Karel Dolejší: Je teorie ropného zlomu „nevědecká“?
Další jejich operace zpravidla spočívá v tom, že ideu vědy vůbec prohlásí za naprosto totožnou se současnou mainstreamovou ekonomií. Podle toho tedy mají kritéria jejich vlastní zvláštní disciplíny být rozhodující pro vědeckost na kterémkoliv jiném výzkumném poli. Ti kultivovanější ovšem chápou, že podobný teoretický imperialismus jim z dlouhodobého hlediska u veřejnosti spíše škodí, a proto raději postupují nějakou vhodnou oklikou, například přes teorii vědy. V této oblasti je dosud poměrně dosti rozšířená třeba představa o demarkaci mezi vědou a ideologií, kterou kdysi formuloval Karl Raimund Popper. Ten vycházel z filosofického fallibilismu – z přesvědčení, že principiálně každé naše vědění může být omylné. Vědci tohle podle Poppera berou vážně, a proto formulují své hypotézy tak, aby se daly vždycky empiricky testovat, což nám umožní odhalit případné omyly a odstranit je. Naproti tomu ideologové svá tvrzení „impregnují“, aby se empirickému testu vyhnuli. Pokud tedy zjistíme, že jsme někde narazili na „impregnovaná“ tvrzení, která představují jakési nedotknutelné posvátné krávy dané teorie, podle popperovského kritéria jsme odhalili ideologii. Existují sice dobré důvody považovat popperovskou demarkaci za zastaralou – jeho žáci přesvědčivě ukázali, že přísné představě učitele vlastně žádná reálná věda plně nevyhovuje – nicméně stejně nebude na škodu se na tvrzení ekonomických vymítačů ropného zlomu právě v tomto kontextu podívat podrobněji.
Je teorie ropného zlomu „impregnovaná“?
Teorii ropného zlomu formulovali geologové. Tato skutečnost někomu už sama stačí k tomu, aby zmíněnou teorii považoval za „přísně vědeckou“. Ekonomové geologii zpravidla příliš nerozumějí a některé jejich kanonické představy o vzniku zdrojů z ničeho ukazují, že jsou na štíru dokonce i s fyzikou; ovšem podle mnohých z nich jsou ve skutečnosti ignoranty právě geologové, protože svá tvrzení nehodlají testovat způsobem, jenž jim navrhují představitelé jiné vědní disciplíny. Podle geologů je důležitější to, že celkové zásoby ropy (vzniklé velice pomalými geologickými procesy v dávné minulosti, o nichž nevíme, zda vůbec ještě aktuálně probíhají) na Zemi jsou konečné a omezené, a proto zákonitě dříve nebo později musí nastat okamžik, kdy jich polovina bude vytěžena, a bude pak v praxi nemožné produkci pro lidskou spotřebu dále nepřetržitě zvyšovat. Proti tomu ekonomové argumentují vývojem cen ropy po ropné krizi v polovině 70. let a tvrdí, že trh nic takového jako nedostatek ropy nezaznamenal. Geologové ovšem nesdílejí představu, že cenové signály trhu jsou jediným a nedotknutelným dodavatelem empirických faktů, jimiž má být testována hypotéza jakéhokoliv druhu. A to je z pohledu ekonomů samozřejmě svatokrádež.
Mají tedy pravdu ti, kdo tvrdí, že teorie ropného zlomu ve skutečnosti neobstojí v empirickém testu – ba dokonce, že je formulována tak, aby ji testovat vůbec nešlo, čili je v popperovském slova smyslu ideologií?
Žádné v současnosti dostupné poznatky nesvědčí o tom, že by ropa kdesi v zemské kůře dosud vznikala tak rychle, aby byť jen zčásti kompenzovala naši stále rostoucí spotřebu. Kdyby se ovšem v nějakém výzkumu ukázalo, že ropa ve skutečnosti vzniká mnohem rychleji, než se dosud myslelo, klasickou představu o ropném zlomu by bylo nutno do značné míry přepracovat a vzít v úvahu „polštář“ daný takto objevenými geologickými procesy. Teoreticky by nešlo o velkou změnu, protože ani pak by nebylo možno dospět k věrohodné představě o neomezeném růstu v omezeném prostředí; z pohledu současných generací, například, by to ovšem bylo velice významné, protože očekávání ohledně budoucnosti by bylo třeba revidovat, a adaptační strategie by mohly být v jistém smyslu mnohem velkorysejší.
A ještě jinak: Žádné v současnosti dostupné poznatky nenaznačují, že bychom stáli na prahu nahrazení levné ropy nějakým jiným všeobecně dostupným energetickým zdrojem; kdyby se ovšem přece jen ukázalo, že takový zdroj byl nalezen, bezprostřední širší společenský smysl teorie ropného zlomu (který se odvozuje především z poznatků antropologie o korelaci mezi úrovněmi energetické spotřeby a civilizačního rozvoje) by byl silně redukován a Hubbertova křivka by se opět stala převážně jen záležitostí specialistů – až do doby, než by začal i tento nový zdroj docházet.
