Karel Dolejší: Z ničeho něco aneb Proč na ekologii vůbec, ale vůbec nezáleží

Žijeme v civilizaci, která se stále ještě ráda hlásívá k tradici osvícenského racionalismu. Je o sobě přesvědčena, že dávno a beze zbytku překonala závislost na středověké křesťanské ideologii – v tomto smyslu je prý civilizací moderní, osvícenou, atheistickou. A v české kotlině, kde již nucená habsburská rekatolizace přivodila křesťanství vyprázdnění a hluboký úpadek, tohle platí dvojnásob.

Překonání náboženské omezenosti se prý mělo udít tak, že „člověk“ jednoho dne prohlédl kněžourské triky a pochopil, že vlastnosti a schopnosti dosud připisované Bohu či jiným nadpřirozeným bytostem byly původně vlastnostmi a schopnostmi jeho samého, kterých se ale pro zhoubný vliv jedu náboženství vzdal.

Každý zajisté snadno nahlédne naprostou oprávněnost této antropologizující interpretace fenoménu náboženství – zejména pokud si uvědomí, že než hloupí prapředkové vymysleli své bohy, naprosto běžně se těšívali nesmrtelnosti, chodili po vodě, létali povětřím, a podnikali vůbec spousty skopičin, jež byly později sumárně označovány za zázraky...

Šťouralové nicméně přesto tvrdí, že výklad náboženství coby odcizení bytostných lidských schopností je silně zjednodušující; mezi nimi na jednom z předních míst nalezneme i jistého Engelse, jehož výběrová interpretace tvoří až na výjimky jediné (a nepřiznané) filosofické školení starší generace českých vědců. Ten na jednom místě hovořil o „prapůvodním nesmyslu“, který by bylo přece pedantské chtít beze zbytku vysvětlovat mechanismem odcizení.

Pokud by měli šťouralové přece jen pravdu, znamenalo by to patrně, že když moderní kultura „překonala“ křesťanskou ideologii, „vrátila“ při tom člověku kromě skutečně v náboženství odcizených lidských vlastností a schopností dosud projektovaných do nadpřirozené sféry také celý již zmíněný „prapůvodní nesmysl“ složený – buďme zde přesní – převážně z pustých fantazií. Jinak řečeno, tato kultura připsala člověku schopnost konat zázraky zděděnou po křesťanském Bohu.

Iluzionismus poněkud fosilní

Protože však člověk sám zázraků nečiní, musel se kvůli nim obrátit o pomoc na boha ze stroje. Vědotechnika – dnes již takřka nedílný komplex vzájemně provázané teorie a praxe – vystupuje v postmoderní moderně jako jeden z těch prostředků, které přinášejí změnu a dávají lidem schopnost činit očekávané zázraky. Čas od času opakované senzační zprávy, že věda je již jen pár let výzkumu vzdálena od dosažení skutečné nesmrtelnosti, naplňuje nadějí ty, kdo jsou disponováni snadno věřit senzacím, neznají či nechtějí znát Čapkovu Věc Makropoulos a vůbec už nepřemýšlejí o tom, co by takový vynález znamenal vzhledem k problému přelidnění. Je také pravda, že technologie umožnila v obrazném slova smyslu, aby člověk chodil po vodě a létal vzduchem – nejsou to však jeho vlastní skutečné schopnosti, které tyto zázraky provádějí. Možná že někde existují zkušební prototypy lidskými svaly poháněných vznášedel, a docela jistě proběhly testy letounů poháněných jako obyčejný bicykl – sotva se však dočkáme toho, aby podobné kuriozity měly pro běžný civilizační provoz nějaký význam.

Člověk zázraků nečiní; pouze díky své vynalézavosti dočasně obešel meze, které mu coby každému biologickému druhu v pozemském ekosystému příroda postavila do cesty, a to díky z historického hlediska závratnému tempu spotřebování zásob fosilního uhlíku a uhlovodíků. Nejen představa nesmrtelnosti, ale i vznášedla a letadla – pokud mají být pro běžný život něčím jiným než pouhými kuriozitami – bez dotování lidské spotřeby z milióny let vznikajících zásob fosilních zdrojů nepatří k věcem důležitým ani nezbytným.

Jestliže tedy dosud někde čteme oslavu božských sil v člověku, v pozadí takového vychvalování nalézáme až příliš často pochmurný obraz těžní věže, který všechno lidské, příliš lidské a proklatě biologické ve skutečnosti zastiňuje mineralizovanými zbytky dávno mrtvého života.

Čtyři způsoby aneb Kterak z ničeho stvořiti něco

Při bližším pohledu záhy zjistíme také to, že celá řada jen málokdy zpochybňovaných postulátů moderní kulturní věrouky spadá do kategorie víry ve vlastní zázračné schopnosti. Zde se pro ilustraci zaměřím na čtyři typy víry v zázrak, s nimiž se docela běžně setkáváme – a zpravidla na nich nenacházíme nic divného.

