Anton Markoš: Lovelock a zelení
Zůstaňme u produkce oxidu uhličitého, tj. u spalování organických látek. Shodneme se, že naše civilizace je poháněna právě tímto spalováním; alternativní zdroje, tj. jaderná energetika a využití vodní, sluneční nebo geotermální energie, jsou ve srovnání s tím zanedbatelnou výjimkou. Snížit produkci CO2 lze tedy buď snižováním spalování, nebo rozvojem alternativ. V dalším si budeme všímat, jak se podobné postupy propagují a ukážeme na to, že často jsou nestravitelné pro své sociální dopady; právě proto nebývají tzv. čistá a "ekologická" řešení doprovázena údaji o tom, co vlastně se od nich čeká, a nezasvěceným pozorovatelům připadají jako rituální očista. Budeme si všímat i toho, jak se neustále nabízejí snadná řešení v podobě nařízení z osvíceného centra, kde přece vědí, jak na to - to možná také s těmi rituály souvisí.
Prvoplánově se šetřit dá vždy, například na dopravě. Můžeme jíst jogurty, maso, brambory či jablka vypěstované na místě a nikoli na druhém konci Evropy, nemusíme jíst čínská kuřata ani jablka z jižní polokoule, nemusíme dovážet dřevo, krmivo, kvanta rud apod. Odoláme přitom fundamentalistům, které uráží i jižní ovoce, argumentujícím, že jablka, kysané zelí a pivo přece našim předkům odjakživa postačovaly jako výhradní a vydatný zimní zdroj vitaminů2. Je náročné neustále zjišťovat původ věcí, ale spotřebitelský tlak může pomoct, může pomoct i centrální nařízení. Kolik jsme ale tímto dost náročným postupem v globálním měřítku ušetřili?
Lepší už by bylo omezit kamionovou dopravu centrálně budovanou veřejnou dopravou (a současným zákazem kamionů). Na podobných regulacích se ale musí shodnout celý národ: nejde jen o ty kamiony, které někdo v dobré víře koupil, ale také o sociální sféru - troufám si odhadnout, že tak desetina dospělých mužů u nás se živí jako řidiči a ti by zůstali bez práce, protože nic jiného než řídit auto neumějí. Můžeme také omezit osobní auta, nebo alespoň tlačit na nízkou spotřebu, nebo, ano opět centrálně, stanovit cenu benzínu na 150 korun za litr. Můžeme zakázat čartrové lety za dovolenou. Nic z toho lidé nechtějí, a proto se v demokracii nic nestane: povšimněme si, že v dějinách se národ nechává dobrovolně připravit vlastní vládou o své požitky jedině v případě války. Omezování spotřeby paliv koneckonců také něco stojí - například se musí vydolovat a připravit speciální materiály. Kdyby to vše vyšlo a po ulicích by jezdilo minimum aut, asi by se spotřeba paliv a produkce CO2 snížila dost radikálně - ale jak toho dosáhnout? Ať to některá demokratická vláda zkusí. Divíme se potom kličkování amerického prezidenta v případě tak ohromné zátěže, jakou by pro jeho zemi bylo přijetí kjótského protokolu?
Šetřit se dá také na vytápění a spotřebě proudu. Ideální by byly malé dobře tepelně izolované byty s minimem spotřebičů. Na to se obvykle demagogicky argumentuje, že v zemljankách při loučích nikdo dnes žít nechce - jistěže. Takže izolace? Sledoval jsem nedávno výstavbu tzv. "ekologických" domů - nevypadají špatně, ale cena za čtvereční metr byla snad dvakrát vyšší než je běžná. Do ceny se už předem promítly externality: energie investovaná do speciálních materiálů. Řekněme, že vytápění takového bytu bude po 30 let dvakrát levnější. Zaplatí se původní energetická investice, nebo nula od nuly pojde a v celkové bilanci se toho spálí nastejno? Nějak se o tom moc nepíše. (Domnívám se, že podobně se dá argumentovat v případě tzv. tepelných čerpadel - ty navíc v zimě ohřívají místní vodní toky.)
Jestliže neušetříme, nařídíme snad malé byty a jen rodiny intelektuálů a ty se studenty budou mít pokoj navíc? (To proto, že u televize se pracovat nedá a vždy někdo chce mít televizi zapnutou. Anebo zakažme televizi a ušetříme ještě víc.)
O šetření proudem nemá smyslu mluvit v situaci, kdy i ta nejmenší víska je po celou noc vysvícená jako velkoměstský bulvár. Těch 10 procent, které prý žerou naše spotřebiče v režimu "standby" (protože jsme líní mačkat vypínače) se vedle toho docela ztratí. Chceme centrálním nařízením zdražit elektřinu na pětinásobek? Ať to některá demokratická vláda zkusí.
