Klára Sutlovičová: Montrealský MAP: ambice a pochybnosti o Kjótu

Tradiční škůdci
Kanadský hostitel, ministr životního prostředí Stéphane Dion, mezitím procestoval celý svět v upřímné snaze udělat maximum pro úspěch montrealských jednání. Svá očekávání shrnul v úvodu konference do požadavku tzv. „3 I’s – Implementation, Improvement, Innovation“ (tedy naplňování, zlepšení a inovace Kjótského protokolu a Rámcové úmluvy o změně klimatu). Naději ale okamžitě zmrazila delegace USA, která hned při svém prvním veřejném vystoupení vyjádřila neochotu se jakkoli účastnit dalších diskusí o budoucích opatřeních na ochranu klimatu. Spojené státy se za svůj destruktivní postoj obratem umístily na první příčce v tradiční soutěži nevládních ekologických organizací o největšího škůdce klimatických jednání – Fossil of the Day Award (neboli Fosilie dne).

Pozitivní obrat nastal ve středu 30. listopadu, kdy plenární zasedání schválilo Marrákéšské dohody, klíčová pravidla pro fungování mezinárodního obchodování s emisními povolenkami podle Kjótského protokolu. Další jednání ale probíhala ve značně napjaté atmosféře a přístup některých hráčů k nejvážnějšímu ekologickému problému planety byl veskrze diskutabilní. Památnou pro mě zůstane absurdní přestřelka mezi Tuvalu a Ruskem na téma, zda je změna klimatu skutečně bezprostřední hrozba. Tuvalu, reprezentující Asociaci malých ostrovních států (AOSIS), hájilo právo obyvatel těchto ostrůvků na zachování jejich životního prostředí – ostatně není to ani měsíc nazpět, co bylo rozhodnuto o evakuaci obyvatel Carteretových ostrovů v jižním Pacifiku, kteří se tím stali prvními „klimatickými uprchlíky“. Rusko se prostě drželo své obvyklé taktiky komplikovat jednání, jak to jen jde, a trvalo na vynětí slova „bezprostřední“ ze schvalovaného textu.

Na druhé straně se našlo i mnoho dobrých příkladů – Papua Nová Guinea a Kostarika přišly s návrhem chránit tropické deštné pralesy prostřednictvím globálního obchodování s emisemi. Kácení deštných lesů způsobuje asi 20–25 % světových emisí skleníkových plynů, a zastavení tohoto trendu je proto víc než žádoucí. I vlády z mnoha dalších zemí rozvojového světa přijímají opatření vedoucí ke zvyšování energetické efektivnosti a podpoře obnovitelných zdrojů energie. Rovněž Čína, neblaze proslulá nejrůznějšími necitlivými zásahy, začátkem tohoto roku potvrdila plány zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů na 15 % do roku 2020, a to i bez mamutích vodních elektráren. Naopak Evropská unie projevila naprostou neochotu stanovit jasné datum, do nějž je třeba dojednat další kolo snižování znečištění. Saúdská Arábie stupňovala požadavky na sankční režim Kjótského protokolu a málem toto jednání zablokovala úplně. Vysloužila si tak druhý největší počet nominací na Fosilii dne po USA.