Zázrak progresivisticky scientistický – už byl vlastně nakousnut výše. Tajemná substance zvaná „imaginace“ má prý schopnost vytvářet nejen představy o tom, co by chtěl člověk zažít s (čistě teoreticky... ale máš na to, jdi do toho!) potenciálním partnerem zachyceným na obálce nejnovějšího lifestylového časopisu, jakož i četné další fantasmagorie a myšlenkové konstrukce, ale také (prý) zcela nové zdroje. Imaginace pomocí nových technologií zvětšuje lidské možnosti daleko za hranice toho, o čem se primitivům zdávalo v jejich nejdivočejších snech. Herezi zde představují drzouni tvrdící, že poslední technologie, která lidstvu otevřela přístup k dosud nevyužívanému zdroji energie, byla energetika založená na štěpení atomových jader vzniklá v polovině 50. let 20. století – a že tato technologie ve skutečnosti nikdy nesplnila očekávání s ní spojená. Jen se do nových projektů zatím dost neinvestovalo, a tomu brání tmáři a pochybovači jako vy, opáčí ti, kdo se navzdory privilegovanému přístupu k nekonečným zdrojům imaginace tak často dožadují státních dotací na výzkum a výstavbu. Chce to jen trpělivost, čas a peníze. Jaderná fúze i umělá fotosyntéza tu budou nejpozději do roku 2040. Amen.

Zázrak liberálně ekonomický – liberální ekonomové trvají na tom, že zabývat se otázkou přírodních zdrojů, respektive jejich vyčerpávání, nedává žádný smysl, poněvadž neviditelná ruka trhu automaticky způsobí, že každý eventuelně vyčerpaný zdroj bude pokaždé bez prohibitivních nákladů nahrazen jiným zdrojem. Můžete si zkrátka vsadit, že kdyby se praobyvatelé Velikonočního ostrova těšili dobrodiní tržní ekonomiky, jistě by včas a snadno objevili náhradu za hloupé a vcelku zbytečné stromy, jejichž kompletní vyhubení v primitivních civilizačních podmínkách zničilo schopnost získávat zdroje z pobřežních vod a vyvolalo tak vlnu zničujících válek o to málo, co ještě na ostrově rostlo. Ani zákony termodynamiky, ani fyzikální zákony, ani zákonitosti fungování ekosystému by nemohly neviditelné ruce zabránit, aby Velikonočnoostrovany vybavila skvělými loďmi vyrobenými třeba ze skla či pěnového čediče (čím by ho tavili? pche, pochybovači!), případně z betonu (čím by topili v betonárkách? to je ale primitivní, nezajímavý dotaz!), jak je to dnes relativně obvyklé třeba na Kubě. Amen, amen.

Zázrak monetaristický – jeho příznivci hlásají, že státní bankrot je v současných podmínkách nesmysl, inflaci už umíme předejít, takže stát prý může „tisknout peníze“ vlastně po libosti, platit jimi třeba i rozsáhlé veřejné programy, a tímto způsobem donekonečna udržovat kapitalistickou tržní ekonomiku v chodu, i když ta jinak postrádá prakticky jakékoliv růstové impulsy. Když se dost natiskne, můžeme dál chodit do důchodu v šedesáti, přestože máme málo dětí, budovat dálnice, plavební kanály, elektrárny, veřejné stavby, třebaže nevíme, odkud za dvě tři dekády vezmeme cenově dostupnou ropu a uhlí, abychom to vše také využili; můžeme zaměstnat lidi bez práce ve státním sektoru ekonomiky, kvůli splácení dluhů vzniklých třeba pitomými daňovými experimenty nebo při sanacích bank nemusíme ubírat z odměn ve veřejném sektoru. Tak pravil bůh kvantitativního uvolňování šilhající poněkud vlevo. Amen, amen, amen.

Zázrak jánošíkovský – fascinuje zpravidla radikálnější levici, která nevěří v boha kvantitativního uvolňování. Podle této denominace víry v pokrok mají dnes superbohatí už tak velké prostředky, že až jim zase všechno rozkradem, jakož i oni předtím nám byli učinili, nebudem pracovat, všechno si budeme navzájem půjčovat. Racionální využití existujícího papírového bohatství (způsobujícího v současnosti nerovné rozdělování existujících zdrojů), zabaveného třebas i kultivovanější formou progresívního zdanění, není jen nutným, leč nikoliv dostačujícím regulativním opatřením ve prospěch posílení sociální soudržnosti, kdepak – samo přerozdělení majetku už způsobí, že se problémem vznikajícího nedostatku reálných přírodních zdrojů již dále vůbec nebudeme muset zabývat. Amen, amen, amen, amen.

To jsou jen čtyři nejobvyklejší případy uplatnění víry, že je naprosto v našich silách stvořit něco z ničeho – tak jako biblický Hospodin na počátku věků. O příčetnosti podobného počínání, o rozumnosti tvrzení, že pokud nedokážeme měnit kameny v chleby, nemá smysl představovat si jakoukoliv jinou budoucnost než ve stylu postkatastrofického filmu o Šíleném Maxovi, se doporučuje nepochybovat, protože v opačném případě hrozí poněkud kultivovanější varianta inkvizičního procesu.

Proto i vy, milí čtenáři, ve zde uvedené i ve všechny ostatní posvátné zázraky postulované náhradním náboženstvím slábnoucí západní civilizace neochvějně věřte – a modlete se ke Svaté Viagře, aby vás zbavila hříchu pochybnosti o vlastních neomezených možnostech.

---

reklama

---