Ing. Vladimír Šafařík: Kam se vytratil zdravý rozum?

To mě kolikrát napadá, když si občas pročítám mnohé zveřejněné příspěvky. Jelikož však čtu i tzv. mezi řádky, tak mám mnohdy i podezření, že je u nás velmi mnoho lidí, jimž ani o ochranu přírody skutečně nejde a kteří na opravdové ochraně přírody přímo parazitují, za solidní peníz daňových poplatníků. Samozřejmě jim v tom nahrává nekvalitně odvedená práce našich zákonodárců vyúsťující až do v praxi nesmyslných a nejednoznačných výkladů zákonů. A nyní příklad z praxe. Někdy v srpnu mi žena sdělila vzkaz, jestli nechci jestřába. Po mém telefonátu už to byli 4 ptáci a na druhý den se odvezlo celkem sedm exemplářů. Jen tak jsem pak kontaktoval úředníky zabývající se životním prostředím na příslušném krajském úřadě s požadavkem na možnost si ponechat některé ptáky pro sokolnické účely. Samozřejmě jsem jim realitu velmi podrobně vysvětlil – pro nezasvěcené připomínám, že jejich neodebrání by pro ně znamenalo rozsudek smrti.

Po několika vymlouvavých odpovědích mi pak úředníci sdělili, co jsem pak vlastně dle zkušeností jiných mých kolegů i čekal – není veřejným zájmem tyto ptáky povolovat sokolníkům k držení a „mezi řádky“ je ani zachraňovat. Pro nezasvěcené jen připomínám, že jestřáb lesní patří k našim celkem běžným dravcům, jehož stavy a výskyt (ornitologové u nás udávají asi 2500 párů) jsou limitovány především přístupem myslivecké veřejnosti, drobnochovatelů a dostupností nabídky potravy. Jelikož je však zařazen v kategorii „ohrožený“, musí každý zájemce o jeho držení získat k tomuto patřičné povolení. Dle zákona může (ale také nemusí) toto povolení pak získat jen ten zájemce, který prokáže, že tento jedinec je získáván ve „veřejném zájmu“ do zajetí. Pojem „veřejný zájem“ však není nikde v zákoně definován, a proto si ho může každý úředník vykládat, jak se mu zlíbí.

A to je právě to, co ve skutečnosti ročně ohrožuje na bytí možná nějakou tu stovku či tisícovku především mladých dravců (ti se dostanou lidem nejčastěji do rukou). Jedinými lidmi totiž /za celá ta poslední desetiletí/ byli právě jenom sokolníci, jež byli v těchto případech vždy kontaktováni a jež pro naši přírodu každoročně vyrvali ze spárů jisté smrti možná stovky těchto nevinných krasavců, aby jim nakonec ve velké většině umožnili návrat zpět do přírody. Osobně mám s touto činností za ty roky velmi bohaté zkušenosti. A kdo jiný by měl mít vždy na co nejvyšších stavech jestřábů v přírodě největší zájem, když ne sokolníci, jež si tak vlastně i hlídali dostupnost těchto dravců? Je to vlastně ten nejefektnější způsob a např. i počáteční reintrodukce sokolovitých byly počátkem 80. let hnány i touto myšlenkou. Pak přišla změna a závist a diletantství některých „vědců“ se promítl i do stávajícího zákona. Výsledkem je to, že mnozí sokolníci na zabíjení těchto dravců rezignovali a jednoduše tyto ptáky odmítnou vzít (proč taky?). Včasné neodebrání znamená pak jejich utracení. Je to sice nezákonné, ale ve skutečnosti se to děje v děsivém množství. To, že je stát papírově chrání, je však pro životy těchto ušlechtilých ptáků „houby“ platné, neboť není prakticky schopen tuto ochranu zajistit. A nejhorší na tom je skutečnost, že to všichni zainteresovaní vědí, a dokonce mnozí nechtějí raději slyšet, ale nemají zájem na záchraně jediného dravce. Zaslechl jsem i názor, že „než aby měli skončit u sokolníka, tak ať je raději postřílejí“. Také já jsem pod tlakem rodiny už letos rezignoval a několika náhodným „dodavatelům“ se slušně omluvil, ale jelikož mě „hryže“ trochu svědomí, píši tento článek, neboť ta letošní dosavadní asi dvacítka ptáků měla právo žít. Tu šanci nedostali díky nesmyslnému zákonu a lidí sedících na postech, kde skutečně nemají co pohledávat. A jestli se nemýlím, tak nyní odmítnutá novela příslušného zákona tuto absurditu jen zakonzervovala. Hlavně, že před Evropou děláme vše pro ochranu přírody. A potom se, amatérský ochránče, pokoušej něco napravovat…

---

reklama

---