Šárka Kokošková: Kůrovec není jediným problémem Šumavy
Vyzvídala jsem dál, a tak nás dovedla několik set metrů od domu, kde bydlí, do místa svého dřívějšího působiště - do stáje. "Nově udělaná střecha, zavedené napáječky ke každému stání, ještě asi měsíc před vyklizením jsme s ostatními kolegy natřeli okna a okenní rámy", a zase ten vzdech a teď již i zamlžený pohled. Vím, že pro svou práci žila. Fotografie mladých býčků, které nám pak ukazovali doma, hbitě doplňovali jejich jmény a typem plemene. "A takové je to tady teď všude. Nevíme, co se vlastně děje. Laxnost, nezájem, ani pokus o vysvětlení. Měli jsme s kolegy i zpracovaný podnikatelský záměr, chtěli jsme to dělat dál, objekt si pronajmout a pracovat, vždyť co jiného se na šumavské louky hodí, než stáda?! I vy u Prahy stojíte o mléčné výrobky ze Šumavy. Všechno nám ale bylo zamítnuto! A teď? Vidíte sami! Vymlácená skla, vytrhané trubky ze zdí, vypáčená vrata a dveře..." ......
Nemusím pokračovat dál. Bylo to tam tak všude. A od okamžiku naší návštěvy se nemohu já ani manžel z těch chátrajících objektů vzpamatovat. A to vůbec ani nezmiňuji související a neméně podstatné téma - co si asi musí myslet lidé z pohraničí, kteří jste v těch stájích nechali fyzickou práci, svá léta a mraky nadějí, o nás "středozemcích". Že jsme lhostejní, necitliví, bezohlední... Ale my o tom skutečně nevíme. Je nám stále jen médii předhazováno, že v pohraničí jsou sice "nějaké" problémy, ale mizivé a oproti komunistické minulosti, že je ale na Šumavě ráj, že jediným problémem je kůrovec. Dá se pochopit, že privatizační či pozemkový fond nemá peněz na rozhazování. Jak finance chybí, to zná každý z nás. Ale o to spíše by měli stát a zákonodárci této republiky dbát o to, aby se alespoň ty stávající hodnoty neničily, aby to, co bylo za státní peníze postaveno, bylo zabezpečeno proti znehodnocování, nebojím se označit to slovem drancování. Je možné, že by všechny tyhle budovy už měly nové majitele a ten je prostě nechal chátrat? To odporuje zdravé logice!
Tohle teď chci vykřičet do celého světa. Tohle mne rozčiluje, nenechává klidnou a mozkové závity mi pracují na plné obrátky a přemýšlím, kam tohle napsat, koho se pokusit vzbudit. Jistě, ekologické problémy jsou i většího rozsahu. Ale začít, začít se odněkud musí. Koneckonců nemám na tom žádný hmotný osobní zájem. Reaguji jen jako člověk, který měl Šumavu strašně rád a vážil si těch čistých potůčků a vonících lesů. Jako člověk, který byl na naše kdysi malebné a obvyklým životem tepající pohraničí hrdý. A že tam jezdily gazíky? Obyčejným lidem to přece nevadilo.
Rozhodně se tam domácí i návštěvníci cítili lépe než dnes, kdy se před nedávnem funkční budovy pomalu rozpadají, hodnoty mizí, mezi ruinami cosi pohledávají rómské děti a místní lidé začínají v obavách přemýšlet, zda by nebylo lepší se odstěhovat tam, kam alespoň dojede sanitka...
Zní to celé asi jako naivní školní slohová práce, ale já to takhle cítím. Budu ráda s kýmkoli alespoň diskutovat. Raději bych však nějak pořád ještě NAŠÍ krásné Šumavě pomohla. Poradíte mi? ... A pomůžete?
reklama