Dokud je tedy vše poháněno spalováním čehokoli, obávám se s Lovelockem, že kromě přísně dodržovaného šetření (vysoké ceny paliv, přídělový systém, tvrdé kontroly, "kalorické kvóty" podobné oněm kvótám na emise) se nikam nedostaneme. A právě toto se nemůže podařit - jediné centrální opatření, které veřejnost svým vládcům dovolí, bude spíš zvednout spotřebu ještě víc a investovat do vojenské techniky - jen to nám dovolí udržet si kontrolu nad ložisky a současnou míru spotřeby.
Pak tady máme úkaz, nad kterým zůstává rozum stát, a to jsou vodíkové motory a tzv. biopaliva, obojí vydávané s velkým humbukem za šetření fosilním palivy. V případě spalování vodíku prý ani nevznikají skleníkové plyny jiné než voda (o oxidech dusíku, které tam přece musí vznikat možná i ve větší míře než u běžných motorům, se kupodivu cudně mlčí). Výroba vodíku elektroforézou by jistě takovým šetřením byla, pokud by tu elektřinu vyráběla jaderná elektrárna, ale o té uvažovat nechceme - takže jediné, co celý projekt přinese, budou auta bez úložného prostoru a bez sazí a uhlovodíků z výfuku; hluk a oxidy dusíku budou tato vozidla produkovat i nadále.
Za ještě nešťastnější reklamní trik, kterému všichni chceme věřit, jsou "biopaliva" - tam, obávám se, jediným přínosem bude to, že zemědělci nezůstanou bez práce. Obávám se, že kvůli tomu to celé bylo i vymyšleno - tedy opět problém sociální, nikoli ochranářský. Argumentuje se tím, že oxid uhličitý se spalováním biopaliv sice produkuje také, ale v další sezóně by se měl všechen vyvázat zpět, do nové úrody biomasy. Kdyby tedy pálení biomasy pokrylo veškerou potřebu energie, zní argument, jela by civilizace na sluneční energii z loňského roku. Počítejme však: říká se, že za rok svět dnes spaluje takové množství fosilního paliva, jaké se ukládalo za milion let. Řekněme, že v době ukládání fosilizovala (do uhlí, ropy či rašeliny) jedna tisícina produkované biomasy, takže ten milion propálených let představuje tisíciletou pozemskou primární produkci. V tom případě i kdybychom spálili úplně všechno, co za rok na Zemi vyroste, nahradíme tím jen tisícinu potřebných fosilních paliv. Možná je ale statistika příznivější, nevím, nikde jsem to nenašel. Pochybnosti zůstávají: v době, kdy se vytápěla města dřívím, odlesnili jsme si hory za jedinou generaci - a to se tehdy určitě nevytápěly kdejaké haly a kostely. Jakápak regenerace biomasy.
Dále ovšem: pokryje úroda řepky, sloní trávy, bambusu či topolu svým spálením aspoň tu energii, která byla do jejich pěstování předem vložena? Palivo pro zemědělské stroje, samotná výroba těchto strojů, hnojiva, herbicidy atd.? Není zvláštní, že tyto statistiky jsou tak vzácné? Připusťme ale, že zbude čistý zisk a že pokud rozoráme všechny kontinenty, pokryjeme tím řekněme třetinu či možná polovinu světové spotřeby energie. Nevěřím tomu, ale připusťme to. Jak v tomto případě omluvíme to rozorání kontinentů - produkci monokultur a likvidaci všech ostatních funkcí krajiny. Chceme to? Není za vším tím virválem skryta lobby zemědělců a výrobců všelijakých "biolihů"? Víte to vy, ochránci, když pro to horujete? Ale je pravda, že zemědělci se nebudou bouřit, protože budou mít zaručený stálý a dobře dotovaný odbyt. Možná teď nahlédneme, proč vlády tak propagují tak vyložený nesmysl.
Ještě by šlo spalovat odpady. Spalitelné odpady, pravda, produkujeme ve velkém, ale kupodivu se nám jejich spalování nelíbí. Vezměme si PET lahve: místo aby se nafta spálila hned v první rundě v nějakém motoru, posloužila napřed jako obal, a teď by mohla posloužit jako topivo. Vsadil bych se, že dřevěná tříska o výhřevnosti jedné lahve bude v lokálním topeništi produkovat mnohem víc jedovatých zplodin než láhev spálená ve speciálních pecích spalovny3. My však chceme "recyklovat" a proto kelímek od jogurtu vypláchneme před vyhozením horkou vodou, na jejíž ohřátí by spálení onoho kelímku nestačilo. Šetření… Oheň v krbu je "zdravý", že, teplo z odpadu už nikoli? Totéž platí podle mého názoru o odpadním a netříděném papíru či nověji o obalech od mlíka. A teď otázku k těm, kdo ví. Už dlouho si myslím, že třídění odpadu se nekoná kvůli recyklaci, ale kvůli tomu, aby to nemuseli pracně dělat ve spalovně: papír se přece jen musí pálit v jiném režimu než plasty. Odpovězte kdo víte: kolik z obsahu oněch kontejnerů se doopravdy recykluje? Nespálí se takto všechny kelímky - čisté i umyté? (Dalo by se argumentovat, že jedinou doopravdy ekologickou recyklací je sběr skla: vše se čistě přetaví a není třeba pracně svážet a mýt - se stejnými nebo i vyššími náklady.)
