Pavel Přibyl: MMF dramaticky zhoršuje sociální a ekologickou situaci světa
Jeho metody jsou drsné. Upírá zemím v nouzi možnost zavedení kapitálové regulace (omezení přílivu zahraničního kapitálu) a místo toho prosazuje zvýšení úrokových sazeb s cílem přilákání zahraničních investic. Výsledkem je tvrdý dopad na místní ekonomiky, růst bankrotů a nezaměstnanosti. V rámci programů strukturálních úprav (SAPs) musí vlády postižených zemí zároveň omezit veřejné výdaje (školství, zdravotnictví, potravinové dotace) a pěstovat či produkovat suroviny na export, aby za získanou směnitelnou měnu mohly vyrovnat své dluhy u MMF.
Z fondu se stala vlivná instituce, která rozhoduje o politice a osudu ekonomiky v Jižní Koreji, Thajsku, Indonésii a dalších osmdesáti rozvojových zemích. Pozornost k MMF poutají v posledních letech programy strukturálních úprav. Podobně jako u Světové banky určuje politiku MMF několik bohatých států, které vlastní rozhodující podíl v jeho celkovém kapitálu. Spojené státy mají se svými 28 procenty dominantní postavení při rozhodování o jeho celkové strategii a orientaci. Přes rostoucí kritiku se MMF snaží o novelizaci svého statutu. S aktivní podporou bývalé Clintonovy administrativy usiloval o rozšíření pravomocí, aby mohl získat celosvětovou kontrolu nad možnostmi jednotlivých vlád regulovat příliv a odliv kapitálu s cílem přimět je k úplné liberalizaci ekonomiky. MMF usiluje o takovou moc, jež by vedla ke konci suverenity národních států v ekonomických záležitostech. Pomineme-li drastické dopady sociální, lze vliv MMF na národní ekonomiky snad nejlépe dokumentovat na ekologických dopadech programů strukturálních úprav.
Strukturální úpravy devastují životní prostředí
SAPs přistupují k přírodním zdrojům jako ke komoditě, vyvážené za laciný peníz na nadspotřební trh severní polokoule. Právě v zemích, jejichž politiku ovládá MMF, vzrostl export přírodních zdrojů do nebývalých rozměrů. Například export řeziva z Beninu vzrostl kvůli strukturálním úpravám mezi lety 1992-1998 na čtyřnásobek. Namísto koncových produktů, které mají vyšší přidanou hodnotu, zaměstnávají více lidí a pomáhají diverzifikovat ekonomiku a šířit know-how tak rozvojové země vyvážejí prvovýrobky, jejichž ceny na mezinárodním trhu jsou obecně velmi nestabilní.
Ve snaze snížit rozpočtové deficity se šetří i na vládních programech, jež by měly přispět k vymáhání environmentální legislativy a ochraně přírodních zdrojů. Škrty v rozpočtech v Brazílii, Indonésii, Nikaragui i Rusku jednoznačně zasáhly i výdaje na ochranu přírody. Některé vlády také zmírňují ekologickou legislativu v zájmu vytvoření výhodnějších podmínek pro příliv zahraničních investic, tak jak to požadují podmínky SAPs.
Lesy: Mnoho zemí, jež podstupují SAPs, je bohatých na lesy. Snaha o rychlé získání zahraniční měny tak vede k zesílenému odlesňování. Kamerunu "poradil" MMF snížit vývozní daně, což spolu s devalvací měny v roce 1995 výrazně zlevnilo export dřeva. Výsledkem je boom těžařských firem a zvýšení vývozu dřeva mezi lety 1995/1996 a 1996/1997 o 49,6 procent. Intenzivní těžba dnes ohrožuje 14 milionů hektarů kamerunských deštných pralesů a ekosystémy 40ti kriticky ohrožených živočišných druhů.
Mezi lety 1990 až 1995 překonal úbytek pralesů ve 41 těžce zadlužených chudých zemích (tzv. HIPC, na něž se uplatňují v SB a MMF měkčí úroková kritéria) výrazně průměrný celosvětový úbytek lesů. Nikaragua a Honduras přišly o 12% lesů, což je 7,5-krát více, než činí světový průměr. Zhruba tři čtvrtiny zemí HIPC přitom ve zmíněném období podstupovalo SAPs.
