiných vzácných ptáků nikdo ani nevzpomene.
Jejich taktika je pro likvidaci nejen populace orlů v této oblasti ve výsledku účinnější než použití otrávených návnad. Kde je například nevládní nezisková organizace Justice for nature? Upálí členové této neziskovky příště o filipojakubské noci demonstrativně na hranici figurínu developera, investora nebo maketu větrné elektrárny, místo figuríny myslivce? Kdo má největší zájem na vymizení orlů z tohoto malého území? Místní myslivci kteří s nimi bez jakéhokoliv konfliktu sdílí tento prostor již mnoho let? Nebo investoři kterým jejich přítomnost blokuje investice, projekty a zisky v řádech stovek miliónu korun? Copak dlouhodobá soustavná činnost developerů orientovaná na zisk a moc s vysokým stupněm hierarchických vazeb založených na disciplíně a profesionalitě, která vede k vědomému úmyslnému ohrožení živočišného druhu vedeném v červeném seznamu ohrožených druhů není v rozporu se zákony?
Ale co se divím jejich nezájmu, v odborných posudcích pro návrh akceleračních zón se přece píše že větrníky budou vybaveny zařízením, které rotaci lopatek okamžitě po detekování pohybu ptáka nebo netopýra zastaví. Napsali to erudovaní odborníci a to je při posuzování podaných připomínek přece rozhodující a svaté. Větrné elektrárny jsou vlastně bezpečné a pro ptáky a netopýry nepředstavují žádný problém.
Jenže orel je dravec a musí lovit. A orel nejčastěji loví na otevřeném prostoru, na polích a loukách ve svém teritoriu. Loví za letu. K tomu, aby byl lov úspěšný potřebuje dobrý zrak, klid pro soustředění a vyhledání kořisti. Dostatek kořisti, volný prostor a možnost zaměřit kořist. Pak může z poměrně velké vzdálenosti z výšky na kořist zaútočit soustředěným prudkým klouzavým letem ve vysoké rychlosti. Půjde to přes točící se lopatky rotoru? Dovedete si to představit? I jeden větrník může způsobit, že nejen orlové tuto oblast navždy opustí, protože je bude pohyb rotorů rušit a to nejen při lovu.
Samice orla skalního (dlouhodobě monitorovaná orlice Tonička) zde prohrála nedávno souboj s jinou orlicí a přišla o život. Spousta lidí pod zveřejněným článkem informujícím o její smrti vyjadřovala v diskusích upřímnou lítost. To co se ji stalo bylo ovšem dle krutých ale spravedlivých zákonů přírody přirozené a bylo to v pořádku. Bojovala o své teritorium o své právo na život a souboj prohrála. Byla neústupná, neúplatná a neměla na vybranou, hájila svůj životní prostor. Její smrt při souboji s jinou orlicí však potvrdila význam tohoto ekosystému. Je pro hnízdění orlů skalních tak zásadní, že zde probíhají boje o možnost zde zahnízdit. Orlice Tonička naplnila svůj osud. Nahradila ji jiná orlice a život zdejších orlů půjde dál… Možná. Slovo možná mne v tomto případě dost děsí a zní přímo mrazivě.
Ptám se Vás, máme o toto malé území orlů bojovat stejně jako o něj bojovala orlice Tonička? Postavíme se společně novodobým mocným predátorům? Bez Vaší pomoci, pomoci veřejnosti, to ale nepůjde. Nemáme zbraně a možnosti developerů, nemáme finance, nemáme právníky, nemáme na své straně neziskovky, nemáme známosti v politických kruzích, nemáme placené odborníky na správných místech, nemáme nám nakloněná média a hlavně nám dochází čas. Vyhlášením akcelerační oblasti AOV34Jakartovice v srpnu 2026 boj končí. Vždy se najde alespoň jeden vlastník pozemků, který s umístěním větrné elektrárny na svém pozemku v rámci navrhované akcelerační oblasti bude souhlasit. A pak se najde další, další a další. To developeři dobře vědí, a trpělivě čekají. A až to nastane tak se developeři a investoři větrných parků změní z oportunistů v nemilosrdné aktivní predátory moderní doby. Zdejší ekosystém bude rozparcelován, roztrhán a doslova sežrán.
