Kryštof Chytrý: Jak vrátit Havla lidem? Inspirujme se jeho myšlenkami – a to i v ochraně přírody

Trochu pobaveně jsem četl, že někdo se pokouší Havla vytrhnout ze spárů pražské kavárny a vrátit ho lidem. Jestli se lidmi rozumí většinová společnost, tak jsem téměř přesvědčen, že ta Havla se všemi jeho myšlenkami za vlastního nikdy za svého nepřijala. Tuto skutečnost lze ilustrovat na mnoha případech (jednoduše se podívejme, kam jsme od Havlových dob jako společnost došli…). Já se ale v tomto příspěvku zaměřím na přírodu a její ochranu, protože i tam lze z Havla čerpat spoustu inspirace. Začněme citací Jana Sokola z článku Václav Havel a příroda z roku 2012 v Živě: „Přírodu [Havel] vnímal především jako ohroženou oběť lidské bezohlednosti a kořistnictví. V jeho textech se častěji než příroda objevuje ‚krajina'. Když mluví o ochraně přírody, vždy vedle ní staví krajinu, vesnice a lidská sídla, rád a často mluví o prohřešcích současného urbanismu, o bezcitné architektuře, potažmo o lidské pýše vůči svému okolí. Proti tomu staví úctu a respekt k ‚přírodě, krajině a historickému dědictví', citlivý vztah k planetě a kulturu pokory před světem."

Nikoliv příroda, ale krajina. Havel si dobře uvědomoval, že náš životní prostor nemůžeme rozdělit na „zachovalou přírodu" a „exploatované zdroje". Takové dělení není na škodu jen přírodě samotné, ale i lidem. Ochuzuje totiž svět kolem nás, a protože svět kolem nás utváří nás samotné, nakonec jsme to hlavně my, kdo schudneme. Byť krapet abstraktní, je to podle mě jediná skutečná motivace, proč přírodu chránit, tedy motivace vycházející z respektu, že jsme něčeho pouhou součástí. Opět poslouží Havlův citát: „Člověk není vládcem přírody, není jejím pánem, jejím vrcholem, jejím nejlepším organizátorem, jejím rozumem. Člověk je prostě jen její součástí."

Na tomto místě je potřeba říct, že vědci se ochranu přírody často snaží objektivizovat. Známý je argument „musíme chránit přírodu, protože nikdy nevíme, co by se nám z ní mohlo hodit". Osobně ale nevěřím, že si to ti vědci, kteří to říkají, skutečně myslí. Je to jen náhradní alibi, aby jinak veskrze racionální vědci nemuseli své motivace opírat o morálku a hodnoty.

Příroda a krajina jako součást nás samotných je červená nit, která se vine konferencemi „Tvář naší země – krajina domova", jež Václav Havel jako prezident zaštiťoval. Sborníky z těchto konferencí se mi do rukou dostaly někdy před +/- 8 lety, tedy když jsme se s Helenou Chytrou začínali angažovat v obnově krajiny, zakládání travnatých pásů, vysazování stromů a plánovali jsme založení Okrašlovací spolek Mikulov. Pamatuji si to jak dnes, když jsem první z nich otevřel. Tam bylo totiž všechno. Všechny problémy současné krajiny jasně popsané, často spolu se smysluplnými řešeními. Například, že aby ochrana přírody byla udržitelná, musí angažovat místní komunity, musí zapojit lokální zemědělství, musí se příroda dostat z rezervací atd.

Když jsem to tehdy četl, padl na mě splín. Došlo mi totiž, že popsat nějaké problémy, a to včetně smysluplných řešení, zkrátka nestačí k tomu, aby se situace zlepšila. Ve skutečnosti se navzdory moudrosti tehdejších intelektuálů, včetně Havla samotného, stav velké části naší kulturní krajiny zhoršuje.

Chceme-li udržet Havlův odkaz živý, nebudujme mu kult osobnosti, nýbrž se inspirujme jeho myšlenkami a realizujme je. A to včetně těch o přírodě a krajině. Jsem přesvědčený, že to by si Havel přál ze všeho nejvíc a navíc je v tomto směru před námi stále spousta práce. A jak tedy začít? Podporujme jakékoliv aktivity, které posilují vztah lidí ke krajině, která je obklopuje. Možností je bezpočet, nicméně dnes pro vás mám jeden konkrétní typ. Podpořte sbírku Okrašlovací spolek Mikulov na Donio, protože ta přesně z těchto ideálů vychází.

---

reklama

---