Nerostné suroviny: Stejně jako lesy, jsou i nerosty považovány za rychlý zdroj příjmů z vývozu. Těžba nerostů je přitom jednou z nejdestruktivnějších aktivit. Politika SAPs podporuje tuto aktivitu bez ohledu na škody způsobené místním obyvatelům a na požadavky alespoň částečné sanace škod na životním prostředí. Guayana v rámci SAPs přistoupila v 80tých letech k velkokapacitní těžbě provozované zahraničními společnostmi. To vedlo ke znečištění řek, úbytku populací ryb a odlesňování. Právě v Guayaně došlo v roce 1995 ke světoznámé katastrofě, kdy protržení hráze odkaliště způsobilo únik kyanidu do přítoku Essequiba, nejdůležitější řeky v zemi. Za pohromu zodpovědná firma Omai byla založena s cílem vytěžit druhý největší zlatý důl v Jižní Americe jako podnik se zahraniční účastí na základě programu strukturálních úprav. V zemi dnes působí 32 zahraničních těžařských společností a velkokapacitní těžba je dnes povolena na neuvěřitelných 10% rozlohy země. MMF tak za léta "pomoci" dosáhl svého cíle: učinit do roku 2000 těžbu nerostů klíčovým odvětvím guayanského hospodářství. Podobný osud potkal i Pobřeží slonoviny, kde bylo od roku 1995 vydáno na 80 povolení k průzkumu pro 27 zahraničních těžařských společností.
Zemědělství: Tento sektor je dalším z těch, jemuž SAPs připisují výrazný exportní potenciál. Ve snaze o zvýšení výnosů musí rolníci buď zintenzívnit využití půdy prostřednictvím hnojiv a pesticidů, nebo získat novou půdu pro vypěstování vyšší úrody. Zemědělství ve velkém měřítku často zahrnuje přechod na monokultury, což má za následek erozi, snížení úrodnosti půdy a nárůst průmyslových vstupů. Pobřeží slonoviny tak v rámci SAPs devalvovalo měnu a zrušilo vývozní daně. V důsledku toho zde v letech 1992-96 vzrostla produkce kakaa na vývoz o 44 procent. Ekologické dopady zahrnují degradaci půdy, odlesnění a snížení biodiverzity. SAP v Tanzánii přispěl ke zvýšení vstupních nákladů do zemědělství. To vyvolalo potřebu zvýšení produkce, což vedlo k odlesňování v rozsahu 400 000 hektarů ročně. Od roku 1980 do roku 1993 země přišla o čtvrtinu lesů, tato výměra dnes v zemi představuje 40 procent zemědělsky využívané půdy.
Snižování investic do ochrany životního prostředí: Ve snaze splnit fiskální požadavky MMF seškrtala brazilská vláda výdaje na ekologické programy na třetinu. Rozpočet Ruska pro chráněné oblasti byl snížen o dvě pětiny. Indonéská Jakarta, jedno z nejznečištěnějších měst světa, úplně zrušila ekologické programy. V Nikaragui byl rozpočet ministerstva životního prostředí a přírodních zdrojů snížen o 36 procent.
Změny legislativy: Mnoho zemí změnilo své zákony a normy s cílem přilákat zahraniční investice. Týká se to například zvolnění požadavků na průzkum ložisek nerostných surovin a s nimi spojené investice. Guayana poskytla velkým společnostem většinový podíl v těžařských firmách. Benin, Mali, Mauretánie a Guinea zrevidovaly svou politiku v těžebním odvětví tak, aby výrazně podpořily těžbu i průzkum. Sektorovou politiku změnila i Středoafrická republika, takže dnes se v ní lze dočíst, že nerostné zdroje byly "těženy nedostatečně".
Je existence MMF ospravedlnitelná?
Rostoucí kritika výsledků působení MMF vede k otázce, není-li žádoucí jej zrušit. Bývalý místopředseda kanadské vlády Paul Hellyer dospěl k závěru, že tomu tak je: "Bylo by velkým darem světu ukončit činnost MMF a jeho majetek prostřednictvím Světové banky použít částečně na odepsání dluhu nejchudších zemí, zejména v Africe, a částečně na poskytnutí ohromných prostředků na drobné úvěry, které by přinesly naději a příležitosti pro milióny nemajetných lidi na celém světě. Protože však náš svět není založený na zdravém rozumu a tento ideál není v blízké budoucnosti pravděpodobný, je potřeba zabývat se pravděpodobnějšími scénáři".
Jejich součástí by měla rozhodně být snaha omezit moc globalizačního finančního systému, který vede ke zkáze. MMF by proto neměl dostat žádné dodatečné zdroje, jež by mu umožnily pokračovat v dosavadní politice. Ke stabilizaci světové ekonomiky jsou samozřejmě potřeba mnohé další reformy, ale kompletní změna MMF je jednou z těch nejpodstatnějších.
Tento text byl připraven před zasedáním MMF v Praze v roce 2000.
reklama
Autor pracuje v neziskových organizacích CEE Bankwatch Network a Hnutí DUHA.
