Jiří Guth: Nebudeme prosazovat výstavbu nových jaderných bloků

Představitelé mnoha občanských iniciativ to vskutku považují za úspěch, ale obvykle jedním dechem vyslovují obavu, jestli vláda své sliby dodrží a záměry z programového prohlášení splní. Dokáže v takovém případě Strana zelených vystoupit z vládní koalice a přiznat neúspěch? Není takové riziko příliš vysokou cenou za podíl na výkonné státní moci? Domnívám se, že nikoliv.

Lehce provokativně a zjednodušeně lze tvrdit, že potenciál občanského odporu proti jaderné energetice v České republice se už patrně vyčerpal. Zastavit jadernou elektrárnu Temelín chce asi jen málokdo (aktuální výzkumy ale nejsou dostupné). Podle výzkumů STEM naopak slabě nadpoloviční a stále –byť pomalu- rostoucí podíl populace České republiky souhlasí s dalším rozvojem jaderné energetiky v ČR. Po celé Evropě i Severní Americe se přitom mluví o začínající renesanci jádra a i na dalších kontinentech se plánuje jeho další rozvoj. Tato teze donedávna jasně dominovala i veřejnému prostoru v ČR. Řídké protiútoky odpůrců se prakticky omezily – kromě trvalého připomínání nevyřešené „koncovky“ – na ne zcela přehlednou argumentaci o výrazných přímých a nepřímých státních podporách výzkumu a vývoje v jaderné energetice.

Jaderné elektrárny v Dukovanech i v Temelíně mají skoro všechna potřebná povolení (a roky od černobylské katastrofy plynou...). ČEZ, a.s. se pokusila v součinnosti s příslušnými úřady pojednat kolaudaci JETE jako formalitu a nejspíš se jí to podařilo.

Základní námitka odpůrců jádra –co s vyhořelým palivem, nebezpečným a zneužitelným desetitisíce let- sice pořád platí, ale málo platné, pro veřejnou podporu (plošný tlak na politiky) by potřebovali nové nápady a myšlenky. Jak ale překonat uvažování typu co nevidím, mne nepálí? Soudím, že bez havárie jaderného zařízení alespoň 5. stupně INES (zhruba jako byla v elektrárně Three Mile Island), a tu si rozhodně nepřejeme, není v krátko- a střednědobém výhledu reálná přímá mobilizace veřejného mínění.

Je čas na jinou cestu, možná na pověstný „dlouhý pochod institucemi“ – s využitím demokratických i byrokratických organizací a s podporou části establišmentu, tedy vládnoucích elit: různých vědců, techniků, úředníků a některých politiků. V současné době totiž efektivní odpor proti jaderné energetice v ČR vyžaduje připravit, zveřejnit a popularizovat solidní - reálný a důvěryhodný scénář „výstupu“ z jaderné energetiky, sečíst a zveřejnit celkovou podporu jaderné energetiky z veřejných rozpočtů, sledovat a zveřejňovat všechny uskutečňované kroky (technické přípravy) k výstavbě dalších bloků a rozdělit superČEZ (s jeho ekonomickým a politickým vlivem) a kontrolovat příslušné úřady (MPO, SÚJB, SÚRAO,...) a další instituce (Řež, Energoprojekt,...), které ty výše zmíněné kroky už podnikají.

Ke všem čtyřem úkolům je účast (protijaderných) zelených ve vládě důležitou podmínkou. Není to všelék, samozřejmě. Především je to možnost získat mnoho spolehlivých a aktuálních informací nejen o stavu a podmínkách příprav, ale i o různých neformálních vazbách mezi jaderným výzkumem, a.s. ČEZ a státními úřady. Dále to poskytuje určitou dodatečnou kapacitu na samotnou činnost. České protijaderné hnutí totiž trpí vážným nedostatkem finančních a lidských zdrojů, respektive motivace. Třetí velkou výhodou vládního angažmá pak je punc solidnosti a důvěryhodnosti, potřebný nejen pro veřejný obraz hnutí, ale snad ještě víc pro získávání spojenců. Ty je třeba hledat mezi liberálními ekonomy (jen Miroslav Zámečník nestačí), mezi techniky a v akademické sféře, především mezi vysokoškolskými pedagogy.

Možná, že Strana zelených měla svou podstatnou politickou „jinakost“ demonstrovat důsledně opozičním postojem. Z dílčího hlediska tradičně zeleného odporu proti jaderné energetice má však její podíl na vládě určitou logiku.