Létáme v tom všichni
Politickou část jednání v polovině druhého týdne zahájil kanadský ministerský předseda Paul Martin ostře a jasně: „Létáme v tom všichni. Změna klimatu je globální výzvou, jež vyžaduje globální odezvu. Jenže jsou mezi námi státy, které se tomu vzpírají, hlasy, které zlehčují naléhavost této výzvy, které odmítají vědecké poznání nebo prohlašují, ať už slovy nebo svou lhostejností, že to není náš problém.“ V reakci na premiérův projev delegace USA později opustila jednací sál a potvrdila tím staré úsloví o potrefené huse. Dokázala, že za současné Bushovy administrativy není možná žádná dohoda. Zároveň se ovšem čím dál víc projevuje propastný rozdíl mezi centrální vládou a zájmy jejích občanů. Na domácí scéně rapidně vzrůstá počet lidí, kteří chtějí, aby USA přijaly opatření na ochranu klimatu: svědčí o tom dopis třiadvaceti demokratických i republikánských senátorů prezidentu Bushovi („Spojené státy by měly minimálně opustit cestu blokování nebo zdržování těch diskusí, které se týkají stran Rámcové úmluvy, protože to přestane být slučitelné se smluvními závazky, které se v současné době připravují“), návštěva početné delegace starostů amerických měst přímo na konferenci, ale taky příspěvek bývalého prezidenta Billa Clintona, který byl mimochodem pro oficiální delegaci nežádoucí a musel se na konferenci zaregistrovat pod statutem nevládní organizace. „Kdybychom bývali vyvinuli vážné a ukázněné úsilí aplikovat ve velkém měřítku existující čisté a úsporné technologie, mohli jsme snadno splnit a překročit kjótské cíle cestou, která by posílila, a nikoli oslabila, naši ekonomiku,“ uvedl Clinton.

Malý krok dopředu
Lze tedy považovat za úspěch, když se druhou prosincovou sobotu v ranních hodinách i přes podpásovou obstrukci Ruské federace podařilo na poslední chvíli přijmout usnesení, které definitivně počítá s vytvořením budoucích závazků pro průmyslové země (ač bez účasti USA a Austrálie) v období po roce 2012. Všechny státy, tedy včetně USA a Austrálie, se pak dohodly, že budou usilovat o dlouhodobou spolupráci v dalších aktivitách na ochranu světového podnebí, především formou sdílení strategických přístupů. To by mohlo znamenat, že americká strana se spolu s Austrálií v budoucnu vrátí k jednacímu stolu o možném přistoupení ke Kjótskému systému a nebude z rozhovorů trvale vytěsněna (změna postoje může nastat především po amerických prezidentských volbách v roce 2009).

Rovněž byl přijat tzv. Pětiletý akční plán na podporu adaptačních opatření (Five Year Plan of Action on Adaptation), který pomůže nejméně rozvinutým zemím zvládnout důsledky klimatických změn – vyspělé průmyslové země se tímto zavázaly přijmout etickou, politickou i právní zodpovědnost za způsobení nevratných ekologických změn.

Kanadský ministr životního prostředí Dion vyjádřil spokojenost nad dosaženými výsledky a označil je za „mapu pro budoucnost“ – MAP jako Montrealský akční plán: „Sečteno a podtrženo, agenda pro Montreal 2005 byla extrémně ambiciózní, ale povedlo se. Přijali jsme přes 40 významných rozhodnutí, která zlepší naše úsilí bojovat se změnou klimatu. Tento plán nám nabízí jasnou cestovní mapu pro budoucí práci pod úmluvou. Povede nás na cestě řešení klimatických změn na mnoha frontách.“

Vezmeme-li však v úvahu naléhavost problému, jímž měnící se podnebí bezpochyby je, nedá se klimatický summit v Montrealu prohlásit za velký krok dopředu. Nejvíc frustrující je sledovat, jak jednotlivé státy sledují svoje ekonomické (a jiné) zájmy a nadřazují je globální zodpovědnosti. Výjimkou není bohužel ani Česká republika, jeden z nejhorších znečišťovatelů v Evropě i mezi zeměmi OECD. Přestože české emise v posledních deseti letech neklesají, vláda štědře dovoluje zdejšímu průmyslu a dopravě znečišťovat ještě víc. Zřejmě je pro ni černé pasažérství přijatelnější než naše závazky vůči životnímu prostředí. Za situace, kdy důsledky naší nezodpovědnosti už pociťují konkrétní lidé, postrádá takový postoj jakékoli obhajitelné vysvětlení.

Článek je převzat z tištěného EkoListu 1/2006.