Není problém teorii ropného zlomu a její širší implikace takto testovat. Co ovšem některé ekonomy přivádí doslova k amoku je tvrzení, vývoj cen ropy po ropném šoku v letech 1973-1975 je třeba vysvětlovat nikoliv reálnou nekonečností ropných zásob, ale konkrétními politickými opatřeními mezinárodních institucí a západních zemí, díky nimž byla ropným státům na omezenou dobu naordinována politika maximalizace produkce za každou cenu – a v důsledku vzájemné konkurence producentů na takto zahlceném trhu se podařilo zhruba na dalších třicet let zabránit významnějšímu zdražování hlavní energetické suroviny průmyslové civilizace. Někteří mají dokonce tu drzost tvrdit, že trh byl v tomto případě dokonce cíleně deformován, aby vůbec nemohl poskytovat cenové signály o geologických datech. A to už je tedy skutečně vrcholná nechutnost a lezení do zelí vědě všech věd.
Mohou samozřejmě existovat lidé, kteří se teorie ropného zlomu chápou čistě zvnějšku, kvůli jejím širším společenských implikacím, a nebo ještě hůře, kvůli podbudování apriorních a na ní vlastně nezávislých apokalyptických představ o budoucnosti. Zneužít lze pochopitelně prakticky cokoliv, nicméně na samotné teorii ropného zlomu není apriori nic v popperovském slova smyslu „ideologického“. Je perfektně přístupná vědeckému testování podle svých vlastních měřítek – a neexistuje opravdu ani ten nejmenší důvod trvat na tom, aby parametry testování této teorie určovali zrovna mainstreamoví ekonomové.
Lze empiricky testovat mainstreamovou ekonomii?
Po prozkoumání popperovsky formulované námitky proti teorii ropného zlomu můžeme zajít ještě o krok dále a ptát se, zda a do jaké míry jsou přístupny empirickému testování některé základní teze mainstreamové ekonomie.
Zkuste například ekonomovi položit otázku, zda tezi o proveditelnosti nepřetržitého udržování nekonečného ekonomického růstu v konečném prostředí naší planety je ochoten nějak empiricky testovat. Takový návrh bude velmi pravděpodobně rozhořčeně diskvalifikován; bude vám řečeno, že klást vůbec takové otázky (čti: zpochybňovat růst Růstu) je nehumánní, a bude naznačeno cosi o vašem pokřiveném charakteru – a to ještě v tom nejlepším případě. Brát mainstreamovým ekonomům jejich oblíbenou hračku se prostě nevyplácí, chovají se dosti popuzeně. A přece na druhé nakládají břemeno testování jejich základních předpokladů, jemuž sami nejsou ani v nejmenším ochotni čelit. Záměrně reformulují všechny otázky tak, aby co nejvíce zkrátili perspektivu a věnovali se pouze tomu, co je bezprostředně po ruce. Nevím, jestli tohle je ještě skutečně vědecké. Když dostatečně zkrátíme perspektivu, můžeme přece vyloučit z vědecké debaty jakékoliv téma konečnosti nějakého procesu s poukazem na to, že tento proces přece aktuálně dosud trvá – můžeme například tvrdit, že jen ideolog a dogmatik by mohl plácat podobné nesmysly, jako že on i jeho partner v debatě jsou koneckonců také koneční a smrtelní, protože dokud přece ekonom nezemřel, jeho hypotéza o vlastní nesmrtelnosti nebyla ještě vyvrácena ...
Kdo ví: Možná mají takoví lidé pravdu, a bylo by nevědecké a ideologické nevystavit tezi o všeobecné smrtelnosti lidí empirickému testu – alespoň tedy v jejich individuálním případě, nebo chcete-li u celé profesní skupiny. Neměli bychom předem předpojatě vylučovat možnost, že právě mainstreamoví ekonomové jsou ve skutečnosti lidmi nového typu, kteří se sice narodili, avšak nezemřou více. Kdo by vlastně mohl s jistotou vědět, že i jejich život skončí, jestliže zůstaneme na půdě důsledného fallibilismu? Jen je možná vhodné dodat, že kdyby zmínění lidé na předpokladu, že tu budou donekonečna, založili i individuální praktické rozhodování, někdo by si mohl myslet, že jsou tak trochu mešuge. Když ale k podobnému přístupu vyzývají globální společnost, říká se tomu třeba progresivita nebo modernost.
Toho, kdo je zběžně obeznámen s dějinami moderní křesťanské apologetiky po Kantovi, sotva překvapí, když se tam, kde už nelze dokázat ani samotnou možnost něčeho, o to urputněji mává nezbytností téhož. Bez růstu Růstu se prostě neobejdeme, varují ekonomové, protože to, co by lidstvu přineslo jeho případné zastavení, by bylo velice nežádoucí. Z perspektivy, ve které je celý vesmír pouze podložkou pod nohy jednoho živočišného druhu obývající třetí planetu průměrné hvězdy spektrální třídy G2 v okrajovém rameni Mléčné dráhy, takové tvrzení možná dává smysl; myslím ale, že prakticky ze všech ostatních perspektiv vypadá představa, že vesmír má povinnost starat se o naše potřeby a poskytnout nám zdarma další energetické zdroje, přece jen poněkud infantilně.
