Jaroslava Brožová: Když řeknu ne, mám mít pocit viny?
Česká společnost, o níž bychom stále ještě chtěli věřit, že směřuje k vyspělým demokratickým principům, nám ovšem za patnáct let od převratu dorostla z prvních dětských krůčků do věku klackovitého pubertálního negativismu, zabetonovaného ve stereotypech nezralých vzorců chování. To platí i o jejím vztahu k ochraně přírody. Je vůbec šance, že někdy dospěje?
Nejsou Ekofilm a další osvětové akce, ač jistě kvalitou obdivuhodné, z větší části pouze setkáváním přesvědčených? A existují nějaké reálné cesty, jak to změnit?
Neomaleného adolescenta, jenž „nebere“ nikoho, kdo není v jeho partě, všechno zná a všemu rozumí nejlíp, přičemž pravidla slušného chování považuje za přežitek, zajisté nevychováme tím, že mu zvýšíme kapesné. Takovou tendenci však připomínají opakované požadavky, zejména ze strany představitelů krajské a obecních samospráv, že by ochrana přírody měla projevovat ještě více vstřícnosti a dělat více ústupků.
Ochrana přírody se prý chová příliš paternalisticky, či dokonce přehnaně direktivně až arogantně. Obyčejnému občanu se pak prý jeví, že mu není k ničemu, jen mu otravuje život a omezuje jeho svobodu. Proto prý je třeba změnit způsob komunikace, aby si nás veřejnost oblíbila a stala se naším spojencem.
Pokud takové názory šíří starostové či pan hejtman, lze to pochopit, neboť jsou vedeni politickou motivací, jež jim velí uvažovat v perspektivě pouhého jednoho volebního období. Překvapuje však vylekaný postoj tam, kde by to nikdo neočekával – u některých odborníků ochrany přírody.
Očekávání, že většími kompromisy dojdeme k posílení ekologického vědomí obyvatel, ovšem svědčí o velké naivitě těch, kteří se domnívají, že současný neutěšený vztah většinové veřejnosti k ochraně přírody je pouze výsledkem vzájemného nedorozumění a chyb v komunikaci. Vycházejí z přesvědčení, že usilovným apelováním na lidské lepší já se časem každý stane přirozeným ochráncem životního prostředí. Nevnímají realitu, která nás denně přesvědčuje, že většina lidí chce vlastnit a konzumovat stále více a bezstarostněji, bez ohledu na ekologickou stopu, kterou za sebou zanechává a ohrožuje tím přežití jiných.
Tento fakt by si měli už konečně přiznat všichni ti snílkové, kteří doufají, že stačí zvolit vhodnou rétoriku, aby se většinové společnosti ochrana přírody začala jevit čímsi samozřejmým a nekonfliktním. To se až dosud nepodařilo nikde. Názorným příkladem může být americké antienvironmentalistické hnutí WISE USE, které směřuje v konečném důsledku k odstranění jakékoliv environmentální regulace - a to navzdory dlouholeté tradici ochrany přírody v USA.
Věrohodněji tedy, než nabádání k větším ústupkům, vyzněla teze jednoho z přednášejících na festivalovém semináři „Trvale udržitelný rozvoj a lidské hodnoty“. Účinná ekologická výchova by podle jeho názoru měla vycházet nikoliv z očekávání, že pravda a láska zvítězí, ale z využití spíše těch horších lidských vlastností, jakými jsou touha po penězích a sebeprezentaci. Jenže, obávám se, že tyto machiavelistické principy lze úspěšně aplikovat spíše v politice, méně již v ochraně přírody, státní či dobrovolné.
Řekne-li tedy ochrana přírody k nějakému kontroverznímu záměru NE, má mít pocit viny? Musí být nutně většinový názor ten správný? Je povinností řádného občana či instituce podřizovat se mu? Pokud se shodneme, že máme vcelku dobré zákony na ochranu přírody na úrovni moderního evropského státu, nezbývá totiž, než trvat na jejich dodržování, ač se to větší části veřejnosti líbit nemusí. Pokud někomu taková důslednost vadí, nemůže se divit, když vymáhání práva nefunguje ani v jiných oblastech a že se cítí být ohrožován nárůstem zločinnosti.
Úředníci by se zajisté neměli chovat arogantně, ani k jednotlivým občanům, ani k občanským sdružením. Pokud se někdo s takovým jednáním setká, neměl by si to nechat líbit. Je třeba takové konkrétní případy zaznamenávat a jmenovitě zveřejňovat. Obecně formulované nářky na jakési zlé ouřady pouze podporují fámy o restriktivní ochraně přírody, které se velmi hodí populistům všech kalibrů. Možná proto, že by nebylo od věci zveřejňovat i příklady dobré. Bylo by to asi účinnější, než ustrašené a alibistické sypání si popela na hlavu, že něco děláme zcela jistě špatně, když nás ty masy neberou.
Poraženeckou náladou naštěstí netrpěla mezinárodní odborná porota Ekofilmu při výběru vítězných snímků. Mezi nejúspěšnějšími získal v kategorii publicistiky cenu film Martina Slunečka „Chamonix v Pošumaví“ o plánovaném velkokapacitním lyžařském areálu na Boleticku, ač se velmi nelíbil některým jihočeským zastupitelům či politikům. To bylo zřejmě důvodem, proč úspěch filmu s jihočeskou tématikou zůstal před čtenáři jihočeských novin téměř utajen.
reklama