Přejděme teď k alternativním zdrojům. O vodních elektrárnách nemá cenu u nás mluvit: Orlík na plný výkon dokáže pohánět jedno okresní město, a i na to má jen ve špičce, protože celodenně by mu Vltava nestačila. Sluneční baterie jsou drahé, vzácné prvky potřebné k jejich výrobě se těží většinou v tropech a kvůli tomu se tam ničí obrovské rozlohy přírodního prostředí, a kromě toho v našich pošmurných končinách - škoda mluvit. Čtvereční kilometry slunečních baterií v pouštích, to má něco do sebe, ale to bychom my museli postavit a zaplatit jim, a kdoví jestli bychom se vděku dočkali. Větrné turbíny mluví samy za sebe, musí-li být cena jejich proudu těžce dotována, nemluvě opět o investicích do jejich výroby, zatížení krajiny a nejistotě výsledku. Věří snad někdo, že jednou se tyto investice zaplatí? Myslím energeticky, nikoli v penězích.
V případě všech těch vodíkových motorů, slunečních baterií i větrných elektráren možná tedy trčí čertovo kopýtko v něčem jiném: jako v případě zemědělců udržet zaměstnanost našich v situaci, kdy oni už dovedou vyrábět mnohem laciněji naše tradiční komodity - boty, oděvy, stroje a vlastně i auta. Nevím.
Snad tato úvaha postačí k tomu, abychom pochopili Lovelockovo volání: bez jádra to nepůjde! Ideální by byly termonukleární reaktory, ale i ti největší optimisté počítají, že to potrvá ještě nejméně dvě generace než se tyto nové elektrárny začnou stavět. Do té doby však už může být skleníková katastrofa v plném proudu. Proto, říká Lovelock, jedinou záchranou jsou klasické jaderné elektrárny. Zapomeňte na kjótský protokol a kupčení s emisemi, to je jen hra: přestaňte spalovat organické látky, ale nejen jako, ale doopravdy! Vsaďte na atom, celosvětově.
A toto poselství nutno brát od lidí, jako je Lovelock, vážně; navzdory tomu, že ani on se nevyhne demagogickým tvrzením - zejména když mluví o jaderných odpadech a o vlivu radioaktivity na prostředí.
Mluvil jsem předtím o rituálních očistách: jedním z takových rituálů je sledování výskytu banálních poruch na Temelíně a jejich široká publicita; většinou jde o závady na neradioaktivních částech, které u klasické tepelné elektrárny nikomu za pozornost nestojí a nikdo kvůli nim nežádá likvidaci, ba ani zastavení elektrárny. Jistě, po Černobylu musíme mít strach i z malých poruch a úniků radioaktivity, ale máme být až tak vypjatí - my obyvatelé zasmrádlých ulic, kuřáci, konzumenti nadměrných množství alkoholu a dalších dobrot? Nejde opět o zástupný problém, abychom ukojili své špatné svědomí? Tolik jedno z poselství Jamese Lovelocka.
Poznámky:
1 - Lektoroval a doslovem jsem opatřil jeho první knihu Gaia, nový pohled na život na Zemi, Prešov, Abies 2002; přeložil jsem jeho druhou knihu Gaia, živoucí planeta, Praha, Mladá fronta 1993; moje recenze na jeho poslední knihu Revenge of Gaia (Penguin 2006) viz Vesmír 2006, číslo 4, strana 239.
2 - Žádný švindl s pilulkovými náhražkami "vitaminů od A po Z" - do těch se investovalo "hodně" energie.
3 - Jistěže netvrdím, že se má odpad spalovat doma!
Pozn. Jana Stejskala (EkoList): Pana Markoše jsem poprosil o esej pro tištěný EkoList, který by se věnoval vývoji Lovelockových myšlenek v kontextu ochrany přírody. Protože Anton Markoš napsal spíš polemický, vyhraněnější článek než výkladový text o Lovelockových myšlenkách, rozhodli jsme se ho nakonec zařadit do internetové rubriky Fórum EkoListu, která byla stvořena právě pro takto stylisticky pojaté texty.
reklama
Autor je vedoucím katedry filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