Růstu se v oficiálních kruzích zřejmě nelze vzdát, nebo přinejmenším bez něj nelze zůstat mainstreamovým ekonomem – proto i opravdu málo početná skupina těch, kdo vůbec berou v úvahu ropný zlom, oprašuje obstarožní šidítko „růstu nezávislého na fundamentálních faktorech“, tj. takového, který by probíhal bez vazby na zvyšování spotřeby surovin. Co na tom, že předmět, jímž se zmínění zoufalci ukájejí, souvisí právě s těmi neudržitelnými tendencemi, jež vyvolaly současnou globální ekonomickou recesi. Teorie „postindustriální společnosti“ lpěním na paradigmatu národní ekonomiky v době rozvoje globalizace dosáhla zcenzurování faktu, že výroba spotřebního zboží pro „postindustriální“ (deindustrializující se...) ekonomiky Západu byla postupně „outsourcována“ do jiných oblastí světa a surovinové a energetické bilance těchto aktivit se tak již v místě spotřeby do statistik nepromítaly; stejně tak i jiného očividného faktu, že valnou část halasně vytrubovaného nárůstu americké ekonomické produktivity v „postindustriální“ fázi ve skutečnosti reprezentovaly do značné míry falešné výkony finančního průmyslu. (Je nakonec obrovskou ironií, že na toto dočasné zkreslení „postindustriálních“ statistik zachycujících americkou produktivitu v sektoru služeb přednedávnem upozornil právě ten Paul Krugman, který se nyní naprosto nereflektovaně ohání vizí růstu nezávislého na fundamentálních faktorech...) Dogma o stvoření světa z ničeho je už i v samotné křesťanské komunitě vykládáno spíše jen analogicky; ale mainstreamoví ekonomové, kteří s vážnou tváří prezentují vlastní variantu „odpoutaného“ ekonomického růstu odporující zákonu zachování energie, to zřejmě i nadále myslí smrtelně vážně. Nebo se tak alespoň na veřejnosti tváří...
Tak či onak, předpoklad mainstreamových ekonomů o nutnosti růstu Růstu žádnému testování otevřen není; je dokonce přísně zakázáno byť i jen zapochybovat. Jestliže je však situace právě takováto, nezbývá než konstatovat, že – přinejmenším podle popperovského výměru – je ekonomie vyznačující se zmíněnou dogmatičností „impregnovanou“ ideologií, a nikoliv „poctivou“ vědou.
Mainstreamová ekonomie jako ideologie uzavírající se epochy
„Ale vždyť moderní ekonomie přece přinesla tolik užitku,“ namítnou zřejmě mnozí. Jak by to vůbec bylo možné, kdyby obsahovala tak zásadní zkreslení, o nichž byla v tomto článku řeč?
Ekonomie v moderním smyslu (na rozdíl od antické řecké nauky o vedení domácnosti) vznikala v době, kdy evropský Západ zahájil koloniální expanzi, v níž si na několik staletí přivlastnil zdroje prakticky celého světa; o něco později k tomu přidal i objevení potenciálu masového využití fosilních paliv. Zde je třeba hledat hlavní důvod toho, proč se ekonomie například problémem vzácnosti zabývala vždy spíše v relativním než v absolutním smyslu. Popisovala prostě praxi rozsáhlého společenského systému, v němž celkový objem zdrojů po dlouhou dobu v zásadě nepřetržitě narůstal. Za takových okolností chyběla motivace i jakýkoliv praktický důvod k tomu zabývat se vážně otázkou konečnosti dostupných zdrojů. Jestli mají geologové zhruba pravdu, kromě již probíhajícího úpadku mezinárodního postavení západních zemí teď Západ čeká i snižování dostupnosti energetických zdrojů a s tím související deindustrializace – a za takových okolností by se některá základní dogmata současné mainstreamové ekonomie už aplikovala dosti těžko.
Víme ovšem, že starý marxistický schematismus používající protiklad společenská základna-společenská nadstavba byl přitažený za vlasy a vlastně nedokázal vysvětlit ani to, jak mohl třeba systém římského práva o mnoho staletí přežít zánik společenských poměrů, v nichž vznikl – a ještě k tomu udělat ohromnou kariéru v právním uspořádání prakticky všech moderních států. Je tedy otevřenou otázkou, co ze současné ekonomie a na jak dlouho přežije probíhající úpadek konkrétního civilizačně-ekonomického uspořádání světa, v němž tato věda vznikla.
Je však také současně extrémně nepravděpodobné, že by se ekonomie mohla příliš dlouho držet své v současnosti převažující podoby a zůstat dogmaticky prorůstově orientována.
reklama
Karel Dolejší: Deindustriální blues aneb Sedm růží s přísadou bioetanolu