doc. RNDr. Vít Grulich, CSc.: Neznámé Boletice

Touha objevovat nepoznané vede rozmanitými cestami. Hloubky oceánů, tajemné jeskyně nebo exotické tropy od nepaměti přitahovaly různé sorty dobrodruhů a cestovatelů. V posledním desetiletí jich narostlo - otevřené hranice umožňují i našincům výpravy do vzdálených končin s panenskou přírodou. Málokdo si však uvědomuje, že taková země neznámá - terra incognita - leží i přímo za našimi humny, sotva půl hodiny od krajského města. Není to omyl, jen zvláštní souhra okolností stojí za faktem, že uprostřed lidmi podmaněné krajiny se najde kus země, v němž příroda a přírodní hodnoty nad lidskými aktivitami stále ještě převládají. Jsme ve Vojenském výcvikovém prostoru (VVP) Boletice. Průzkumy vojenských prostorů vedou k zajímavému poznání, jak se vojenské aktivity vypořádají s přírodou a ona s nimi. Dá se říci, že tam existují čtyři typy ploch. První jsou místa člověkem zcela přetvořená - sídla a ubytovací prostory, obklopené rumišti jako kdekoli. Dále jsou zde místa, kde člověk velmi specificky zasahuje do přírody. Zpravidla jde o mechanické zraňování (copak orba byla už za našich předků něco jiného?), které zde však téměř nedoprovází vstup cizorodých chemických látek. To je většina vojenských cvičišť. Třetím typem ploch je běžná kulturní krajina s poli a pastvinami. Ve vojenských prostorech jsou jí zpravidla vyhrazeny jen nevelké okrajové části. Konečně čtvrtým typem jsou plochy, kde jsou civilizační tlaky velmi omezené. Ty najdeme především v srdci prostorů, jde nejčastěji o zázemí, tedy o tzv. ohrožené plochy cvičišť.

Krajinu VVP Boletice postihl zvláštní osud. Není to ostrov, kam by lidská noha nevstoupila. Člověk zde od nepaměti na přírodu působil stejně jako v okolí. Svědčí o tom prehistorické hradiště na Razibergu i nedaleká vzácná románská památka - kostelík sv. Martina, postavený v 13. století, který je němým svědkem první kolonizační vlny na krumlovském panství. Osídlení se postupně prodíralo do vyšších poloh, poslední vsi byly zakládány až na přelomu 18. a 19. století. Do druhé světové války zde žilo ve více než 50 obcích a osadách více než 6 000 obyvatel, kteří se až na výjimky hlásili k německé národnosti. Tragické válečné události se na dalším osudu této krajiny podepsaly paradoxním způsobem. Dosavadní obyvatelé byli odsunuti, avšak noví nepřišli a prostor zabrala armáda. Většina vesnic byla srovnána se zemí, většina polí, luk a pastvin byla opuštěna, zato zde vznikly výcvikové polygony. Přístup civilistů byl téměř znemožněn.

Dnešního badatele však čeká ve VVP nejedno překvapení. Z geologických map a klimatických atlasů si dokáže udělat představu o velmi rozmanitých přírodních podmínkách - ale to koneckonců najde i jinde. Co je však jedinečné právě tady? Vývoj krajiny a vztahy mezi jejími živými složkami. Armáda území zabrala ještě před kolektivizací - to značí, že zde prakticky neproběhly negativní procesy, spojené se zemědělskou velkovýrobou. Na většině území VVP nedošlo k melioracím, staré zdroje lokálního znečištění zcela zanikly a nové nebyly vybudovány. Výsledek? Učebnice ekologie hovoří o modelu, v němž se člověkem odlesněné plochy navracejí směrem k lesu. To zde samozřejmě probíhá, ale na rozdíl od běžné krajiny v podmínkách minimálního znečištění živinami. Opuštěná pole se mění postupně v les, aniž by procházela dlouhodobým stádiem rumiště, rašelinné louky, jejichž vodní režim nebyl narušen, jsou naopak mimořádně stabilní. Vojenské aktivity na cvičištích mnohde udržují křoviny, které by v kulturní krajině zarostly plevely, v úplně opuštěné by se změnily v les. Některé lesní plochy nabyly charakteru pralesů. Ačkoli se řadu let mluví o vymírání jedle, zde najdeme místy takřka čistě jedlové lesy. Některé vzácné typy slatinných luk, které se jinde neobejdou bez intenzívní lidské péče, aby v nich doslova přežívaly poslední jedinci vzácných rostlin, zde nepotřebovaly za 50 let žádnou údržbu.

Ačkoli se v běžné krajině prodíráme podél potoků v houštinách kopřiv, v jádru VVP o kopřivu ani nezavadíme. Výsledkem je prostředí, v němž útočiště nalézá ohromné množství vzácných organismů. Skoro na každém kroku míjíme vzácné orchideje, z trávníků se zvedají desítky motýlů, které nevyhubila zemědělská chemie. Paradoxní je, že kosatci sibiřskému nevadí pásy tanků a velmi ohrožený chřástal polní si zvykl na hluk z občasné střelby. Pod zorným úhlem těchto skutečností nepřekvapí, že nejlepším způsobem zachování dosavadního stavu jsou současné vojenské aktivity.

Změny, jimiž krajina VVP Boletice prošla v 2. polovině 20. století, hovoří o tom, že armádní využití zde překvapivě konzervovalo krajinu i její složky a jejich vzájemnou dynamiku ve stavu, který jinde ve středoevropském prostoru prakticky zanikl. Uchovalo se zde biocentrum, jenž svým významem přesahuje hranice České republiky. Je zde příroda, která nabízí odkrytí mnoha dosud nepoznaných ekologických zákonitostí a která by se do budoucna mohla stát zásobárnou života pro regeneraci a revitalizaci dnešní těžce zkoušené civilizované krajiny.

Jaká se však chystá budoucnost VVP Boletice? Na jedné straně stolu dnes leží návrh na vyhlášení tzv. ptačího území, které odráží požadavky mezinárodní ochrany přírody podle předpisů Evropské unie, na straně druhé záměr zrušit nebo alespoň omezit vojenský újezd a v okolí Chlumu vybudovat obrovské středisko zimních sportů.

---

reklama

---