Nemáme sice zbraně developerů, ale máme naději. Ta naděje jste Vy. Vy kteří jste dočetli až sem a souhlasíte s tím, že stojí za to pokusit se něco udělat, něco cenného zachránit. Jediné co může pomoci je Váš hlas, mocný hlas veřejnosti. To jediné může zastavit dravé developery a může změnit zdánlivě nevratná politická rozhodnutí a překreslit již vytvořené mapy akceleračních oblastí nebo červených zón. Žádám Vás pomozte. Staňte se hlasem orlů! Vyjádřete svůj nesouhlas křikem na sociálních sítích! Připojte se a Váš hlas, Váš křik se promění ve vítr, dravý vítr který ponese sociálními sítěmi volání orlů. Křičte společně, křičte veřejně a křičte s orli. Šiřte tuto správu mediálními sítěmi, tiskem a všemi možnými způsoby. Snad tento vítr zanese tuto zprávu tam, kde nás uslyší developeři, politici, právníci, neziskovky, studenti, herci, média nebo přímo lidé kteří o AOV34Jakartovice rozhodují.
Možná se mezi nimi najde pár spravedlivých, neovlivnitelných. Možná se pak zamyslí a připustí chybu. Možná se postaví na stranu ohrožené přírody i když z toho nekápne žádný finanční příspěvek a ohrozí to již plánované přijmy. Třeba to ohrozí jejich pracovní pozice a oni se přesto přidají. Možná se i oni stanou větrem nesoucím zprávu. Zprávu která upozorní, že společně navrhujeme a žádáme vytyčení červené zóny zakazující výstavbu větrných elektráren v oblasti výskytu orlů skalních a orlů mořských. Že žádáme úplné zrušení navrhované akcelerační oblasti AOV34Jakartovice! Chraňme společně tento malý kousek naší země, ještě je čas. Bojujme o něj a chraňme jej po dobu kdy nás bude zdejší vodní nádrž zásobovat pitnou vodou. Dokud bude tráva růst a vítr vát….
Možná tento boj prohrajeme stejně jako prohrála svůj poslední boj orlice Tonička. Pak by byla ztráta jejího života při hájení teritoria nejspíše zbytečná. Možná v údolí Kružberské přehrady, v údolí na dohled od Velkého Roudného křik orlů utichne a budeme tam v blízké budoucnosti slýchat zvuk lopatek rotoru větrníků… Možná…. A možná to tak je nakonec pro lidstvo a pokrok správné a nedá se tomu v zájmu výstavby obnovitelných zdrojů zabránit. Možná je opravdu nutné něco obnovitelně a ekologicky ve jménu lidstva opět zničit a obětovat.
Já, stejně jako mnoho dalších, v tomto boji ovšem stojím za ochranou jedinečného ekosystémem s výskytem vzácných orlů, dravců, sov a mnoha jiných živočichů. S žádným „možná“ se nehodlám jen tak pokorně smířit. Pokouším se proto touto zprávou, tímto sdělením, alespoň o malý vzdor, o výzvu a prosbu o pomoc. Buďme při skutečné ochraně přírody a naší země nepodplatitelní, odvážní, tvrdí a neústupní, stejně jako byla při obraně svého teritoria orlice Tonička! Těm, kteří nám při obraně rozmanitosti zdejšího života pomohou patří velký dík. Dík všech divokých živých bytostí, které ve zdejší přírodě ještě žijí a snaží se přežít. Tvorů a bytostí jejichž jménem jsem si dovolil požádat Vás o pomoc při ochraně malého kousku překrásné krajiny Nízkého Jeseníku. Malého kousku který je odsouzen k nevratnému zjizvení. Jménem bytostí a ekosystému, který byl těmi, jenž je mají chránit opuštěn. Byl opuštěn ve Vašem zájmu, ve vyšším veřejném zájmu občanů České republiky.
Žiju v této oblasti už desítky let. Sice jsem se zde nenarodil, ale přesto se cítím jako domorodec. Developeři nás místní za domorodce nebo vesničany považují, a to v plném významu tohoto slova. Podceňují nás. Snad místní domorodci nezůstanou v tomto snažení sami. Možná se zvedne alespoň malý vánek porozumění čeřící hladinu Kružberské přehrady. Snad vánek porozumění přeroste ve větřík naděje, větřík naděje nesoucí orlí pírko nad staletými jedlemi břehových lesních porostů. A snad větřík naděje nabere na sociálních sítích díky Vám sílu a stane se divokým větrem svobody. Nespoutaným silným větrem divočiny protknutým křikem orlů, divokým větrem kterého se leknou i obchodníci kteří vítr svazují a prodávají. Možná přeroste v nezastavitelný vítr a hlas veřejnosti, který už nejde přehlížet, umlčet a neslyšet... Hlas, který nezpochybní, neumlčí žádný skrytý ďábel i kdyby se na dokumenty podepisoval Abel. Tak Vás ještě jednou prosím, prosím z celého srdce, připojte se na oblíbené sítě a začněte křičet...
reklama
